30 Cdo 624/2017
Datum rozhodnutí: 19.04.2017
Dotčené předpisy: § 241b odst. 2 o. s. ř., § 104 odst. 2 o. s. ř.



30 Cdo 624/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce P. B., proti žalovaným 1) České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) žalovanému označenému jako Nejvyšší soud ČR, se sídlem v Brně, Burešova 20, 3) JUDr. F. I., 4) JUDr. P. V. a 5) JUDr. P. S., o zaplacení 600.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 168/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2016, č. j. 44 Co 257/2016-35, takto:

Dovolací řízení se zastavuje.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Brně (dále též soud prvního stupně ) usnesením ze dne 9. května 2016, č. j. 55 C 168/2015-26, neustanovil žalobci zástupce z řad advokátů z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce svou žalobou pouze vyslovuje nesouhlas s postupy a rozhodnutími učiněnými soudci či státními orgány. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále též odvolací soud ) usnesením ze dne 21. září 2016, č. j. 44 Co 257/2016-35, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobce potvrzující usnesení odvolacího soudu napadl vlastnoručně sepsaným dovoláním, ve kterém znovu požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle § 138 odst. 1 o.s.ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Podle § 30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138 o.s.ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
Dovolací přezkum rozhodnutí o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků, jenž má vyšetřit, zda účastníkovi náleží osvobození od placení soudních poplatků či nikoliv, nemůže být opětovně podmiňován platbou soudního poplatku z dovolání, neboť takový postup by ve svém důsledku vedl k popření podstaty práva, jehož přiznání se účastník domáhá (fakticky by tím byl zbaven reálné možnosti dovolacího přezkumu rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků). Ustanovení zákona o soudních poplatcích ve spojení s položkou 23 odst. 2 Sazebníku poplatků, se tudíž vykládá tak, že se neplatí soudní poplatek z dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud nepřiznal dovolateli osvobození od soudních poplatků podle § 138 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, publikované pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že dovolatel není povinen uhradit soudní poplatek z podaného dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně, o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a neustanovení advokáta pro řízení, je nadbytečné, aby bylo rozhodováno o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení.
Otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu, pak zhodnotí přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 NSČR 82/2014 a usnesení ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015).
Účastník řízení zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování opravného prostředku se pak jedná mimo jiné tehdy, jestliže s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo, je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Je-li již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím a v dovolacím řízení, aniž by bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno, pak ani v dovolacím řízení (v nemeritorních otázkách) se nejedná o řádně uplatněné právo žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2014).
V daném případě dovolací soud sám dospívá k závěru, že pro to, aby dovolateli byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, nejsou splněny předpoklady, neboť v předmětné věci jde ze strany žalobce o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, kdy žalobce vidí zásah do svých osobnostních práv v rozhodovací činnosti soudců, kteří nejsou ve sporu pasivně legitimováni a v postupu státních orgánů (srovnej Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2010 sp.zn. Cpjn 13/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54, ročník 2010). Není tedy důvodné, aby pro dovolací řízení byl žalobci ustanoven zástupce z řad advokátů.
Soud prvního stupně sice žalobce nevyzval ke splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř. s poučením o procesním následku, který nastane, nebude-li žalobce v dovolacím řízení zastoupen advokátem (zastavení dovolacího řízení), nicméně z rozhodovací činnosti je Nejvyššímu soudu známo, že v jiných soudních sporech žalobce byl soudem opakovaně ke splnění této podmínky vyzýván (např. ve věcech vedených Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, sp. zn. 30 Cdo 2349/2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016), takže je žalobci nepochybně dobře známo, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem, jinak není splněna podmínka zákonem vyžadovaného zastoupení advokátem s následkem zastavení řízení. K tomu je vhodné připomenout následující závěry, k nimž dospěl Ústavní soud České republiky např. ve svém usnesení ze dne 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13: ...i v řízeních o ústavních stížnostech jiných stěžovatelů v situacích, kdy byli stěžovatelé již mnohokrát v minulosti Ústavním soudem poučeni o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, a nedostáli zejména požadavku povinného zastoupení advokátem....odmítal taková podání pro neodstranění vad, aniž by stěžovatele opakovaně vyzýval k jejich odstranění...V této souvislosti uváděl, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud však byl na základě výše uvedených skutečností nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné. Je zjevné, že tyto závěry jsou použitelné i v rámci posuzované věci.
Z uvedeného plyne, že přes opatření provedená soudem prvního stupně dovolatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení ve smyslu § 241 odst. 1 věty první a odst. 4 o.s.ř. Dovolací soud proto řízení o dovolání zastavil (§ 241b odst. 2 část věty před středníkem a § 104 odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení v označené věci končí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto o nich rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. dubna 2017

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu