30 Cdo 5946/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 243c o. s. ř.



30 Cdo 5946/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně ROLLI FRIGO SPEED, s. r. o., se sídlem v Komárně, Jókaiho ulica 35/20, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 84/9, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 97 782 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 51/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, č. j. 39 Co 198/2016 - 68, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 2. 2015, č. j. 18 C 51/2015-47, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované spočívající v zaplacení 97 728 EUR s příslušenstvím (výrok I). Dále rozhodl, že je žalobkyně povinna uhradit žalované částku ve výši 300 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se domáhala náhrady škody z titulu odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem celních orgánů při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ).
K odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni uhradit žalované částku ve výši 600 Kč na nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v daném případě není splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk. Taktéž neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a namítaným nezákonným rozhodnutím. Další odvolací námitky žalobkyně, včetně námitky podjatosti soudkyně soudu prvního stupně, neshledal soud relevantními.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala dovolání žalobkyně, která žádá zrušení jak napadeného rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního soudu a navrhuje, aby dovolací soud vydal vlastní rozhodnutí, kterým uloží žalované uhradit žalobkyni celou žalovanou částku včetně příslušného úroku z prodlení a zároveň bude žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud jej však odmítl pro vady, pro něž není možné v řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve smyslu § 241a odst. 2 pak musí dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat (mimo jiné) taktéž argumentaci, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a).
Podané dovolání pouze konstatuje, že soudy obou stupňů pochybily v právním hodnocení celého případu a odchýlily se při řešení otázek hmotného práva ve věci posouzení nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu podle OdpŠk od zavedené judikatury ve věcech odškodňování. Neobsahuje však žádné vymezení přípustnosti dle shora citovaných ustanovení o. s. ř., žádnou specifikaci judikatury, od které se měl odvolací (či nalézací) soud odchýlit ani bližší vymezení otázek, ve kterých se odvolací soud odchýlil od žalobkyní míněné judikatury.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že [k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody ... (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 2. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu