30 Cdo 628/2015
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 142 o. s. ř., § 147 o. s. ř., § 6 předpisu č. 177/1996Sb., § 238 o. s. ř.



30 Cdo 628/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně E. H. , zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovaným 1) České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, a 2) JUDr. J. H. (dříve) notáři se sídlem notářské kanceláře v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, zastoupenému Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, o 741 604 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 112/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2014, č. j. 54 Co 159/2013-254, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2014, č. j. 54 Co 159/2013-254 se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou nejprve domáhala náhrady škody ve výši 991.604 Kč s příslušenstvím pouze po první žalované. Žaloba byla odůvodněna tím, že notář JUDr. J. H. se při uzavírání darovací smlouvy mezi žalobkyní a J. H., kterou vypracoval ve formě notářského zápisu, dopustil nesprávného úředního postupu, ze kterého vznikla žalobkyni škoda, za níž odpovídá stát podle § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako OdpŠk ).
2. JUDr. J. H. vstoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně první žalované, přičemž mimo jiné podpořil argument první žalované, že tato není věcně pasivně legitimována, neboť na projednávanou věc nedopadá ust. § 4 OdpŠk, ale mohla by být dána pouze jeho odpovědnost podle § 57 zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Na návrh žalobkyně Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 22. 3. 2010, č. j. 17 C 112/2009-60, připustil přistoupení JUDr. J. H. do řízení v postavení druhého žalovaného. JUDr. J. H. proti uvedenému usnesení podal odvolání, o kterém Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2011, č. j. 54 Co 508/2010-95, rozhodl tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 28 Cdo 1607/2011-107.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 6. 2012, č. j. 17 C 112/2009-148 zamítl žalobu, aby prvá žalovaná zaplatila žalobkyni 991.604 Kč s příslušenstvím (výrok I.); zamítl žalobu, aby druhý žalovaný zaplatil žalobkyni 991.604 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl, že žalobkyně a prvá žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit druhému žalovanému náklady řízení ve výši 71.928,- Kč k rukám Mgr. Michala Soboty, advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).
4. K odvolání, kterým se žalobkyně domáhala změny výroku I. v rozsahu 741.604 Kč a výroku III. a IV. rozsudku, odvolací soud usnesením ze dne 5. 6. 2013, č. j. 54 Co 159/2013-177, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 741.604 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I. usnesení odvolacího soudu). Výrok IV. rozsudku odvolací soud změnil tak, že druhému žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II. usnesení odvolacího soudu) a dále druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok III. usnesení odvolacího soudu).
5. Nejvyšší soud k dovolání druhého žalovaného, jímž bylo napadeno usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, rozhodl usnesením ze dne 26. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 3327/2013-246, tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, č. j. 54 Co 159/2013-177 ve výroku II. a ve výroku III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení a ve zbylém rozsahu dovolání odmítl.
6. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2014, č. j. 54 Co 159/2013-254, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že výše nákladů řízení činí 137 214 Kč, jinak tento výrok potvrdil (výrok I. usnesení odvolacího soudu), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení a dovolacího řízení 35 695 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Michala Soboty.
7. Odvolací soud v odůvodnění posledně uvedeného usnesení zopakoval právní závěry dovolacího soudu vyslovené v usnesení ze dne 26. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 3327/2013-246, a neshledal v jejich světle aplikovatelným ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Náhradu nákladů řízení odvolací soud počítal podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, neboť rozhodoval po dni 7. 5. 2013, tedy po dni účinnosti nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. V řízení před soudem prvního stupně vykonal právní zástupce druhého žalovaného celkem 8 úkonů právní služby, konkrétně se čtyřikrát účastnil u jednání soudu, přičemž jedno jednání trvalo více než 2 hodiny, převzal a připravil zastoupení, a třikrát se písemně ve věci vyjádřil. Tarifní hodnota za úkon právní služby činí podle § 7 odst. 6 advokátního tarifu 12 300 Kč, spolu s režijním paušálem ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a 21 % DPH celkem 15 246 Kč. Náklady řízení druhého žalovaného před soudem prvního stupně tedy činí celkem 137 214 Kč. V prvním odvolacím řízení vykonal právní zástupce druhého žalovaného 2 úkony právní služby, konkrétně podal vyjádření k odvolání žalobkyně a účastnil se u odvolacího jednání. Předmětem odvolacího řízení byla částka 741 604 Kč, která je tak tarifní hodnotou dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Odměna za úkon právní služby činí podle § 7 bod 6 advokátního tarifu 11 300 Kč, spolu s režijním paušálem 300 Kč a 21 % DPH 14 036 Kč. V prvním dovolacím řízení, v němž se řešila otázka přistoupení druhého žalovaného do řízení a v němž byl druhý žalovaný úspěšný, vznikly druhému žalovanému náklady za jeho vyjádření k dovolání žalobkyně, podle § 7 bod 6 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, ve výši 7 623 Kč. Ve druhém dovolacím řízení uspěl druhý žalovaný, jen pokud jde o výrok o nákladech řízení, jinak ohledně částky 741 604 Kč úspěšný nebyl, a proto náklady odvolacího a dovolacího řízení činí celkem 35 695 Kč (28 072 Kč + 7 623 Kč).
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti všem výrokům usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2014, č. j. 54 Co 159/2013-254, podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně uvádí, krom odkazu na § 237, § 238 odst. 1 písm. c) a § 241a o. s. ř., že dovolání podává z důvodu, že odvolací soud řešil ve svém usnesení právní otázku v očividném rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a pro právní otázky doposud dovolacím soudem nevyřešené, popřípadě, jež mají být vyřešeny jinak.
9. Žalobkyně konkrétně vyjadřuje právní otázky:
a) Zda procesně úspěšnému účastníku řízení náleží náhrada nákladů řízení i za dovolací řízení probíhajícího jen na základě jeho dovolání, které bylo jako nedůvodné odmítnuto, případně na základě jeho dovolání, které bylo ve věci samé jako nedůvodné odmítnuto a jen ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudu odvolacího zrušeno.
b) Zda ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. odráží právní zásadu, že soud zná právo, popřípadě, zda je tato právní zásada již překonána a ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. je bez právního významu.
c) Zda a jaký právní význam pro přisouzení náhrady nákladů řízení má prokázaná skutečnost, že sám procesně úspěšný žalovaný svým protiprávním jednáním vyvolal vznik žalované škody, když za ní ex lege odpovídá jiná osoba, která má vůči němu následně regresní postih, když soud v rozporu s § 118a odst. 2 o. s. ř. nesprávně poučil žalobce o pasivní hmotněprávní legitimaci.
d) Zda je nesprávné poučení soudu o hmotném právu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Ve vztahu k citovaným otázkám je uvedeno, že tyto nebyly doposud dovolacím soudem vyřešeny, případně mají být vyřešeny jinak. 10. V souvislosti s výše uvedenou otázkou pod bodem a) žalobkyně rovněž namítá, že při stanovení odměny za právní zastoupení v řízení o procesním právu nelze vycházet z tarifní hodnoty vlastního žalovaného plnění, neboť se řízení nevede ve věci samé, a náhrada nákladů řízení by měla být počítána z tarifní hodnoty dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. V souvislosti s otázkou pod bodem c) žalobkyně uvádí, že považuje v řízení vzniklou situaci za atypickou, a že nelze spravedlivě předpokládat, aby hradila náhradu nákladů řízení druhému žalovanému, jež svým protiprávním jednáním zapříčinil vznik žalované škody. Dle žalobkyně by se za uvedených okolností měl aplikovat § 150 o. s. ř.
11. Závěrem žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozhodl usnesením, jímž změní napadené usnesení tak, že druhému žalovanému nepřizná právo na náhradu nákladů řízení, případně tak, že žalobkyni uloží povinnost uhradit druhému žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, a žádnému z účastníků řízení nepřizná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
12. Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.
III. Formální náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky stanovené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje též náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
17. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, je-li dovoláním napadán nákladový výrok, jsou částky náhrad před soudem prvního stupně a soudem odvolacím pro účely posouzení přípustnosti dovolání sčítány (viz rovněž např. COUFALÍK, Petr. Několik poznámek k náhradě nákladů řízení v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Bulletin advokacie . 2015, 2015(3), 39-43. ISSN 1210-6348.). Přípustnost dovolání tedy není vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
18. Jak je patrno z argumentace žalobkyně (dovolatelky) vztahující se k výše uvedené otázce pod písm. a), dovolatelka zásadně nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu, podle níž je jí, jakožto ve věci samé neúspěšnou účastnici řízení, nutno pokládat za neúspěšnou v každé fázi řízení, a tudíž je povinna nahradit veškeré náklady řízení účastníkovi, který byl ve věci samé úspěšný.
19. Otázka hodnocení úspěchu ve věci za situace, kdy účastník úspěšný ve věci samé vyvolá řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím soudu procesního charakteru, v nichž je neúspěšný, dovolacím soudem nebyla dosud řešena. Dovolání bylo tedy shledáno přípustným pro řešení právní otázky týkající se přiznání náhrady nákladů účastníku, který měl ve věci úspěch, za úkony učiněné v řízení o opravných prostředcích ohledně dílčích procesních otázek, jež je otázkou dovolacím soudem neřešenou.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
21. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
22. Podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.
23. Podle § 7 bod. 6 advokátního tarifu sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty přes 200 000 Kč do 10 000 000 Kč 9 100 Kč a 40 Kč za každých započatých 10 000 Kč, o které hodnota převyšuje 200 000 Kč.
24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, mimo jiné uvedl, že: žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 975-976). Jinými slovy, posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku, tedy podle konečného rozhodnutí, resp. konečných rozhodnutí ve věci, uspěl. V případě, kdy je v jedné věci řízení před soudem prvního stupně více, musí být úspěch účastníka počítán pro každé řízení zvlášť.
25. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II.ÚS 851/07, [r]ozhodování o nákladech řízení se z pohledu obecných soudů může jevit jako oblast "jednoznačně podružná" [nález sp. zn. III. ÚS 191/06 ze dne 25. 1. 2007 (N 14/44 SbNU 183)], což však neznamená, že nejde o aplikační akty s významnými dopady na práva účastníků řízení, neboť mj. významně ovlivňují úvahu o tom, zda je úsilí o ochranu práva ve svém celku účelné. Způsob, jímž soud rozhodne o některé ze složek nákladů řízení, může vést k podstatnému omezení v přístupu k soudu, což není z hlediska čl. 36 Listiny akceptovatelné [nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547)]. Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, nesmí být zatíženo libovůlí. Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít. [ ] Náklady řízení plní dvě významné funkce. Jde o funkci preventivní a o funkci sankční. Přístup k soudnímu řízení bez nutnosti jakýchkoliv výdajů s sebou nese riziko jeho zneužívání (zbytečného či svévolného souzení, sudičství). Proti takovým případům by měla právní úprava nákladů řízení působit preventivně. Účastník řízení, který svým protiprávním jednáním (např. porušením povinnosti vyplývající ze smlouvy, nerespektováním vlastnického práva jiného subjektu apod.) zapříčinil, že druhá strana musí bránit svá práva v soudním řízení, zásadně ponese sankci v podobě povinnosti nahradit náklady řízení, které takto vzniknou (Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva. Linde Praha, 2008. str. 331).
26. Ústavní soud též uvádí (viz např. nález ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07), že [z]ákladní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci kterého účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy.
27. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 2893/09 [p]ři rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů či jejich části.
28. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12: lze za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu.
29. Dovolací soud zásadně souhlasí s přístupem, jenž lze charakterizovat jako vítěz bere vše , a který je uváděn (jako princip) též v komentářové literatuře (viz např. komentář k § 142 in JIRSA, Jaromír. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář : podle stavu k 1. 2. 2016 . 2. Vydání druhé, doplněné a upravené. Praha: Wolters Kluwer, 2016-. ISBN 978-80-7552-080-7) za situace, probíhá-li řízení lineárně. Dovolatelce ovšem musí být dáno za pravdu v tom ohledu, že není spravedlivé, aby nesla náhradu nákladů druhého žalovaného, jež mu vznikly v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu o procesní otázce. Daná řízení, jež lze označit za určité procesní apendixy a která druhý žalovaný inicioval, nevedla ke změně ani zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, a druhého žalovaného v nich nelze označit za úspěšného.
30. V § 142 odst. 1 o. s. ř., zákonodárce vyjádřil zásadu úspěchu ve věci, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ze samotného textu ustanovení ovšem plyne, že se náhrada nákladů podle něj poskytuje v případě, že tyto náklady byly potřebné ve vztahu k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Byl-li podán proti procesnímu rozhodnutí soudu opravný prostředek, o němž je rozhodnuto jinak, než že soud rozhodující o opravném prostředku napadené rozhodnutí změní či zruší, zásadně nelze mít úkony účastníka, jež rozhodnutí napadl, v této fázi řízení za účelné ve vztahu k uplatňování či bránění práva. Za daných okolností dílčí fáze řízení o opravném prostředku zpravidla vyzní jako nadbytečně vedená, a náklady v této fázi vynaložené účastníkem, jenž opravný prostředek podal, budou postrádat charakter nezbytnosti a tedy i účelnosti. Sama skutečnost, že účastník řízení činil úkony, jež se projevily jako neúčelné ve vztahu k uplatňování či bránění práva, samozřejmě neznamená, že by v řízení postupoval neřádně, což by vedlo k separaci nákladů řízení dle § 147 o. s. ř.
31. Z uvedeného vyplývá, že v případě v řízení takto vzniklého procesního apendixu lze náklady této fáze řízení procesně úspěšnému účastníku přiznat zásadně jen tehdy, byl-li úspěšný též v uvedené dílčí fázi řízení (tedy podal-li úspěšně opravný prostředek, či naopak čelil-li opravnému prostředku, který byl neúspěšně podán protistranou). V případě, že procesně úspěšný účastník v dané fázi řízení neuspěje, soud mu náhradu nákladů v ní vynaložených zásadně nepřizná. Dle § 142 odst. 1 o. s. ř. se totiž náhrada nákladů řízení nepřiznává účastníku, který neměl ve věci úspěch, z čehož plyne, že soud náklady uvedené fáze řízení nepřizná účastníkovi, jenž nebyl v takové fázi procesně úspěšný.
32. Uvedený výklad § 142 odst. 1 o. s. ř. je souladný s principem úspěchu ve věci a lépe odpovídá též účelům nákladů řízení, jak byly zmíněny v citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 851/07, neboť vede účastníky řízení (též ty, kteří oprávněně očekávají procesní úspěch) k vyšší odpovědnosti ohledně činěných procesních úkonů, a směřuje tedy k naplňování zásady procesní ekonomie. Je též zachován princip, že procesně neúspěšný účastník je sankcionován za to, že druhá (úspěšná) strana musí bránit svá práva u soudu; procesně neúspěšný účastník již ovšem není postihován za představy procesně úspěšného účastníka ohledně způsobu vedení řízení, jejichž správnost se v řízení nepotvrdila. Nelze zde pominout, že uvedený procesní apendix vzniká za situace, kdy účastník řízení podává opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, kterým bylo o konkrétní procesní otázce rozhodnuto. Za daných okolností lze od účastníků řízení očekávat, že napadené rozhodnutí zpochybňují ze závažných důvodů, a pro případ, že by opravný prostředek nebyl úspěšný, jsou smířeni nést náklady s řízením o opravném prostředku související.
33. Dovolání je již z výše uvedených důvodů nutno považovat za důvodné.
34. Dovolatelka, jako variantu obsaženou v otázce a), zpochybňuje též posouzení úspěchu a následně výpočet náhrady nákladů řízení za dovolací řízení, jež bylo v této věci Nejvyšším soudem vedeno pod sp. zn. 30 Cdo 3327/2013. Není pochyb o skutečnosti, že druhý žalovaný, jakožto dovolatel v předchozím dovolacím řízení, zaznamenal úspěch, co do výroků o nákladech řízení, které byly na základě jeho dovolání zrušeny. Dovolání bylo ovšem ve zbylém rozsahu odmítnuto, neboť druhý žalovaný nebyl (v daném rozsahu) osobou oprávněnou k podání dovolání. Uvedenou situaci v její specifičnosti posoudil odvolací soud tak, že druhý žalovaný byl úspěšný, jen pokud jde o výrok o nákladech řízení, jinak ohledně částky 741 604 Kč úspěšný nebyl. Z daného zjištění ohledně úspěchu (s nímž lze souhlasit) ovšem odvolací soud neučinil žádný další závěr ve vztahu k náhradě nákladů řízení. Z následného propočtu je pouze zřejmé, že odvolací soud za danou fázi řízení nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je stiženo vadou v odůvodnění, neboť z něj není srozumitelné, jaká úvaha jej vedla k závěru, že žádnému z účastníků není třeba náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat. Dovolací soud nemohl při této příležitosti přehlédnout též zjevnou nesprávnost, jež se vyskytuje v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z obsahu spisu vyplývá, že proti usnesení, jímž soud prvního stupně připustil přistoupení JUDr. J. H. jako druhého žalovaného, nepodala odvolání žalobkyně, ale druhý žalovaný; stejně tak druhý žalovaný podal dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
35. Již ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není zcela správné. Při úvaze, zda by bylo možné rozhodnutí odvolacího soudu změnit, dovolací soud dospěl k závěru, že nikoliv. Dovolací soud reflektuje rozhodovací praxi Ústavního soudu a je mu známo, že v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3916/14, Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud se soudní exekutor nechal v soukromoprávním sporu zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla úřední činnost soudního exekutora, konkrétně otázka náhrady újmy jím způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený. Pokud je totiž exekutor účastníkem řízení týkajícího se výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát. Přenesení pravomoci výkonu rozhodnutí na soudní exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci utrpí újmu. Daný právní názor je dle dovolacího soudu možné mutatis mutandis použít též ve sporu notáře, jde-li ve věci o otázku náhrady škody notářem způsobené při činnosti, jež se považuje za výkon státní správy dle § 4 odst. 1 OdpŠk. Změna napadeného rozhodnutí není na místě též proto, že se daný právní názor v řízení projevuje prvně a účastníci řízení by měli mít právo vyjádřit se k němu. V dalším průběhu řízení tedy odvolací soud poskytne účastníkům příležitost vyjádřit se k použitelnosti uvedeného názoru Ústavního soudu i na zde projednávanou procesní situaci.
36. Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolání nemohlo být shledáno přípustným pro řešení otázek výše uvedených pod body b) až d) již z důvodu, že na řešení naznačených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Z obsahu spisu se nepodává, že by soud v řízení žalobkyni poučoval podle § 118a odst. 2 o. s. ř., ale toliko, že při jednání dne 22. 3. 2010 soudce sdělil účastníkům svůj předběžný názor na věc, že první žalovaná v konkrétním případě není věcně pasivně legitimovaná s odkazem na znění § 4 odst. 1 a 2 OdpŠk. Dané sdělení nelze zaměňovat s kvalifikovanou výzvou podle § 118a odst. 2 o. s. ř., která se uplatní pouze v případě, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011). Soud nevyzval žalobkyni k doplnění jakýchkoliv skutečností, ale jen zprostředkoval svůj dosavadní právní názor účastníkům, aby jim poskytl možnost k dosavadnímu závěru se vyjádřit a uplatnit odpovídající tvrzení a jim odpovídající nárok. Rovněž nelze souhlasit s představou, jež je v dovolání prezentována, že s ohledem na zásadu iura novit curia (soud zná právo) lze od soudu vyžadovat neomylnost v právním hodnocení. Uvedená zásada se totiž v soudním řízení projevuje tak, že předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, a též že je povinností soudu vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce.
VI. Závěr
37. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
38. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
39. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu