30 Cdo 5827/2016
Datum rozhodnutí: 19.12.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 5 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241b odst. 3 věta první o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 5827/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce A. Ž. , zastoupeného Mgr. Pavlínou Mazačovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Nádražní 381/9, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 156/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 51 Co 120/2016-70, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 1. 2016, č. j. 10 C 156/2014-51, zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 500 000 Kč (výrok I) a žalobci uložil, aby žalované zaplatil na náhradě nákladů řízení 1 500 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I), a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení žalobcova práva na spravedlivý proces tím, že Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 29 Co 184/2013 v rozporu s právem Evropské unie nepředložil žalobcem formulovanou předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Žalobce podal dovolání nezastoupen advokátem a současně požádal o ustanovení zástupce v souladu s § 30 a § 138 o. s. ř. Soud prvního stupně žalobci usnesením ze dne 26. 8. 2016, č. j. 10 C 156/2014-80, vyhověl, ustanovil mu zástupkyni k ochraně jeho zájmů v dovolacím řízení a usnesením z téhož dne vyzval ustanovenou zástupkyni, aby již žalobcem podané dovolání nahradila nebo doplnila vlastním podáním nebo aby písemně nebo ústně do protokolu sdělila soudu, že se s již podaným dovoláním ztotožňuje (č. l. 81). Ve sdělení ze dne 5. 10. 2016 (č. l. 86) ustanovená advokátka uvedla, že se s dovoláním podaným žalobcem ztotožňuje.
Podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř. musí být dovolatel (až na výjimky uvedené v § 241 o. s. ř.) zastoupen advokátem.
Podle ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. se nepřihlíží k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241.
Podle ustanovení § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Důvodová zpráva k novele o. s. ř. (k zákonu č. 404/2012 Sb.) k § 241a odst. 5 o. s. ř. uvádí: V ustanovení § 241 zůstává zachováno tzv. povinné (nucené) zastoupení dovolatele, a to včetně požadavku, že dovolání musí být sepsáno tímto povinným (nuceným) zástupcem. Promítnutí tohoto principu do náležitostí dovolání znamená, že relevantní mohou být jen údaje učiněné povinným (nuceným) zástupcem dovolatele a že tedy nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám dovolatel.
Z ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu (obdobně Pavliš, T., Deduch, J.: Ohlédnutí po roce účinnosti nové právní úpravy civilního dovolání, Právní rozhledy 5/2014, s. 153). K podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014).
Jak vyplývá z výše uvedeného, vzhledem ke změně právní úpravy není již použitelná judikatura, podle které ke splnění podmínky zastoupení advokátem postačuje, aby právní zástupce dovolatele sdělil soudu, že se s podáním zastoupeného účastníka (dovolatele) ztotožňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99).
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že soud prvního stupně poskytl ustanovené zástupkyni ve výzvě nesprávné poučení o možnosti pouhého ztotožnění se s žalobcem sepsaným dovoláním, neboť nikdo nemůže disponovat více právy, než která mu zákon přiznává (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4622/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2137/2014).
Posuzované dovolání proto nesplňuje podmínku stanovenou v § 241b odst. 3 věty první o. s. ř., když ve lhůtě pro podání dovolání nebylo doplněno o údaj, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a o vymezení dovolacího důvodu. K podání samotného dovolatele ze dne 9. 8. 2016 nelze vzhledem k ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. přihlížet (přinejmenším v částech, v nichž vymezuje dovolací důvod a rozsah, v jakém napadá rozhodnutí odvolacího soudu).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl, neboť trpí vadami, které nebyly v zákonem stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 19. prosince 2016
JUDr. Pavel Simon předseda senátu