30 Cdo 6068/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 6068/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) J. Š., a b) J. S., zastoupených Mgr. Janou Glogarovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 116 412 Kč každému z žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 151/2015, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, č. j. 68 Co 299/2016-43, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 8. 2016, č. j. 68 Co 299/2016-43, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 11. 4. 2016, č. j. 27 C 151/2015-36, kterým byla odmítnuta žaloba podaná u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 18. 11. 2015 (výrok I), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobci v dovolání uvedli, že podávají v zákonné lhůtě dovolání a tvrdí dovolací důvod daný ust. § 241a odst. 1 o. s. ř., totiž, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když mají za to, že přípustnost dovolání je zde dána na základě naplnění ust. § 237 o. s. ř. , aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizovali, který z předpokladů přípustnosti dovolání, vyjmenovaných v ustanovení § 237 o. s. ř., považují pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5722/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3015/16; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že [k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud dále potvrdil, že [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou ( ) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu