30 Cdo 620/2008
Datum rozhodnutí: 17.02.2009
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 620/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) V. S., a b) A. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému A. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 39/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. května 2007, č. j. 13 Co 211/2007-102, takto:

Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni

ze dne 22. května 2007, č. j. 13 Co 211/2007-102, jímž byl ve výroku

o věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne

8. 11. 2006, č. j. 7 C 39/2006-69, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 9. 2. 2006, domáhali určení, že žalovaný je výlučným vlastníkem budovy č.p. 178 v K. II, vystavěné na stavební parcele číslo 958, dále stavební parcely číslo 958, zahrady parcelní číslo 3980/1 a zahrady parcelní číslo 3980/2, vše v katastrálním území a obci K., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P. k., Katastrální pracoviště K., na listu vlastnictví číslo 841 pro katastrální území a obec K . Žalobu odůvodnili zejména tím, že žalovaný uzavřel dne 8. 12. 1998 s M. Z. kupní smlouvu, jíž mu shora uvedené nemovitosti prodal za kupní cenu ve výši 2,600.000,- Kč, a dále smlouvu o půjčce se zástavou nemovité věci, na jejímž základě mimo jiné zřídil ve prospěch M. Z. zástavní právo k uvedeným nemovitostem, a to k zajištění půjčky ve výši 2,600.000,- Kč, která byla žalovanému na základě této smlouvy poskytnuta. Ve smlouvě o půjčce bylo dále ujednáno, že v případě nevrácení půjčky je M. Z. oprávněn uspokojit svoji pohledávku převodem vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě výše uvedené kupní smlouvy; protože žalovaný půjčku nevrátil, přešlo vlastnické právo na M. Z. (právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 26. 4. 1999), který následně kupní smlouvou ze dne 25. 4. 2001 předmětné nemovitosti prodal žalobcům za kupní cenu ve výši 2,000.000,- Kč. Poté žalobci podali žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí, v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím byli úspěšní, avšak rozsudky soudů obou stupňů ve věci byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, č. j. 28 Cdo 2271/2002-60, přičemž dovolací soud vyslovil právní názor, že kupní smlouva ze dne 8. 12. 1998 je od počátku neplatná a že žalovaný tak nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí. S ohledem na tuto skutečnost je podle názoru žalobců třeba stejně pohlížet i na kupní smlouvu ze dne 25. 4. 2001, na základě níž se měli stát vlastníky předmětných nemovitostí, neboť platí, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má ; jestliže se tedy M. Z. nestal vlastníkem nemovitostí, nemohli se jimi stát ani žalobci. Vzhledem k tomu, že však jako vlastníci předmětných nemovitostí jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalobci, kteří z tohoto titulu plní i další povinnosti (platba daně z nemovitostí apod.), existuje tak rozpor mezi faktickým a právním stavem v otázce vlastnictví a bez určení vlastnictví žalovaného je právní postavení žalobců i žalovaného nejisté; tím je dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení.

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č.j. 7 C 39/2006-69, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že jako vlastníci předmětných nemovitostí (ve společném jmění manželů) jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalobci, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 4. 2002, č. j.

9 C 21/2002-24, byla žalovanému a jeho bývalé manželce D. Š. uložena povinnost předmětné nemovitosti vyklidit a předat prvnímu žalobci do 15ti dnů

od zajištění náhradního bytu, že tento rozsudek byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2002, č. j. 12 Co 444/2002-40, změněn pouze ve lhůtě k vyklizení nemovitostí, a že oba uvedené rozsudky byly následně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, č. j. 28 Cdo 2271/2002-60, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť dovolací soud posoudil kupní smlouvu uzavřenou mezi žalovaným jako prodávajícím a M. Z. jako kupujícím jako právní úkon neplatný podle § 39 obč. zák., který nemohl založit převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze žalovaného na M. Z. Účelem této kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1998 totiž nebyla koupě předmětných nemovitostí, ale jejím skutečným účelem bylo, aby nemovitosti přešly do vlastnictví M. Z. jako úhrada jeho pohledávky za žalovaným (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, či rozsudek téhož soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99). Za této situace žalobci podali žalobu na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný, a soud prvního stupně se tak nejprve zabýval otázkou, zda žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Konstatoval, že nemá důvodu hodnotit odchylně jako otázku předběžnou otázku neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1998, na základě které žalovaný hodlal převést vlastnictví k předmětným nemovitostem na M. Z., od hodnocení, které vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2004, č. j. 28 Cdo 2271/2002-60, a uzavřel, že kupní smlouva ze dne 8. 12. 1998 svým účelem odporuje zákonu, resp. jej obchází, a je tedy ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Podle názoru okresního soudu je tímto vlastnictví žalobců zpochybněno, právní stav je v rozporu se stavem evidovaným v katastru nemovitostí a právní postavení žalobců je proto nejisté; žalobci tedy na požadovaném určení mají naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Dále dovodil, že je-li kupní smlouva uzavřená dne 8. 12. 1998 mezi žalovaným a M. Z. absolutně neplatným právním úkonem, pak se M. Z. vlastníkem předmětných nemovitostí nikdy nestal a nemohl je tedy převést na žalobce. Kupní smlouva uzavřená dne 25. 4. 2001 mezi M. Z. jako prodávajícím a žalobci jako kupujícími je tedy taktéž absolutně neplatná, a to podle § 37 odst. 2 obč. zák., neboť jejím předmětem bylo plnění nemožné, když nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, č. j. 13 Co 211/2007-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku žalovaného o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení a naopak se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě žalobci

na požadovaném určení naléhavý právní zájem mají, neboť je-li zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí v rozporu se stavem faktickým a nedojde-li k odstranění tohoto rozporu dohodou dotčených stran, event. na základě jiných zákonem předvídaných skutečností, záznamem podle § 7 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., pak nelze, než žalovat na určení vlastnictví; za situace, kdy sám žalovaný nehodlá výsledek řízení o vyklizení sporných nemovitostí, v němž se otázka platnosti kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1998 řešila jako otázka předběžná, akceptovat, a žalobci jsou stále v katastru nemovitostí zapsáni jako jejich vlastníci, tak nemají jinou možnost, než jít cestou, kterou zvolili, tj. podat žalobu na určení vlastnického práva žalovaného k těmto nemovitostem. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud neshledal důvod odchýlit se od právního závěru Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 31. 3. 2004, č. j. 28 Cdo 2271/2002-60, že kupní smlouva ze dne 8. 12. 1998 je absolutně neplatná. Uzavřel, že nemohl-li M. Z. na základě absolutně neplatné kupní smlouvy nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nemohl je ani převést na žalobce kupní smlouvou ze dne 25. 4. 2001, a žalovaný je tak stále jejich vlastníkem, neboť vlastnictví k nemovitostem nikdy nepozbyl. Námitky žalovaného, že o vlastnictví nemovitostí nestojí a že tyto užívá jeho bývalá manželka, jíž převod vlastnického práva k nim přislíbil v rámci vypořádání společného jmění manželů, odvolací soud označil za irelevantní.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a v němž v podstatě pouze opakuje totožné námitky, jež uplatňoval v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že je invalidním důchodcem a nemá dost prostředků ani na vlastní živobytí, natož na placení nákladů řízení, které žalobci vyvolali podle jeho názoru zbytečně. Je nadále přesvědčen, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jeho námitkou nedostatku aktivní legitimace na straně žalobců, domnívá se, že žalobci na požadovaném určení nemají naléhavý právní zájem a opětovně poukazuje

na skutečnost, že nemovitosti již řadu let užívá jeho bývalá manželka, která do nich průběžně investuje potřebné prostředky, a proto by jejich vlastníkem měla být právě ona, což však soudy odmítly vzít v úvahu. Domnívá se, že v dané věci nemůže jít ani

o kladnou, ani o zápornou určovací žalobu , když předmětem kladné určovací žaloby je určení, že žalobce je vlastníkem nemovitosti , a předmětem záporné určovací žaloby je určení neexistence vlastnického práva toho, kdo je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník; zápornou určovací žalobou může žalobce navrhnout jen takový výrok rozsudku, že vlastníkem nemovitosti není žalovaný , a v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí 30 Cdo 1865/2002, 22 Cdo 2589/98, Rc 44/2000 . Soudní řízení je podle jeho názoru nadbytečné, když věc může být řešena podle zák. č. 265/1992 Sb. Má zato, že podmínky uvedené v § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jsou splněny, když je zřejmé, že odvolací soud postupuje rozdílně od citovaných rozhodnutí i od právní teorie, co se týče obsahu a smyslu určovacích žalob. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, případně aby bylo zrušeno i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaní se ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda

(a za jakých okolností) žalobci, jež jsou jako vlastníci nemovitostí zapsáni v katastru nemovitostí, mohou mít ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem těchto nemovitostí je žalovaný, který je neplatnou kupní smlouvou převedl na třetí osobu, od níž nemovitosti rovněž neplatnou kupní smlouvou koupili žalobci, přičemž žalovaný neposkytl žalobcům potřebnou součinnost ke změně zápisu v katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů.

Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Přitom platí, že takový závěr se neváže pouze k určovací žalobě jako takové, ale je logicky podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá, a vůči komu žaloba o určení směřuje.

Jestliže je předmětem určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. právní vztah vlastnictví k nemovité věci, nejsou přehlédnutelné důsledky, které plynou ze zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále zákona). Zápis ve smyslu záznamu podle § 7 až 8 zákona totiž soudní výrok o návrhu na určení právního vztahu (vlastnictví) předpokládá.

Vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem, učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají, a naopak, je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež je sice jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, avšak tvrdí, že skutečným vlastníkem je někdo jiný, je logické, že žaloba na určení bude v tomto případě směřovat vůči tomuto tvrzenému skutečnému vlastníku nemovitostí.

Právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je tedy svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí, případně - jak je tomu i v posuzovaném případě - osobou, jež své vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí popírá, a osobou, jež má být jako tvrzený skutečný vlastník do katastru nemovitostí zapsána.

Reálné možnosti soudního výroku (o žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř.) ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí - jak bylo naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2 o. s. ř., je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a o. s. ř.).

Platí tedy, že naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naopak nemůže být dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti osobě (příp. všem osobám), která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. sešitu 9/97 pod SJ 71/97), respektive nesměřuje vůči všem osobám, jež mají být jako skuteční vlastníci do katastru nemovitostí zapsány.

Jestliže v posuzovaném případě žalovaný z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1998, uzavřené s M. Z. (jednalo se o tzv. propadnou zástavu - § 39 obč. zák.) nikdy své vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepozbyl, avšak současně odmítá být jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí a poskytnout v tomto směru žalobcům jakoukoli potřebnou součinnost, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení otázky aktivní legitimace žalobců ve věci a jejich naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., když jim za této situace zákon nedává jinou možnost, jak změny zápisu v katastru nemovitostí dosáhnout, než podat žalobu na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný, a docílit tak vydání rozsudku, jež bude způsobilým podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí. Je nepochybné, že postavení žalobců v daném sporu se s ohledem na vyslovenou absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1998, a potažmo i kupní smlouvy ze dne 25. 4. 2001, stalo nejistým a tuto nejistotu vzhledem k postoji žalovaného není možno odstranit jiným způsobem; za daných okolností tedy naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení nepochybně je dán, jak správně dovodily soudy obou stupňů.

Námitka dovolatele, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutími sp. zn. 30 Cdo 1865/2002 a 22 Cdo 2589/98, není důvodná, neboť citovaná rozhodnutí na daný případ přímo nedopadají, když vycházejí z odlišných skutkových okolností, respektive z nich paradoxně dokonce a contrario vyplývá, že odvolací soud při posuzování naléhavého právního zájmu žalobců postupoval správně (srov. rozsudek ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1865/2002, podle nějž naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalobce k nemovitosti není dán, je-li sice žalovaný v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník této nemovitosti, ale vlastnictví žalobce nepopírá; v takovém případě je namístě postup podle § 7 a 8 zák. č. 265/1992 Sb.), když žalovaný v průběhu celého řízení nesouhlasil s tím, aby byl určen jako vlastník předmětných nemovitostí.

Taktéž není správná námitka dovolatele, že zápornou určovací žalobou může žalobce navrhnout jen takový výrok rozsudku, že vlastníkem nemovitostí není žalovaný , když naopak právě na takovémto určení nemůže být dán naléhavý právní zájem, neboť podkladem pro provedení zápisu změn v katastru nemovitostí nemůže být rozhodnutí, jímž by právo nebo právní vztah byl určen negativně; takové rozhodnutí by ani nemohlo vytvořit podklad pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2589/98).

Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, a proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.

Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu

o náhradě nákladů řízení, majícímu povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád v § 236 - 239 o. s. ř. nepřipouští, bylo dovolání žalovaného, pokud směřuje proti tomuto výroku, odmítnuto [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci mají s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 13.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená podle § 18 odst. 1 vyhlášky na polovinu a zvýšená o 30 % za zastupování dvou osob podle § 19a cit. vyhlášky], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.300,- Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobcům k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. února 2009

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu