30 Cdo 59/2013
Datum rozhodnutí: 21.03.2013
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák., § 13 obč. zák., § 243b odst. 2 o. s. ř., § 243b odst. 3 o. s. ř.




30 Cdo 59/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobců a) nezletilého K. M. , zastoupeného matkou E. M. jako zákonnou zástupkyní, b) E. M. , c) V. K. , všech zastoupených Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, ul. 5. května č. 1050/66, proti žalovaným obchodním společnostem 1) AutoBinck CZ, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Bucharova 16, IČO 26445069 a 2) Hyundai Motor Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Bucharova 16, IČO 28399757, oběma zastoupeným JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 4a, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 188/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2012, č.j. 1 Co 330/2009-124, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2012, č.j. 1 Co 330/2009-124, se zrušuje a věc se vrací tomto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolací soud nařizuje, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze.
O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí druhým, poté co jeho rozsudek ze dne 4. října 2005, č.j. 34 C 83/2004-51, společně s rozsudkem odvolacího soudu, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 999/2007) ze dne 21. dubna 2009, č.j. 34 C 188/2008-50, ve znění usnesení ze dne 28. ledna 2011, č.j. 34C 188/2008-81, výrokem I. uložil žalovaným zaplatit žalobkyni V. K. částku 120.000,- Kč, žalobkyni E. M. částku 120.000,- Kč a žalobci K. M. částku 120.000,- Kč s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaní zaplatili žalobkyni V. K. dalších 230.000,- Kč, E. M. dalších 230.000,- Kč a žalobci K. M. dalších 380.000,- Kč. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a zaplacení soudního poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že J. H. a R. K., narozený 26. 1. 1976, se dne 25. 4. 2002 zúčastnili jako novináři prezentační akce vozidla Hyundai Coupe, při které došlo k nehodě testovaného vozidla SPZ 1A2 52 19, které v té době řídil J. H. a R. K. byl spolujezdcem. Majitelem a provozovatelem vozidla byla žalovaná firma Hyundai (později došlo k prodeji části podniku, v důsledku čehož do řízení přistoupil další účastník na straně žalované), která jim auto půjčila k projížďce a odzkoušení. R. K. zemřel dne 5. 5. 2002 ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích na následky zranění, které utrpěl při nehodě, při níž zemřel i řidič J. H. Dopravní nehodu způsobil výlučně J. H. tím, že výrazně překročil maximální povolenou rychlost, resp. maximální rychlost, která byla bezpečná na projetí zatáčky. Na vozidle nebyla zjištěna žádná závada nebo poškození, které by zapříčinilo ztrátu řiditelnosti a ovladatelnosti vozidla bezprostředně před nehodou. Jmenovaní novináři byli žalovanou před jízdou seznámeni s podmínkami, za jakých je vozidlo testováno, byli poučeni, že testování není na uzavřeném okruhu, ale v běžném provozu, zdůrazněna byla povinnost dodržovat dopravní přepisy, včetně rychlosti. Žalovaná firma nezpochybňovala svoji odpovědnost za škodu, kterou nechala likvidovat svojí pojišťovnou. Žalobce K. M. je synem, E. M. družkou, V. a J. K. bratry a V. K. matkou poškozeného R. K.
Soud dovodil, že byla zasažena práva žalobců chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Žalovaná odpovídá za použití analogie podle ustanovení § 853 obč. zák. za uvedený zásah do osobnostních práv žalobců podle ustanovení § 427 odst. 1 a 2 obč. zák. jako provozovatel motorového vozidla. Mimo jiné poukázal na svou vázanost právním názorem Nejvyššího soudu ČR u určení odpovědného subjektu za zásah do práva na ochranu osobnosti žalovaných (při analogickém užití ustanovení § 427 obč. zák.), který již dříve citovaným rozsudkem zrušil předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů. Připomněl též, že dovolací soud poukázal i na skutečnost, že v daném případě jde o objektivní odpovědnost, při níž je třeba postupovat podle ustanovení § 13 obč. zák., přičemž není opodstatněné aplikovat ustanovení § 428 téhož zákona.
Vrchní soud v Praze poté rozsudkem (v pořadí třetím, poté co jeho rozsudky ze dne 7. března 2006, sp.zn. 1 Co 424/2005 a ze dne 3. května 2011, č.j. 1 Co 330/2009-88, ve znění opravného usnesení ze dne 5. října 2011, č.j.1 Co 330/2009-99, byly zrušeny dovolacím soudem) ze dne 18. září 2012, č.j. 1 Co 330/2009-124, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaní zaplatili nezletilému K. M. částku 120.000,- Kč, V. K. částku 120.000,- Kč a E. M. částku 120.000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozeným právním závěrem, že úmrtím R. K. došlo k neoprávněnému zásahu do práva na soukromý a rodinný život žalobců jako jeho nejbližších příbuzných. Zatímco důvodem pro zamítnutí žaloby v rozsudku ze dne 3. května 2011 byl názor odvolacího soudu, že odpovědnost žalovaných za situace, kdy mezi pouhým vlastnictvím a provozováním vozu žalovanou a újmou, která žalobcům vznikla, není žádná příčinná souvislost, nynější rozhodnutí odůvodnil tím, že jednání prvního ani druhého žalovaného nebylo v rozporu s objektivním právem, a proto není splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za neoprávněný zásah, a to existence zásahu, který je neoprávněný a je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení (či pouhém ohrožení) osobnosti fyzické osoby.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobců dne 7. listopadu 2012 a právní moci nabyl dne 8. listopadu 2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 14. listopadu 2012 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a napadají ho z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesprávné právní posouzení věci žalobci spatřují v tom, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, který již v prvním zrušovacím rozsudku ze dne 29.9.2008, sp. zn. 30 Cdo 999/2007 konstatoval, že odpovědnost za zásah proti osobnosti fyzické osoby není odpovědností za zavinění, ale je odpovědností objektivní , proto nelze osobu odpovědnou za takovýto zásah zprostit odpovědnosti z žádného důvodu. Tím také podle názoru žalobců Vrchní soud v Praze řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. uplatňují žalobci proto, že až do vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku nebylo žádným ze soudů zpochybněno, že k neoprávněnému zásahu do jejich práva na soukromý a rodinný život smrtí Radka Kouby došlo. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobců nevyjádřili.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.) přihlédl k bodu 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Dále konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť je napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Podle ustanovení § 226 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 243d odst. 1 věta první o.s.ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu.
Dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud ČR ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí v této věci mimo jiné výslovně uvedl, že analogické užití ustanovení § 427 a násl. obč. zák. se v popisovaných případech uplatní jen při určení osoby odpovědné za zásah proti osobnosti fyzické osoby vyvolaný zvláštní povahou provozu dopravních prostředků, avšak při zkoumání předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je třeba postupovat podle ustanovení § 13 obč. zák., a nikoli podle ustanovení § 427 a násl. obč. zák. (rozuměj -tedy nikoliv ani podle ustanovení § 428 obč. zák.). Tento závěr pak zdůraznil i v následujícím zrušovacím rozhodnutí ze dne 29. března 2012.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní). Musí tak jít o zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Neoprávněnost každého zásahu do právem chráněných statků, a tedy i zásahu do osobnosti fyzické osoby, tvoří objektivní kategorii představující záporné hodnocení zásahu do osobnosti fyzické osoby ze strany státu. Tuto objektivní kategorii je třeba odlišovat od zavinění jakožto subjektivní kategorie. Zásah podle § 13 obč.zák. může spočívat jak v aktivním chování původce zásahu, tak podle okolností případu v jeho pasivním chování, především spočívajícím v nesplnění konkrétní právní povinnosti. Dále pak musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 obč. zák.
Je-li třeba připustit analogické užití § 427 násl. obč. zák. při určení odpovědné osoby za zásah proti osobnosti fyzické osoby vyvolaný zvláštní povahou provozu dopravních prostředků, pak obdobně jako v případě úvahy, že za škodu způsobenou tímto provozem odpovídá provozovatel vozidla, je třeba vycházet z toho, že za nemajetkovou újmu, způsobenou osobnosti fyzické osoby tímto provozem, analogicky nutně odpovídá též tento provozovatel.
Odvolací soud, jak již bylo uvedeno, vyšel z úvahy, že sice v posuzovaném případě bylo dotčeno právo žalobců na soukromí (konkrétně právo na rodinný život), avšak současně poukázal na skutečnost, že žalovaní nejsou původci neoprávněného zásahu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustili protiprávního jednání, tedy jednání, které je v rozporu s objektivním právem. Na druhé straně v řízení bylo prokázáno (a žádný z účastníků ani soud tuto skutečnost nezpochybnil), že žalovaná firma byla provozovatelem havarovaného vozidla (nad to nelze nepochybně přehlížet ani skutečnost, že k nehodě vozidla došlo při prezentaci vozu žalované strany), přičemž existence dotčení osobnostní sféry žalobců je zřejmá. Tuto skutečnost však odvolací soud zcela zřejmě nevzal v úvahu, a to přes již vyslovený názor obsažený v předchozích zrušovacích rozsudcích dovolacího soudu.
Ani v tomto případě proto nelze pokládat napadený rozsudek odvolacího soudu za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil zmiňovanému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
S přihlédnutím k ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 243b odst. 5 o.s.ř. dovolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze, a to právě z důvodu, že zásadním způsobem nebyl dodržen závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v předchozích dvou zrušovacích rozhodnutích. Dovolací soud si je vědom skutečnosti, že institut odnětí věci soudci je již z povahy věci krajním řešením, neboť se pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce. Ústavně právnímu výkladu citované procesní normy, který je zapotřebí již s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky v soudní praxi reflektovat, se dostalo ztvrzení nálezem Ústavního soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09 (in http://nalus.usoud.cz ), který konstatoval, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, je-li důvod k obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se konalo před týmž senátem (samosoudcem) či soudem . Právě o takovýto případ se podle názoru dovolacího soudu v posuzované věci jedná, když senát odvolacího soudu, ačkoli tvrdil opak, již podruhé nerespektoval závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem, což mělo za následek nezanedbatelné prodloužení doby soudního řízení.
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 21. března 2013
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu