30 Cdo 5811/2016
Datum rozhodnutí: 24.05.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 5811/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce S. K. , zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalovaným 1) R. T. , zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, 2) M. J. , a 3) NOKI INTERNATIONAL, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1337, identifikační číslo osoby 267 09 155, zastoupené Mgr. Petrou Kadláčovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 403/2014, o dovolání žalovaných 1) a 3) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 29 Co 351/2015-136, ve znění usnesení téhož krajského soudu ze dne 18. prosince 2015, č. j. 29 Co 351/2015-141, a proti doplňujícímu usnesení téhož krajského soudu ze dne 18. prosince 2015, č. j. 29 Co 351/2015-141, takto:

I. Dovolání žalovaných 1) a 3) se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. června 2015, č. j. 5 C 403/2014-60, určil, že žalovaní 1) a 2) jsou spoluvlastníky, každý v rozsahu id. 1/8 vzhledem k celku, specifikovaného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali všichni žalovaní odvolání.
V průběhu odvolacího řízení vzal žalobce žalobu zpět.
Krajský soud v Praze (dále již odvolací soud ) usnesením ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 29 Co 351/2015-136, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil (výrok I.) a dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízní částku ve výši 15.161,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalobce (výrok II.).
Odvolací soud poté usnesením ze dne 18. prosince 2015, č. j. 29 Co 351/2015-141, výrokem I. jednak opravil výrok II. svého usnesení ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 29 Co 315/2015-136, tak, že správně zní: Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 86.783,90 Kč, a to k rukám právní zástupkyně žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Dále odvolací soud výrokem II. svého usnesení ze dne 18. prosince 2015, č. j. 29 Co 351/2015-141, rozhodl, že Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2015 pod č. j. 29 Co 351/2015-136, se doplňuje o další výrok III. tak, že správně zní: Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem druhého stupně částku 15.161,30 Kč, a to k rukám právní zástupkyně žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Proti těmto usnesením odvolacího soudu podaly žalované 1) a 3) (dále též dovolatelky ) prostřednictvím svých advokátů (obsahově shodná) dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti svých dovolání vymezují tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelky předně namítají, že žalobce se v řízení domáhal toho, aby nalézací soud v době neexistence předkupního práva žalobce vydal rozsudek, kterým dojde k určení vlastnictví původních spoluvlastníků s odůvodněním, že nechce, aby žalovaná 3) byla spoluvlastnicí některých pozemků. V průběhu řízení žalobce uvedl, že mu tato skutečnost přestane vadit (vezme žalobu zpět), když mu někdo z žalovaných zaplatí částku 50.000 Kč. Soud zjevně šikanóznímu požadavku vyhověl. Podle dovolatelek tak napadená rozhodnutí mohou být významným precedentem k výkladu § 6 o. s. ř., když meritem sporu nebyla ochrana práv žalobce, ale jeho snaha využít formalistický výklad zákona k přechodnému období mezi novou a starou právní úpravou soukromého práva k nátlaku na žalované, jehož eliminaci explicitně spojil s nemravným požadavkem na výkupné .
Dále dovolatelky namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil jimi uplatněné důvody, pro které nesouhlasily se zpětvzetím žaloby. Odvolací soud pochybil, neboť se nezabýval tvrzeními dovolatelek a jejich vážné důvody na pokračování v řízení neshledal. Napadené usnesení je tak v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ); dovolatelky odkazují např. na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1171/2002, sp. zn. 26 Cdo 682/2003.
Dovolatelky rovněž brojí proti nákladovým výrokům napadeného usnesení, které podle jejich názoru byly nesprávně vyčísleny. Oba soudy stanovily tarifní hodnotu pro určení sazby právního úkonu podle kupní smlouvy za podíly na nemovitých věcech z kupní smlouvy. Dovolatelky však mají za to, že v řízení se nejednalo o hodnotu nemovitých věcí, ale určení vlastnického práva k podílům na nemovitých věcech. Současně hodnota podílů na nemovitých věcech nebyla ani žádným způsobem určena (vyjma smluvního ujednání žalovaných) a soudy tak měly postupovat podle tarifní hodnoty 35.000,- Kč v souladu s § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a podle této stanovit sazbu úkonu právní služby. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že tímto postupem tak nalézací soudy opět věc nesprávně právně posoudily a zasáhly tak do ústavních práv dovolatelek. Závěrem dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud napadená usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá a přiznal dovolatelkám právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, nebo aby napadená usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podaným dovoláním písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaných 1) a 3), směřuje-li proti výroku I. usnesení odvolacího soudu ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 29 Cdo 351/2015-136, jímž by rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení (o určení vlastnictví k nemovitostem) zastaveno, je opožděné, a směřuje-li proti nákladovým výrokům II. cit. usnesení ve znění jeho opravného usnesení, a III. cit. doplňujícího usnesení odvolacího soudu, bylo žalovanou 3) rovněž podáno opožděně, a v případě dovolání žalované 1) zase neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.
Podle § 240 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obsahu spisu vyplývá, že usnesení odvolacího soudu (jímž došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, zastavení řízení a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 29 Co 351/2015-136, obsahující řádné poučení o dovolání, o lhůtě k podání dovolání i o soudu, u něhož se podává, bylo advokátu žalované 1) doručeno do datové schránky dne 18. listopadu 2015, a advokátce žalované 3) doručeno do datové schránky dne 19. listopadu 2015. Ve smyslu § 57 odst. 2 o. s. ř. tak byl posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání (v případě žalované 1/) 18. leden 2016 (pondělí), resp. (v případě žalované 3/) 19. leden 2016 (úterý).
Odvolací soud sice dne 18. prosince 2015, pod č. j. 29 Co 351/2015-141 kromě doplňujícího usnesení - vydal opravné usnesení, jímž však došlo toliko k opravě nákladového výroku II. usnesení odvolacího soudu ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 29 Co 351/2015-136, tedy nebyl jím nijak dotčen výrok I. posledně cit. usnesení odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení. V takovém případě se proto neuplatní režim ve smyslu § 240 odst. 1 věty druhé o. s. ř. stanovící, že bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta až od doručení opravného usnesení, jelikož opravným usnesení nedošlo k (žádné) obsahové změně výroku usnesení odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení.
Za dané procesní situace tedy nutno ve vztahu k předmětnému výroku I. napadeného usnesení odvolacího soudu (zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení) konstatovat, že pokud dovolatelky podaly dovolání u soudu prvního stupně až v případě žalované 1) dne 29. dubna 2016 (viz obálka na č. l. 161), a v případě žalované 3) dne 9. května 2016 (srov. předmětný záznam na č. l. 162), učinily tak po uplynutí stanovené lhůty a podaná dovolání jsou tudíž opožděná.
Ze spisového materiálu dále vyplývá, že opravné a doplňující usnesení odvolacího soudu ze dne 18. prosince 2015, č. j. 29 Co 351/2015-141, bylo dovolatelkám (jejich advokátům) doručeno do datových schránek dne 29. února 2016. S přihlédnutím k § 240 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a k § 57 odst. 2 o. s. ř. tak byl posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání u obou dovolatelek 29. duben 2016 (pátek). Zatímco žalovaná 1) dovolání jak již shora bylo uvedeno podala v poslední den lhůty pro podání dovolání (29. dubna 2016), žalovaná 3) tak učinila až dne 9. května 2016 (viz závěry shora), tedy již po uplynutí lhůty pro podání dovolání; její dovolání i proti výrokům II. (opravné usnesení) a III. (doplňující usnesení) je opožděné.
Nutno dodat, že i kdyby žalovaná 3) předmětné dovolání podala včas, dovolacímu soudu by nezbylo, než je stejně odmítnout, a to pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že v dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Žalovaná 1) sice proti uvedenému opravnému a doplňujícímu usnesení podala včasné dovolání, avšak vůbec v něm nevymezila některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Její dovolání je v tomto směru vybudováno na pouhé právní polemice s odvolacím soudem, a to bez jakéhokoliv vymezení, v čemž žalovaná 1) vlastně spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti svého dovolání. Za právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze ani považovat formulaci v rámci čl. IV. třetího odstavce jejího dovolání, v němž žalovaná 1) vyslovuje přesvědčení, že tímto postupem tak nalézací soudy opět věc nesprávně posoudily a zasáhly do ústavních práv žalované. , resp. že (viz čl. II. odstavec třetí jejího dovolání) vydáním usnesení 1 a usnesení 2 bylo zasaženo do práva žalované na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, v platném znění a rovněž práva na vlastnictví garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dovolání žalované 1) tedy nesplňuje obligatorní náležitost dovolání, a to vymezení předpokladů jeho přípustnosti.
Ze všech vyložených důvodů Nejvyšší soud proto podaná dovolání žalovaných 1) a 3) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. května 2017
JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu