30 Cdo 615/2003
Datum rozhodnutí: 24.04.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 615/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. B., proti žalovanému T. S., o neplatnost smlouvy postupní a dohody o narovnání, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 12/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2001, č. j. 23 Co 555/2000- 334, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 29. června 2000, č. j. 11 C 12/99-294, určil, že postupní smlouva ze dne 4. dubna 1995 a dohoda o narovnání a změně postupní a směnné smlouvy ze dne 1. listopadu 1997, obě uzavřené mezi J. B. a T. S. jsou neplatné a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. února 2001, č. j. 23 Co 555/2000-334, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti tomuto svému rozsudku ve smyslu ustanovení § 239 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen "o. s. ř.") nepřipustil dovolání.

Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. března 2001.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalovaný dne 6. června 2001 dovolání (datované dne 23. května téhož roku), v němž vyslovuje nesouhlas s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a žádá o zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.

K uvedenému dovolání se stručně vyjádřil žalobce tak, že toto dovolání je opožděné. Proto navrhl jeho odmítnutí.

Předmětné dovolání, předložené dovolacímu soudu spolu s procesním spisem dne 24. března 2003 k rozhodnutí o něm, je opožděné.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2000. Důvodem je skutečnost, že sám odvolací soud věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, protože odvolání směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému ještě před účinností zmíněné novely. Tuto skutečnost ostatně také sám odvolací soud správně výslovně zmínil a současně pak i fakticky zohlednil v napadeném rozhodnutí.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§ 240 odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Zmeškání této lhůty nelze prominout, avšak lhůta je zachována, bylo-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§ 240 odst. 2 o. s. ř.).

Jak již bylo uvedeno, rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. března 2001. Lhůta k podání dovolání tak končila v pondělí dne 23. dubna téhož roku (§ 57 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže však žalovaný dovolání podal teprve dne 6. června 2001, učinil tak výrazně po uplynutí stanovené dovolací lhůty (uvedená jednoměsíční lhůta by nebyla dovolatelem dodržena ani v tom případě, že by dovolání bývalo bylo podáno již v den, v němž je datováno, tj. 23. května 2001). Za tohoto stavu proto dovolacímu soudu nezbylo, než podané dovolání žalovaného odmítnout pro opožděnost podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 243b odst. 4 o. s. ř.

Dovolací soud pro úplnost dodává, že v daném případě skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo případné poučení o možnosti (a předpokladech) dovolání, nemá pro učiněný závěr o opožděnosti uvedeného dovolání v posuzované věci praktický význam.

Je sice nepochybné, že soudy mají povinnost poskytovat účastníkům řízení ve smyslu ustanovení § 5 o. s. ř. poučení o jejich procesních právech a povinnostech za situace, kdy občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti. Skutečností však zůstává, že odvolací soud případnou povinnost poskytnout účastníku řízení poučení o možnosti dovolání v rámci právní úpravy účinné do 31. prosince 2000 neměl, neboť takováto případná povinnost v žádném ustanovení tehdejšího znění procesního předpisu stanovena nebyla. Bylo tak třeba rozlišovat mezi odvoláním jako řádným opravným prostředkem a dovoláním jako opravným prostředkem mimořádným. Možnost užití tohoto posledně uvedeného opravného prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro podání dovolání. Proto ze skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu vydané podle tehdejších právních předpisů neobsahovalo poučení o možnosti podat dovolání, nebylo možno např. vyvozovat, že by šlo o postup nesprávný, který by mohl mít případně za následek odepření soudní ochrany účastníkovi (obdobně srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 312/97 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 463 a násl.). Rozhodně pak procesní předpis v uvedeném znění neobsahoval úpravu, která by odpovídala úpravě ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., z níž nesprávně vyšel Krajský soud v Praze ve svém pozdějším usnesení ze dne 31. ledna 2002, č. j. 27 Co 16/2002-370, kterým (byť jinak věcně správně) zrušil usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. října 2001, č. j. 11 C 12/99-360, kterým bylo předmětné odvolání žalovaného odmítnuto jako opožděné. V tomto případě zásadní vadou obou těchto rozhodnutí byla právě skutečnost, že oba soudy, aniž by pro to byl zákonný podklad, vycházely ze znění o. s. ř. účinného od 1. ledna 2001.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 ve spojení s § 224 odst. 1, § 150 a § 151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, avšak okolnosti případu (včítaje v to i samotný rozsah podaného vyjádření žalobce k dovolání) odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2003

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu