30 Cdo 604/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 43 o. s. ř., § 79 odst. 1 o. s. ř., § 218 písm. b) o. s. ř.



30 Cdo 604/2015
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyň a) Ing. L. A. M. , zastoupené Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Školní 5335, a b) P. V., dříve M. , proti žalovaným 1) České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 169/2012, o dovolání žalobkyně a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2013, č. j. 25 Co 246/2013 23, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. března 2013, č. j. 23 C 169/2012 15, takto:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. března 2013, č. j. 23 C 169/2012 - 15, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2013, č. j. 25 Co 246/2013 23, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 5. března 2013,
č. j. 23 C 169/2012 - 15, kterým byla odmítnuta žaloba ze dne 13. srpna 2012, doplněná (k výzvě soudu) podáním ze dne 26. listopadu 2012. Žaloba podle obou soudů ani po doplnění neobsahovala náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení vyžadované v ustanoveních § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a byla neprojednatelná.
Usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně napadla žalobkyně a) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř.
V posuzované věci je dovoláním napadeno výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost Nejvyššího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Nejvyšší soud dále podle ustanovení § 243c odst. 3 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) o. s. ř., dovolání odmítl v části, v níž směřuje proti napadenému usnesení odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o nárocích žalobkyně b). Žalobkyně mají v řízení o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu postavení samostatných společníků (srov. § 91 odst. 1 o. s. ř.) a směřuje-li dovolání žalobkyně a) proti usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, jedná se v části napadající rozhodnutí odvolacího soudu o nárocích žalobkyně b) o dovolání podané osobou neoprávněnou (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1520/98).
Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani ve zbylé části.
Závěr odvolacího soudu, že žaloba není projednatelná, je v souladu s judikaturou soudu dovolacího, neboť dovolatelka přes výzvu soudu prvního stupně v žalobě ani v jejím doplnění neuvedla ohledně každého jednotlivě uplatněného nároku peněžitou částku, kterou z titulu tohoto nároku požaduje zaplatit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, a ze dne 21. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 1566/2014). Z podání žalobkyň navíc není seznatelné, jakým způsobem dospěly k celkové částce náhrady škody, kterou požadují, ani k některým jednotlivým dílčím částkám tvrzených škod, žalobkyně nepopsaly dostatečně mechanizmus vzniku škody, resp. z jakého důvodu by konkrétní tvrzené nesprávné úřední postupy a nezákonná rozhodnutí měly být příčinou vzniku tvrzené škody na straně žalobkyň, a konečně často ani není zřejmé, které konkrétní úřední postupy žalobkyně považují za nesprávné a z jakého důvodu, popř. která konkrétní rozhodnutí považují za nezákonná a z jakého důvodu. V žalobě proto ani po jejím doplnění nejsou vylíčeny alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými by byl předmět řízení vymezen po skutkové stránce, a její odmítnutí pro nedostatek náležitostí je v souladu s judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, uveřejněné pod číslem 1/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedené nedostatky pro závěr o odmítnutí žaloby podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. postačují, Nejvyšší soud se proto dalšími námitkami dovolatelky nezabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. 10. 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu