30 Cdo 603/2011
Datum rozhodnutí: 21.06.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 11 obč. zák., § 13 odst. 1 obč. zák., § 13 odst. 2 obč. zák.




30 Cdo 603/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce V. P., zastoupeného JUDr. Petrem Tomancem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 12, proti žalovanému Bytové družstvo 61, se sídlem Praha 4, U Děkanky 2/1641, identifikační číslo osoby 26474280, zastoupenému JUDr. Danielem Šplíchalem, advokátem se sídlem Praha 1, Křemencová 8, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 125/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2010, č.j. 1 Co 256/2009-109, takto

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4.860,- Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám JUDr. Daniela Šplíchala, advokáta se sídlem Praha 1, Křemencová 8.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. dubna 2009, č.j. 34 C 125/2008-74, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zdržet se tvrzení o tom, že žalobce škodí Bytovému družstvu 61 neoprávněnými stížnostmi a reklamacemi v souvislosti s kontrolou vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním bytu žalobce za roky 2004-2006, a dále tvrzení, že tímto svým jednáním způsobil žalobce bytovému družstvu 61 neoprávněné náklady uvedené ve faktuře vystavené společnosti INMES, spol. s r.o. dne 18.2.2008 . Výrokem II. soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným odvolat svá nepravdivá tvrzení a za toto tvrzení se žalobci omluvit uveřejněním odvolání tvrzení s omluvou po dobu 14 dní na informační tabuli ve společných prostorách bytového domu na adrese P. v tomto znění: Odvoláváme veškerá nepravdivá tvrzení o V. P., že škodí Bytovému družstvu 61 neoprávněnými stížnostmi a reklamacemi v souvislosti s kontrolou vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním svého bytu za roky 2004-2006 a také, že tímto jednáním způsobil Bytovému družstvu 61 neoprávněné náklady uvedené ve faktuře vystavené společnosti INMES, spol. s r.o. dne 18.2.2008, a za tato tvrzení se V. P. omlouváme , aby odvolání tvrzení s omluvou bylo označeno a podepsáno tak, aby bylo nade- vší pochybnost jasné, že jde o prohlášení žalovaného. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že za situace, kdy orgány družstva, členské schůze, státní energetické inspekce a Finanční ředitelství neshledaly žalobcovy stížnosti a reklamace (s výjimkou drobných nedostatků, které neměly vliv na rozúčtování) důvodné, se nejedná o protiprávní zásah do osobnostních práv žalobce. Naopak ze strany žalobce jde o jednání v rozporu dobrými mravy, kdy pro neschopnost akceptace družstevní demokracie napadá žalovanou a její orgány za výkon jejich práv a povinností. Stejně jako žalobce i žalovaná má právo na kritiku, zvlášť za situace, kdy se jedná o většinový názor členů družstva odhlasovaný na členských schůzích. Soud první stupně rovněž doplnil, že žalobce nevyužil možnosti domáhat se svých nároků v řízení, v němž je příslušnost soudu založena podle § 9 odst.3 písm. g) o.s.ř.
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 14. září 2010, č.j. 1 Co 256/2009-109, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. Ve výroku III. o nákladech řízení byl rozsudek změněn tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhrada nákladů řízení částku 19.440,- Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. D. Š., advokáta , a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně vyšel z celkového kontextu řešení stížností žalobce žalovaným i diskuzí na členských fórech družstva a souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že zásah do osobnostních práv žalobce nebyl v míře vyžadující zdržení se výroků a uložení povinnosti žalovanému odvolat svá tvrzení. Intenzita vyjádření žalovaného nemohla objektivně snížit důstojnost a vážnost žalobce ve společnosti, zvlášť za situace, kdy se tak dělo v rámci družstevní demokracie a žalobce využíval svého práva vyjadřovat se k činnosti družstva a kdy žalovaný na tato vyjádření reagoval. Odvolací soud poukázal na nepřiměřenost žalobcem požadovaného zadostiučinění, neboť požadavek žalobce nevystihuje zcela přesně vztahy v rámci družstva a, kde by bylo možné kritiku jedné strany označit jako běžnou a stanovisko druhé strany jako neoprávněné osočování. Navíc institut odvolání tvrzení občanský zákoník nezná a proto takto pojaté znění rozsudečného výroku nemohl odvolací soud přijmout. Odvolací proto na straně žalované nedovodil odpovědnost za zásah do osobnostních práv žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Za dovolací důvod označuje, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu žalobce považuje otázku kritiky z hlediska její přiměřenosti a nepřiměřenosti ve vztahu k pravdivosti a nepravdivosti . Odvolatel s poukazem na dopis státní energetické inspekce z 4.3.2008 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.1.2010, č.j. 35 Co 531/2009-68 má za to, že tvrzení žalovaného se ukázal být nepravdivá, protože vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost požadovaného nedoplatku. Žalobcem navrhovaný důkaz zmiňovaným rozsudkem byl však odvolacím soudem zamítnut. Žalobce, narozdíl od přesvědčení soudů obou stupňů o objektivitě zásahu do osobnostního práva má za to, že sdělení nepravdivých informací představuje citelný zásah do práva na ochranu osobnosti a právě uvedení nepravdivých informací představuje značnou intenzitu neoprávněného zásahu, které vybočuje z přiměřenosti kritiky a celkového kontextu řešení stížností mezi žalobcem a žalovaným a mělo pro něj a má nadále vůči ostatním členům družstva nepříznivé následky. S odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu uvádí, že požití kritiky a ironizující odsuzování, jde-li o jeho značnou intenzitu, představuje obvykle nepříznivé důsledky pro takto postiženou osobu. K institutu odvolání tvrzení odvolatel uvedl, že přiměřenost zadostiučinění vždy posoudí soud, který při jeho určení není vázán návrhem uplatněným v žalobě. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce rekapituluje průběh neshod mezi účastníky a uvádí, že odvolatelem vymezená právní otázka byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již vícekrát řešena a byla i vyřešena a zásadně rozdílného rozhodování u ní není. Domněnka žalobce že k založení přípustnosti dovolání postačí aby (odvolací) soud aplikoval správný právní předpis, jen ho nesprávně vyložil (jak dovolatel dovozuje), neobstojí, neboť k tomu, aby se dovolací soud věcí zabýval nepostačuje. Taktéž úvaha žalobce o posuzování otázky, jak intenzivní musí být sdělení nepravdivých informací rovněž nezakládá důvod dovolání. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. O takový případ se však v přezkoumávané věci nejedná.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák. Podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení). Dovolatel však ve svém dovolání neuvádí nic, co by správnost aplikace ustanovení § 13 obč. zák. odvolacím soudem jakkoliv zpochybňovalo.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost uplatnění sankcí podle ustanovení § 13 obč. zák. Tak tomu může být např. při výkonu ústavními principy zaručeného práva kritiky. Kritika jako součást svobody projevu a široké a veřejné informovanosti je nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti. Současně je třeba zdůraznit, že svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, musí mít v demokratické společnosti své meze, kdy jejich překročení pravidelně vede k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických osob.
Výkonem práva kritiky nedojde k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. To předpokládá, že nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně, že je kritika přiměřená i co do obsahu, formy a místa, tj., že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle. O věcnou kritiku nejde, vychází-li z nepravdivých podkladů a dovozuje-li z těchto nepravdivých podkladů vlastní hodnotící úsudky znevažujícího charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2010, sp.zn. 30 Cdo 5161/2008, schválený k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vybočí-li kritika z mezí její přípustnosti, jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila. Jestliže kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost, není namístě upřednostňovat právo na kritiku před právem na ochranu osobnosti fyzické osoby. Nadto lze pokládat za obecně zřejmé, že uvádění nepodložených, resp. nepravdivých údajů o fyzické osobě není možno ztotožňovat s pojmem oprávněné kritiky. Současně je nutno zdůraznit, že při hodnocení míry a dopadů předmětného zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby je třeba vycházet z objektivního principu, kdy zásahem by se takto cítil dotčeným na cti a vážnosti každý, kdo by se nacházel na místě této osoby (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2691/2007, nebo rozsudek uvedeného soudu z téhož dne sp. zn. 30 Cdo 2033/2009, apod.).
Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že odvolací soud posuzoval předmětný spor v souladu s uvedenými zásadami, když logicky vysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že žalobcem označená tvrzení žalovaného, které podle názoru žalobce poškozují jeho čest a lidskou důstojnost, byla ve skutečnosti oprávněnou kritikou. Odvolací soud vystihl odpovídajícím způsobem požadavek na přiměřenost obsahu, formy a místa učiněné kritiky, když shodně se soudem prvního stupně zdůraznil, že se tak dělo v rámci družstevní demokracie a v reakci na předcházející tvrzení žalobce.
Odvolací soud rovněž správně zdůraznil potřebu objektivního přístupu k hodnocení učiněných zásahů a vycházel přitom ze skutkových zjištění, že tvrzení žalovaného měla oprávněný základ v šetřeních provedených orgány družstva, členské schůze, státní energetické inspekce a Finančního ředitelství. I Nejvyšší soud, jak bude dále vyloženo, při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a soudem odvolacím, aniž by z hlediska žalobcem namítané pravdivosti či nepravdivosti tvrzení žalované, mohl činit vlastní (odlišná) skutková zjištění.
Námitka dovolatele, že nebyl proveden důkaz čtením rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.1.2010, č.j. 35 Co 531/2009-68, vystihuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento důvod však není způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.]. Za tohoto stavu již bylo nadbytečné se zabývat námitkou žalobce o procesní souladnosti požadavku na odvolání tvrzení , neboť výsledek dovolacího řízení by zůstal nezměněn.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst.3 o. s. ř., podle nichž je žalobce povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Tyto náklady spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. ustanovení § 6 odst.1 písm. b), § 10 odst. 3, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 810,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 4.860,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. června 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu