30 Cdo 5720/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 5720/2016


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. R. V. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o nahrazení nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 285/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015, č. j. 70 Co 355/2014 - 142, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015, č. j. 70 Co 355/2014 142, se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem změnil vyhovující výrok o věci samé rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 3. 2014, č. j. 12 C 285/2013 94, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 23. 4. 2014, č. j. 12 C 285/2013-103, a ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. 9. 2014, č. j. 12 C 285/2013-122, o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 115 667 Kč s úroky z prodlení a nahradit mu náklady řízení tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání jeho věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 14/2006 a pod sp. zn. 2 T 1/2009 v přiměřené lhůtě a návrh žalobce na zaplacení částky 115 667 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I). Odvolací soud rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení výše uvedené částky jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení trvajícího od 7. 8. 2005 do 22. 11. 2013, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1047/2013, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 6 To 58/2012, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 2 T 1/2009 odsuzující žalobce k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let (dále jen předmětné řízení ).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka předmětného řízení je v kontextu dané věci nepřiměřená. Ohledně formy přiměřeného zadostiučinění se však již neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který žalobci přiznal zadostiučinění poskytnuté v penězích. Odvolací soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva je za daných okolností přiměřené a dostačující, a to i s přihlédnutím k závěru, že nepřiměřená délka předmětného řízení byla trestním odvolacím soudem zohledněna při ukládání trestu. Odvolací soud rovněž uvedl, že opačný závěr, tedy přiznání zadostiučinění v penězích pachateli trestné činnosti, by bylo za daných okolností v rozporu s obecným vnímáním spravedlnosti, když nebylo zjištěno ani prokázáno, že by u žalobce v průběhu předmětného řízení nebo i po něm nastaly konkrétní negativní důsledky plynoucí z nepřiměřené délky řízení, jež by vyústily v situaci, k jejíž reparaci má odškodňovací řízení vést.
Výrok I rozsudku odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu zamítnutí návrhu na zaplacení částky ve výši 115 667 Kč s příslušenstvím, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k nároku na náhradu újmy spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda formální uvedení úvahy soudu v rámci trestního rozhodování, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, která však nemá materiální odraz ve skutkovém a právním stavu věci, je dostatečným odškodněním odsouzeného za průtahy v řízení . Dovolatel dále namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, aniž by dále vymezil otázku hmotného či procesního práva, na které mělo záviset napadené rozhodnutí a jež by byla v rozporu s dovolatelem uvedenými rozhodnutími dovolacího soudu.
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2650/2015-160, dovolání žalobce odmítl s odůvodněním, že dovolatel v dovolání napadá pouze závěr ohledně zohlednění délky předmětného řízení ve výši uloženého trestu, avšak další závěry vedoucí k volbě formy přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce předmětného řízení nenapadá, což samo o sobě činí celé dovolání nepřípustným, dále že odvolacím soudem přiznané zadostiučinění formou konstatování porušení práva je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a konečně že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění.
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1686/16, vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 2650/2015-160, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a toto rozhodnutí proto zrušil. Závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti žalobcova dovolání má za nesprávný. Žalobce v dovolání uvedl, že "pouhé" konstatování porušení práva odvolacím soudem má za nedostatečné. Na to navazuje argumentem, že trestní soudy pochybily ve svém rozhodování o výši trestu a stěžovateli tak reálně žádnou formu odškodnění neposkytly. Podle Ústavního soudu takto formulovaná dovolací námitka svým obsahem představuje námitku vůči formě přiměřeného zadostiučinění. Tou je i konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, které stěžovatel považuje za nedostatečné. Z toho logicky plyne, že by za dostatečné přiměřené zadostiučinění považoval finanční kompenzaci. Z obsahu dovolání je tedy zřejmé, že stěžovatel formu přiměřeného zadostiučinění napadl. Pokud tedy Nejvyšší soud odmítl toto dovolání s tím, že chybějící námitka proti formě přiměřeného zadostiučinění blokuje přezkum z jeho strany, pak musí Ústavní soud konstatovat, že Nejvyšší soud patrně přehlédl, že má v tomto směru cestu volnou. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení přidal několik úvah obiter dictum. Podle vlastních slov přihlédl k tomu, že se odčinění újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu. V takových případech je přiměřenou formou zadostiučinění konstatování porušení práva. Odkazuje se na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2595/2010 ze dne 31. 8. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5028/2014 ze dne 20. 5. 2015. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2595/2010 Nejvyšší soud výslovně uvedl: "V každém řízení je ( ) třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil." (viz také rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4176/2013 ze dne 29. října 2014, uveřejněný pod č. 17/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní soud má pochybnosti o rozsahu a dopadech přístupu, který některým pachatelům trestných činů odsouzeným v řízení, jež bylo stiženo průtahy, a priori odepírá právo na finanční satisfakci. Pachatel (odsouzený) se nedomáhá náhrady za to, že je trestní řízení jako takové vůbec vedeno (§ 7 zákona o odpovědnosti státu per analogiam, k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 265/2012 ze dne 25. 9. 2012). Domáhá se náhrady újmy za to, že je takové řízení stiženo průtahy (§ 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu). Jde tedy kvalitativně o zcela jiný nárok, který také má jiný ústavněprávní zdroj v podobě garance přiměřené délky řízení v čl. 6 Úmluvy a absence zbytečných průtahů v čl. 38 odst. 2 Listiny. Zmíněný přístup Nejvyššího soudu nemá ani jednoznačnou oporu v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Ve starších rozsudcích ve věcech Szeloch proti Polsku (rozsudek ze dne 22. 2. 2001, č. 33079/96), Cherakrak proti Francii (rozsudek ze dne 2. 8. 2000, č. 34075/96) či Trzaska proti Polsku (rozsudek ze dne 11. 7. 2010, č. 25792/94) stěžovatelé coby pachatelé trestných činů neobdrželi od Evropského soudu pro lidská práva přiměřené zadostiučinění v penězích. V odůvodnění však není uvedeno, zda tomu tak bylo z důvodu, že spáchali (násilný) trestný čin. V novější judikatuře, konkrétně ve věci Magyar proti Maďarsku (rozsudek ze dne 20. 5. 2014, č. 73593/10, § 66 a § 76) však soud stěžovateli finanční náhradu za nepřiměřenou délku řízení přiznal, ačkoli šlo o extrémně závažnou trestnou činnost. Jakkoli je tedy pravomocné odsouzení za trestný čin významnou skutečností při hodnocení újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, nelze v některých případech peněžní odškodnění (v přiměřené výši) zcela vyloučit. Může jít kupříkladu o excesivní průtahy na straně soudů ve smyslu kritérií plynoucích ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, o extrémní nepoměr mezi délkou řízení a uloženým trestem nebo o případy, kde by došlo mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího k tak mimořádně rozsáhlým průtahům, že by byl účinek trestu výrazně oslaben a fakticky by se přenášel do roviny dříve na obviněného uvalené vazby. Ústavní soud podotýká, že tato problematika je předmětem řízení před Evropským soudem pro lidská práva ve věci Tempel proti České republice (č. 44151/12) a lze očekávat, že se v této věci štrasburský soud vysloví k souladu přístupu Nejvyššího soudu a čl. 6 Úmluvy.
Nejvyššímu soudu vázanému právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí opětovně posoudit stěžovatelem podané dovolání a náležitě se vypořádat s jeho právní argumentací, nezbývá, nežli mít dovolání žalobce pro tentokráte za přípustné v tom ohledu, že jím žalobce napadá oba, jakkoliv propojené a související, právní závěry odvolacího soudu. Podle prvního bylo konstatování porušení práva přiměřené a dostačující. Podle druhého byla nepřiměřená délka řízení stěžovateli kompenzována též vrchním soudem při ukládání trestu.
Stran druhého z nich odvolací soud vyšel, na rozdíl od soudu prvního stupně, z toho, že soudu, který rozhoduje o náhradě škody, nepřísluší ve smyslu § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. , hodnotit úvahy odvolacího soudu v trestní věci, kterými bylo v jeho odůvodnění (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 6 To 58/2012) vyjádřeno, že soud prvního stupně v trestní věci své rozhodnutí o výši trestu řádně neodůvodnil, a proto odvolací soud mezi relevantními okolnostmi, jež při uložení trestu zvažoval, zařadil i celkovou délku řízení a zdůraznil, že nejen tato okolnost je důvodem pro to, že žalobci byl uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby. Podle odvolacího soudu, jehož rozhodnutí je v tomto dovolacím řízení přezkoumáváno, nelze při posuzování toho, zda celková délka trestního řízení byla při ukládání trestu odvolacím soudem v trestní věci zvažována, vycházet z porovnání výše trestů uložených v předchozích rozhodnutích.
Dovolatel proti tomu v dovolání staví argumentaci, dle níž odvolací trestní soud při neměnné výši trestu a v rozporu se zásadou zákazu reformatio in peius jen eufemisticky zohlednil průtahy v trestním řízení, když mu vždy přišel trest ukládaný žalobci adekvátní. Úvahy odvolacího soudu v této dovolací věci nereflektují materiální stránku věci a jsou projevem naprostého formalismu.
K tomu Nejvyšší soud předně poznamenává, že odkaz odvolacího soudu na vázanost jeho posuzování ve smyslu § 153 odst. 1 o. s. ř. není přiléhavý; uvedené ustanovení zavazuje soud jen vázaností ve vztahu k rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, a kdo jej spáchal.
Zde k tomu Nejvyšší soud připomíná, že ve svém rozsudku ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4131/2013, a ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, (veškerá zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ), ve vztahu k možným způsobům odškodnění uvedl, že jiná forma náhrady ve smyslu § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen OdpŠk ) může být přiznána zejména v trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013, Nejvyšší soud dále uvedl, že zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě náhrady podle OdpŠk by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako dostačující (srov. § 31a odst. 2 OdpŠk).
Obdobně ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, poukázal na to, že k možnosti uložení nižšího trestu jako jiné kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk se Nejvyšší soud vyjádřil již ve Stanovisku v části V., když uvedl, že z rozsudku trestního soudu musí být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. Podle Evropského soudu musí být toto zmírnění měřitelné a výslovné (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu , stížnost č. 8130/78, odst. 66), z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil (k tomu srovnej rozhodnutí senátu druhé sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen proti Dánsku ).
Obecná úvaha odvolacího soudu o tom, že nepřiměřenou délku trestního řízení lze ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk nahradit i zohledněním újmy utrpěné poškozeným ve formě a výměře uloženého trestu, je tedy správná. Odvolací soud ji však nesprávně aplikoval na projednávaný případ, když vyloučil otázku, zda došlo v posuzovaném případě snížením trestu ke kompenzaci nepřiměřené délky trestního řízení.
Soud prvního stupně se ve svém posouzení této otázky zaměřil na prověření některých postupů orgánů činných v trestním řízení, zvláště se věnoval jednotlivým rozhodnutím soudů, včetně odůvodnění a dovodil, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v konečném rozhodnutí o trestu prvoinstančním soudem opomenutou zákonnou povinnost ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zák. zhojil pouze formálně v odůvodnění, aniž by našla svůj odraz v délce ukládaného trestu . a že tak žalobci nebyla kompenzována nepřiměřená délka řízení.
Takové posouzení odpovídá shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu přinejmenším potud, že odůvodnění odvolacího trestního soudu o uložení výše trestu na samé dolní hranici trestní sazby nevyhovuje požadavku vyjádření, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení přistoupil. Dovolací výtka, že odvolací soud odlišným právním názorem míjí materiální podstatu případu, je tak důvodná a zakládá i důvodnost dovolání pro nesprávný právní názor odvolacího soudu.
Odvolací soud se proto měl stejně jako soud prvního stupně zaměřit na posouzení toho, zda bylo trestní řízení nepřiměřeně dlouhé a zda v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vznikla žalobci nemajetková újma.
Ve svém rozhodování se zjevně řídil jedním ze závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, R 122/2012, dle nějž forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Důvody odvolacího soudu naznačují i respekt k závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, dle nějž samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.
Tyto závěry však odvolací soud aplikoval bez konkrétního vysvětlení v jejich absolutní potencionalitě, bez přihlédnutí k základní výkladové zásadě vyjádřené v již shora uvedeném Stanovisku Nejvyššího soudu. Např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, ten k tomu uvedl: Za určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán trestného vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil.
Abstraktním užitím důvodů výjimek ze zásad Stanoviska odvolací soud neúplně posoudil žalobcův nárok, tedy nesprávně, na čemž nic nemění ani Ústavním soudem naznačené pochybnosti o rozsahu a dopadech přístupu, který některým pachatelům trestných činů odsouzených v řízení, jež bylo stiženo průtahy (přesněji nepřiměřenou délkou řízení, pozn. Nejvyššího soudu), a priori odepírá právo na finanční satisfakci, neboť Nejvyšší soud si takové své obecné praxe vědom není, a procesnímu stavu nebrání ani okolnost, že věc č. 44151/12 Evropského soudu pro lidská práva nebyla dosud skončena, neboť i v takové věci jde nepochybně o individuální posouzení případu.
V rozhodnutích Nejvyššího soudu, tak i Evropského soudu pro lidská práva bylo konstatováno, že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či k jiné obtíži, k jejíž reparaci celé odškodňovací řízení směřuje (jinými slovy viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96). Je proto třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pachatel trestného činu, jenž byl pravomocně shledán vinným a případně mu byl uložen i trest.
V této procesní situaci plynoucí ze závaznosti nálezu Ústavního soudu nemůže obstát správnost rozhodnutí odvolacího soudu, a pro shora uvedené důvody - zejména pro přípustnost dovolání - se neuplatní praxe dovolacího soudu vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
Nejvyšší soud proto za postupu dle § 243e o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ten při novém odvolacím přezkumu přihlédne k dopadu zmíněné judikatury do projednávané věci; krom již uvedené judikatury Evropského soudu pro lidská práva by neměl opomenout např. jeho rozhodnutí ze dne 18. 3. 2014 ve věci Szabo a ostatní proti Rumunsku , č. 8193/06.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. 1. 2017


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu