30 Cdo 589/2006
Datum rozhodnutí: 31.10.2006
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 589/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce L. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. e., a. s., a 2) Z. N. M., s. r. o., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 225/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. října 2005, č. j. 20 Co 316/2005 - 114, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 10. 2005, č. j. 20 Co 316/2005 - 114, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 4. 2005, č. j. 8 C 225/2004 - 95, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že první žalovaný je vlastníkem budovy čp. 129 stojící na pozemku st. p. č. 416, stavební parcely č. 416, stavební parcely č. 426, stavební parcely č. 426/2, pozemkové parcely č. 1897/4, pozemkové parcely č. 1912/4 a pozemkové parcely č. 1896/1 v katastrálním území a obci N. M. n. M. u Katastrálního úřadu pro K. k., územní pracoviště N., a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl

o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 30. 9. 1999 uzavřel první žalovaný jako prodávající s druhým žalovaným jako kupujícím

(na základě smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi prvním žalovaným a realitní kanceláří I. reality dne 15. 6. 1999) kupní smlouvu o převodu uvedených nemovitostí za dohodnutou kupní cenu ve výši 1,805.000,- Kč s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 11. 10. 1999 a že žalobce je nájemcem části nemovitostí (domu čp. 129 na pozemku parc. č. 416, v němž žalobce provozuje malou vodní elektrárnu, jejíž strojní zařízení je jeho vlastnictvím) na základě nájemní smlouvy z 28. 8. 2003 na dobu určitou 8 let do 31. 8. 2001 uzavřené s druhým žalovaným, který od ní dne 7. 7. 2004 odstoupil pro neplnění podmínek ze strany žalobce. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nemá ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť mezi žalovanými není sporu

o tom, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí, a kupní smlouvu ze 30. 9. 1999 považují za platnou a účinnou, přičemž v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že by kupní smlouva byla uzavřena ve veřejné obchodní soutěži, jejímž účastníkem by byl

i žalobce. Krajský soud nepřisvědčil odvolací námitce žalobce, že naléhavý právní

na požadovaném určení je dán tím, že není jisté, se kterým ze žalovaných je v právním vztahu vzniklého z nájemní smlouvy, zejména, kterému z nich má platit nájemné, neboť uzavřel-li žalobce nájemní smlouvu s druhým žalovaným, je zřejmé, že právě ten je oprávněn od žalobce inkasovat nájemné. Právo žalobce tedy není nijak ohroženo a podanou určovací žalobou by se jeho právní postavení nezměnilo, neboť i kdyby kupní smlouva byla neplatná, jak žalobce tvrdil, byla by neplatná i nájemní smlouva, kterou

s druhým žalovaným uzavřel, a žalobce by nemovitosti užíval bez právního důvodu. Odvolací soud se proto již nezabýval posouzením otázky platnosti či neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými, ohledně níž soud prvního stupně dospěl k závěru, že je platným právním úkonem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda je k podání žaloby na určení vlastnického práva na základě tvrzené neplatnosti kupní smlouvy aktivně legitimována osoba, která užívá, byť bez právního důvodu, nemovitost, která je objektem napadené kupní smlouvy a dále otázku, zda je k podání žaloby na určení vlastnického práva na základě tvrzené neplatnosti kupní smlouvy aktivně legitimována osoba, která by v případě vyhovění žalobě získala pozici nájemce smlouvou převáděné nemovitosti, a přitom by bez vyhovění žalobě byla

v pozici neoprávněného uživatele . S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. Cdon 1690/97, nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že

na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem a že by se v případě vyhovění žalobě nezměnilo jeho právní postavení. Namítá, že není zřejmé, kdo je vlastníkem jím užívaných nemovitostí, což se odráží v nejistotě, komu má platit nájemné, a s jakým subjektem má jednat o koupi nemovitostí či o jejich nájmu, a zda nájemné platil vlastníkovi nemovitostí, přičemž okolnost, že žalovaní považují uzavřenou kupní smlouvu za platnou, není podle jeho názoru rozhodující. Otázku vlastnictví

k nemovitostem je třeba vyřešit i s ohledem na to, že v nich provozuje malou vodní elektrárnu, s čímž jsou spjata řízení o povolení k nakládání s vodami, licenční řízení, stavební řízení, řízení spojená s ochranou přírody apod. Dále poukazuje na nájemní smlouvu o nájmu nebytových prostor (domu čp. 129), kterou v roce 1995 uzavřel

s prvním žalovaným, jejíž existence se odrazila i v textu kupní smlouvy ze dne 30. 9. 1999 (bod VII., druhý odstavec). Podle jeho názoru by vyhovění určovací žalobě pro něj znamenalo, že právní vztahy založené nájemní smlouvou z roku 1995 uzavřené

s prvním žalovaným nikdy nezanikly (na základě výpovědi druhého žalovaného ani na základě nájemní smlouvy uzavřené s druhým žalovaným) a že žalobce je stále nájemcem předmětných nemovitostí. Tím by odpadl spor o platnost výpovědi druhého žalovaného z nájemní smlouvy a bylo by najisto postaveno, že žalobce užívá předmětné nemovitosti oprávněně. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.

Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.)] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen

k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn.

3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).

Otázky označené v dovolání, které podle názoru žalobce mají po právní stránce zásadní význam, nejsou způsobilé založit v posuzované věci přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, a nikoliv na závěru, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován.

V rozsudku z 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, Nejvyšší soud dovodil, že pro nájemce pozemku, na němž se nachází jeho stavba, je významné, aby bylo najisto postaveno, kdo je vlastníkem pozemku. Proto je dán naléhavý právní zájem takového nájemce na určení vlastnictví (popř. práva hospodaření) k pozemku .

V rozsudku ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 918/2003, pak Nejvyšší soud zaujal názor, že tvrdí-li nájemce skutečnosti, které by za předpokladu jejich pravdivosti mohly vést k závěru, že pronajímatel není vlastníkem pronajaté nemovitosti, ač nájemní smlouvu uzavřel jako její vlastník, a tudíž je nájemní smlouva neplatná, může mít nájemce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětu nájmu. Nemá-li však žalobce v takovém případě přímý zájem na změně zápisu v katastru nemovitostí ohledně sporné nemovitosti (např., aby byl sám zapsán jako její vlastník), ale jde mu o řešení neshod z právních vztahů založených smlouvou o nájmu, pak za předpokladu, že se svých eventuálních nároků již může domáhat žalobou na plnění u soudu, uplatní se zásada, že naléhavý právní zájem žalobce není dán tehdy, může-li žalovat na plnění. K tomu srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod

č. 17, ročník 1972, podle kterého žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. Stejně tomu bude v případě, že se mezi týmiž účastníky již vede spor o plnění z nájemní smlouvy, v němž se soud musí vypořádat s otázkou platnosti nájemní smlouvy jako s otázkou předběžnou .

V posuzované věci bylo zjištěno, že druhý žalovaný dopisem ze dne 7. 7. 2004, doručeným žalobci, odstoupil od smlouvy o nájmu nemovitostí ze dne 31. 8. 2001 uzavřené s žalobcem, a to z důvodu neplnění podmínek ve smlouvě dohodnutých.

Z obsahu spisu - z odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně - dále vyplývá, že v odvolacím řízení žalobce mimo jiné uplatnil i námitku, že druhý žalovaný proti němu podal u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 21/2005 žalobu

o vyklizení části nemovitosti, kterou mu pronajal (v níž žalobce provozuje malou vodní elektrárnu, jejíž strojní zařízení je jeho vlastnictvím), přičemž toto řízení je přerušeno

do skončení řízení v dané věci. Podle připojeného, dosud nepravomocného, rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 2. 2006, č. j. 4 C 21/2005 - 64, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2006, č. j. 20 Co 164/2006 - 79, byla žalobci (v tomto řízení v postavení žalovaného) uložena povinnost vyklidit část domu čp. 129 na pozemku parc. č. st. 416 v obci a k. ú. N. M. n. M.,

ve kterém je umístěna malá vodní elektrárna o rozměru 8.000 mm x 8.900 mm,

a vyklizenou část domu čp. 129 předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Za daného skutkového stavu věci nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní závěr, pokud dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť otázku platnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a druhým žalovaným soud řeší - je-li zpochybněna její platnost - v řízení o vyklizení nemovitosti jako otázku předběžnou; byla-li by neplatná kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými

o převodu předmětných nemovitostí, byla by neplatná i smlouva ze dne 28. 8. 2003

o nájmu nemovitosti uzavřená mezi žalobcem a druhým žalovaným a žaloba o vyklizení pronajatých nemovitostí by nebyla opodstatněná.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalovaným

v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2006

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu