30 Cdo 5801/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 5801/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyň a) M. P. , b) D. P. , c) J. P. , a d) M. P. , všechny zastoupeny Mgr. Ivou Derychovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Boženy Němcové 1695/2, proti žalované P. B. , zastoupené JUDr. Stanislavou Aksamitovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 C 201/2009, o dovolání všech účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci ze dne 16. června 2016, č. j. 12 Co 39/2016-358, ve znění usnesení téhož krajského soudu ze dne 16. července 2016, č. j. 12 Co 39/2016-365, takto:

I. Dovolání žalobkyň se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 16. června 2016, č. j. 12 Co 39/2016-358, ve znění usnesení téhož krajského soudu ze dne 16. června 2016, č. j. 12 Co 39/2016-365, se v nákladových výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) předesílá, že posuzovaná věc je u tohoto soudu již podruhé, když níže vydaným rozhodnutím předcházel (kasační) rozsudek ze dne 24. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2518/2014 (na nějž se pro stručnost odkazuje), jímž dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci (dále již odvolací soud ) ze dne 28. ledna 2014, č. j. 12 Co 483/2013-224, jakož i rozsudek Okresního soudu v Přerově (dále již soud prvního stupně ) ze dne 29. dubna 2016, č. j. 15 C 201/2009-197. Soud prvního stupně uvedeným rozsudkem určil, že zůstavitel V. P., zemřelý dne 31. 12. 2011, ke dni svého úmrtí byl rovnodílným podílovým spoluvlastníkem nemovitostí a žalobkyně M. P. je rovnodílným podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, a to budovy, způsob využití rodinný dům na pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území V., jak jsou tyto nemovitostí zapsány u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště P., na LV č. 231 pro Katastrální území a obec V., okres P., tedy každý k id. 1/2 nemovitostí (dále též předmětné nemovitosti ), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací k odvolání žalované posléze shora označeným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. srpna 2015, č. j. 15 C 201/2009, předmětnou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
K odvolání všech účastnic řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 16. června 2016, č. j. 12 Co 39/2016-358, ve znění usnesení téhož krajského soudu ze dne 16. července 2016, č. j. 12 Co 39/2016-365, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly všechny účastnice (prostřednictvím svých advokátek) včasná dovolání, z toho žalovaná pouze do jeho nákladových výroků.
Žalobkyně v dovolání uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě která v rozhodovací praxi dosud nebyla vyřešena. Z dalšího obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně brojí proti právně kvalifikačnímu závěru odvolacího soudu, který se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, jenž dospěl k závěru, že žalobkyně a) a V. P. jakožto účastníci předmětné kupní smlouvy ze dne 4. června 2008, neplatnost této smlouvy sami způsobili a nemohou se tudíž (účinně) dovolávat její relativní neplatnosti, poněvadž tuto smlouvu podepsali (uzavřeli), aniž by se seznámili s jejím obsahem. Jejich omyl byl tedy zaviněn jejich nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Nejednalo se tudíž o tzv. omluvitelný omyl ve smyslu § 49a obč. zák. a nebylo tedy možno účinně se dovolat relativní neplatnosti uvedené kupní smlouvy.
Žalobkyně poukazují na trestní řízení vedené proti žalované a zdůrazňují, že podvodné jednání je důvodem neplatnosti podle § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy podle § 40a obč. zák. S odkazem na odvolacím soudem, respektive soudem prvního stupně citovaná rozhodnutí dovolacího soudu (ve věcech sp. zn. 30 Cdp 1251/2002 a sp. zn. 31 Cdo 3620/2010) zdůrazňují, že právní jednání jednoho z účastníků smlouvy, který při jejím uzavření předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, tedy jednal s neprojevenou pohnutkou nebo vnitřní výhradou (mentální rezervací), jsou odvislé výlučně od postoje druhého účastníka, který v době uzavření smlouvy ani nemusel být schopen podvodné jednání rozpoznat. Rozhodující pak je, zda se omylu dovolá či nikoli. Z tohoto pohledu je postoj žalobkyně M. P. a V. P., a to právě mimo jiné i ve světle probíhajícího trestního řízení, byť prozatím nepravomocně skončeného, zcela jednoznačný a svědčící pro závěr, že tito se relativní neplatnosti dovolali poté, co se žalovaná v součinnosti s dalšími osobami vůči nim dopustila úmyslného podvodného jednání, pro které tito při uzavírání dotčené kupní smlouvy jednali v omylu, když neměli správnou a náležitou představu o právních následcích svého jednání. Dále se žalobkyně neztotožňují se závěrem odvolacího soudu, že v jejich případě se nejednalo o omluvitelný omyl ve smyslu § 49a obč. zák.V tomto směru namítají, že jejich postavení a jednání totiž nepochybně bylo ovlivněno celou řadou skutečností souvisejících právě s podvodným jednáním žalované a dalších osob, ať už jde o nátlakový způsob jednání v krajně nepříznivé finanční situaci V. P. nebo o požadavky na urychlené jednání z důvodu časové tísně, apod. Navíc pokud bylo jednání ze strany žalované lstivé či úmyslné, pak je daný právní úkon neplatný bez ohledu na to, zda se jednalo o omyl podstatný, u něhož je skutečně...vyžadována obvyklá míra pozornosti a péče ze strany jednajícího, která by mohla omylu zabránit. Věta druhá citovaného ustanovení (míněno § 49a obč. zák.) je však dle názoru žalobkyň vystupňovanou sankcí oproti sankci vyjádřené ve větě první, jinak by její zařazení za větu první citovaného ustanovení bylo zcela nadbytečné. Zákonodárce nepochybně hodlal odlišit situaci omylu dle věty první a situaci omylu vyvolaného úmyslně dle věty druhé. Neplatnosti podle této věty druhé se tak může dovolávat jen úmyslně či lstivě podvedený účastník smlouvy, jakým podle názoru žalobkyň byli právě V. P. a M. P.. V tomto směru tedy žalobkyně považují za nesprávnou aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002. Konečně podle žalobkyň nelze pominout, že dle ustanovení § 6 odst. 2 a ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, která na danou věc dopadají podle přechodného ustanovení § 3030 téhož zákona, nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, tudíž jednání žalované by nemělo požívat soudní ochrany. Na základě této dovolací argumentace žalobkyně navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná dovoláním napadla pouze nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu. V dovolání uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž za předpoklad přípustnosti svého dovolání vymezila, že odvolací soud při řešení právní otázky náhrady nákladů řízení z hlediska použití tarifní hodnoty pro výpočet hodnoty úkonu právní služby nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu vycházející z ustáleného právního závěru, že lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti (žalovaná odkázala např. na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, sp. zn. 30 Cdo 449/2014, která navazují na judikaturu Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. I. ÚS 712/01, příp. sp. zn. IV. ÚS 1332/2007). Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jeho nákladových výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K žádnému z podaných dovolání účastnická protistrana nepodala písemné vyjádření.
Nejvyšší soud konstatuje, že zatímco dovolání žalobkyň není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, dovolání žalované je naopak přípustné a je i důvodné.
K dovolání žalobkyň je zapotřebí uvést následující.
Esenciální z hlediska meritorního posouzení věci odvolacím soudem bylo skutkové zjištění, jež odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, a to, že žalobkyně a) a V. P. (původní žalobci; jelikož V. P. v průběhu řízení zemřel, bylo pokračováno v řízení s jeho právními nástupci shora) si před uzavřením (podpisem) předmětné kupní smlouvy (jejíž relativní neplatnosti se rovněž podle zjištění soudu prvního stupně poprvé dovolali až v rámci podané žaloby v této věci) nepřečetli, co podepisují, ačkoliv tak mohli učinit, nikdo jim v tom nebránil, nenutil je k podpisu kupní či jiné smlouvy, tedy sami k uzavření kupní smlouvy nepřistupovali s náležitou obezřetností.
Jelikož kupní smlouva byla uzavřena v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, pro posouzení věci se zde podle § 3028 odst. 3 o. z. uplatní režim dosavadní právní úpravy.
Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Právní úkon je projev vůle směřující k právním následkům, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Vůle je psychickým subjektivním prvkem, směřujícím ke způsobení právního následku. Omyl je speciální vadou vůle a jeho právní podstata spočívá v tom, že jednající měl nesprávnou či nedostatečnou představu o právních účincích právního úkonu. Omyl přitom může být dvojí, buďto ve vůli (volní či vnitřní omyl), jímž je nedostatečná nebo nesprávná představa o právních následcích, které vzniknou ze smlouvy, anebo v projevu (vnější projev), jímž je nevědomá neshoda vůle a projevu (spočívající v tom, že jednající, ačkoliv něco chce, jedná jakoby nic nechtěl, nebo naopak ačkoli nic nechce, jedná jakoby něco chtěl, případně jednající projeví chtění něčeho jiného, než ve skutečnosti chce, a to v důsledku používání slov v jiném významu, než která mají, anebo proto, že se přeřekne, přepíše atd. O právně významný omyl jde tehdy, jestliže byl v době učiněného právního úkonu pro jednajícího účastníka skrytý (neboť omyl, o kterém jednající účastník ví, není omylem), dále jestliže byl vyvolaný druhým účastníkem nebo byl tomuto druhému účastníkovi znám, a konečně jestliže se jedná o (již shora uvedený) omyl podstatný, tzn. týkající se takové okolnosti, bez které by nedošlo k učinění takové právního úkonu (srov. např. Luby, Š.: Právne úkony v československom občianskom zákonníku, Právnické štúdie, vydala Slovenská akadémia vied 1969, str. 67 a násl.).
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), z nějž ostatně správně oba soudy při posuzování věci vycházely, judikoval:
Omyl je podstatný, jestliže jednající osoba učinila právní úkon v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující (tedy podstatná), a bez níž by k právnímu úkonu nedošlo, a dále osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela v době právního úkonu alespoň vědět. Podstatnou je pak taková skutečnost (resp. vlastnost věci), k níž úmysl jednající osoby směřuje ve své podstatě a současně byl takovýto úmysl i ozřejměn.
Ustanovení § 49a obč. zák. pojednávající o omylu jednající osoby však není možno vykládat tak, že na jeho základě je tato osoba, která se omylu pak dovolává, zbavena povinnosti podle okolností konkrétního případu sama si zajistit odpovídající míru objektivních informací o okolnostech, resp. skutečnostech, které má tato osoba za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. To se zvýrazňuje mimo jiné především též v případech, kdy jde např. o skutečnost (resp. skutečnosti) odborného charakteru, v níž jednající osoba příslušné odborné znalosti nemá. Zanedbání požadavku okolnostem přiměřené péče jednající osoby zajistit si okolnostem odpovídající objektivní informace pro posouzení existence předpokladů, které jsou pro ni z hlediska uvažovaného právního úkonu významné (resp. rozhodné), proto je způsobilé zpochybnit možnost účinně se pak ve smyslu ustanovení § 49a o. z. dovolat tímto počínáním ovlivněného omylu.
V takovémto případě je proto třeba v případě, že se jednající osoba omylu ve smyslu ustanovení § 49a obč. zák. dovolává podle ustanovení § 40a téhož zákona, uvážit, zda se zde jedná o omyl tzv. omluvitelný či naopak o omyl neomluvitelný.
O omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error facti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Tj. jinak řečeno, o omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající, a omylu se pak dovolávající osoba, možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících. Nelze totiž akceptovat možnost, že by se bylo lze účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle ustanovení § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že v případě původních žalobců - žalobkyně a) a V. P. (právě pro v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně dostatečně přesvědčivě vyložené okolnosti) nešlo o tzv. omluvitelný omyl, pak tedy již pro absenci omluvitelného důvodu bylo zapovězeno uvažovat o naplnění podmínek vedoucích k aplikaci § 49a obč. zák.
Již s ohledem na dikci § 40a obč. zák. je pak zjevně nepatřičná dovolací argumentace, v níž žalobkyně z věty druhé § 49a obč. zák. dovozují sankci absolutní neplatnosti právního úkonu učiněného v omylu, byl-li vyvolán úmyslně, případně dovozují-li konstrukci o možnosti účinně se dovolat relativní neplatnosti daného právního úkonu v situaci, kdy zjevně zanedbali možnost seznámit se s obsahem jimi uzavírané smlouvy (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016, sp. zn. 30 Cdo 1394/2016, a v něm citovanou judikaturu k předmětné materii).
Z vyloženého je zřejmé, že v daných skutkových poměrech věci odvolací soud nepochybil, přisvědčil-li (jako správnému) právně kvalifikačnímu závěru soudu prvního stupně, jenž zcela správně vycházel z ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchylovat.
Konečně nedůvodná je rovněž argumentace žalobkyň ohledně nezbytnosti použití § 6 odst. 2 o. z. Je tomu tak z toho důvodu, že právní otázka aplikace ustanovení části první hlavy I o. z. byla Nejvyšším soudem vyřešena v jeho rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2016. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. (stanovící, že I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I. ) nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Naopak dovolání žalované Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným i důvodným, když předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání do výroků o nákladech řízení z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se částky náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím sčítají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016).
Jak se podává již z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, žalovaná v odvolání na podporu svého právního názoru v řešení otázky náhrady nákladů řízení (z hlediska použití tarifní hodnoty pro vypočet odměny advokáta) odkazovala na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, avšak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (v části týkající se odůvodnění jeho měnícího prvoinstančního nákladového výroku a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení) na tuto argumentaci (roz. na právní závěry vyplývající z označených rozhodnutí dovolacího soudu a Ústavního soudu) vůbec nereagoval (jakoby žalovanou vůbec užita nebyla), což je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Obsahové náležitosti písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku jsou stanoveny v § 157 odst. 2 o. s. ř. a vztahují se i na rozsudek odvolacího soudu.
Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15).
Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).
Uvedené požadavky lze přiměřeně vztáhnout i na odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 1984/2016).
Jestliže odvolací soud se s uvedenou právní argumentací žalované v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, je jeho rozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení nesouladné (a také nepřezkoumatelné) s vyloženou judikaturou (nejen) dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto z vyložených důvodů podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil ve výrocích II. a III. rozsudek odvolacího soudu a věc v tomto rozsahu dle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž odvolací soud mj. zohlední dosah závěrů plynoucích např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).
Dovolání proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu není přípustné s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto dovolací soudu v této části dovolání žalované odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu