30 Cdo 630/2013
Datum rozhodnutí: 28.03.2013
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 630/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce F. F., zastoupeného JUDr. Vladimírem Faranou, advokátem se sídlem v Orlové-Lutyni, Masarykova 752, proti žalované obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 47115971, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 189/2010, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2012, č.j. 1 Co 262/2011-122, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení nemajetkové újmy s tím, že žalovaná zasáhla do jeho osobnostních práv neposkytnutím ochrany žalobcově majetku před pachateli pojistných událostí.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2011, č.j. 37 C 189/2010-107, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 1.000.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2012, č.j. 1 Co 262/2011-122, výrokem I. řízení ohledně příslušenství z částky 1.000.000,- Kč od 1. 12. 2007 do zaplacení zastavil; výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se v předmětné věci nejedná o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení § 11násl. obč. zák. Povinnost preventivní péče o majetek žalobce žalované neukládá žádné zákonné ustanovení a ani nevyplývá z obsahu pojistné smlouvy účastníky uzavřené. Za tohoto stavu již odvolací soud neprováděl důkaz obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 10 C 348/2008, jak navrhoval žalobce.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 14. února 2012 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 12. března 2012 dovolání doplněné podáním jeho zástupce ze dne 14. listopadu 2012. Dovolatel napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a současně i výrok III., kterým nebyla žalobci přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Jako dovolací důvod uvádí, že odvolací soud neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, když nepřipuštění žalobcem navrhovaných důkazů má pro něj zásadní význam (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. s přihlédnutím k ustanovení § 41 odst. 2 téhož zákona). Domnívá se proto, že je možno dovolání připustit a po projednání rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušit a vrátit mu věc k novému projednání.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá z hlediska uplatňovaných důvodů dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolatel fakticky (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatňuje především dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z takto tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008), která ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Nadto podle ustanovení § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř., k okolnostem uplatněným dovolacími důvody § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst. 3 téhož zákona se nepřihlíží. Přitom z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud posuzoval otázku nároku podle ustanovení § 13 občanského zákoníku v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když neshledal v žalobcem popisovaném jednání zásah do jeho práva na ochranu osobnosti.
Současně je nezbytné poukázat na skutečnost, že ustanovení § 236 až § 239 o.s.ř., která upravují zákonné předpoklady přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu nepočítají s alternativou možnosti dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení.
Dovolání bylo proto z výše uvedených důvodů odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2013

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu