30 Cdo 5718/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 35 předpisu č. 82/1998Sb., § 3 odst. 1 obč. zák.



30 Cdo 5718/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Ing. J. N., zastoupené JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 198/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2016, č. j. 22 Co 145/2016-73, takto: I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též dovolatelka ) se žalobou domáhala zaplacení částky 2 610 291 Kč jako náhrady ušlého zisku za nezákonné trestní stíhání vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2004.
Proti žalobkyni bylo usnesením Policie České republiky Krajského úřadu vyšetřování Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2000 ČVS: KVSV-246/20-Hz-98 zahájeno trestní stíhání pro pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Následně bylo obvinění rozšířeno o další útoky usnesením téhož útvaru ze dne 22. 9. 2000. Žalobkyně byla usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2000 vzata do vazby, z níž byla propuštěna dne 2. 3. 2001. Obžaloba byla podána 30. 12. 2004. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2008 byla žalobkyně obžaloby zproštěna z důvodu podle § 226 písm. b) trestního řádu. Na základě podaného odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010 rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a odvolací soud v tomto rozsahu rozhodl tak, že žalobkyni zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, když v ostatním rozsahu zůstal zprošťující rozsudek nedotčen.
Žalobkyně uváděla, že před zahájením trestního řízení byla zaměstnána u různých peněžních ústavů. Po rozvázání pracovního poměru u AVM CORP, a. s., které následovalo po propuštění z vazby na svobodu, se nedařilo žalobkyni najít zaměstnání. To našla až 1. 3. 2010. Žádala proto úhradu ušlého zisku, když vyšla z průměrného měsíčního čistého příjmu ve výši 19 875 Kč, kterého dosahovala u předchozího zaměstnavatele, a s přihlédnutím k růstu průměrné nominální mzdy v České republice žádala celkově částku 2 610 291 Kč. Uváděla, že nemohla sehnat zaměstnání z důvodu svého trestního stíhání, když učinila nesporným, že pracovní poměr byl původně s žalobkyní rozvázán dohodou.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) zamítl žalobu o zaplacení částky 2 610 291 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II.).
Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně, že se promlčecí doba staví i po uplynutí šesti měsíců a že její stavení trvá až do chvíle, kdy se žalovaná definitivně rozhodne, že nárok neuznává a sdělí to poškozené. Tato interpretace by byla nejen v rozporu s textem a významem předmětného ustanovení, ale odporovala by i účelu a smyslu institutu předběžného projednání nároku a promlčení jako takového. Smyslem předběžného projednání je zejména urychlení a usnadnění procesu uspokojování nároků na náhradu škody způsobené výkonem státní moci. Pokud by byl konec stavení promlčecí doby navázán pouze na okamžik formálního neuznání uplatněného nároku, bylo by zcela na vůli jednoho ze subjektů právního vztahu (žalované), jak dlouhá promlčecí doba bude. Ta by tedy mohla trvat donekonečna, což je stav, který odporuje zásadě právní jistoty, jež se právě v institutu promlčení odráží. Předběžné projednání nároku na náhradu škody má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní předpisy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí. Nesdělí-li žalovaná poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu to po uplynutí šestiměsíční lhůty bez dalšího možnost obrátit se na soud.
Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobkyně svůj nárok uplatnila po uplynutí promlčecí doby a žalovaná úspěšně vznesla námitku promlčení. Tříletá promlčecí doba podle § 32 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), počala běžet dne 24. 11. 2010, stavěla se podle § 35 odst. 1 OdpŠk na šest měsíců od 23. 11. 2012 do 23. 5. 2013 a uplynula v pondělí 26. 5. 2014, neboť by její poslední den (24. 5. 2014) jinak připadl na sobotu. Žaloba byla soudu podána až dne 14. 7. 2015, tedy v době, kdy bylo právo žalobkyně již promlčeno.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) ve znění do 31. 12. 2013, neboť ustálená judikatura dospěla k závěru, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Důvody pro odepření práva uplatnit námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy je třeba posuzovat vždy se zřetelem ke všem okolnostem daného případu. Žalobkyně důvody tvrzené nemravnosti námitky promlčení spatřuje v postoji žalované, která jí dne 4. 2. 2014 (tedy necelé čtyři měsíce před uplynutím promlčecí doby) sdělila, že mimosoudní projednání nároku na náhradu ušlého zisku nepovažuje za ukončené, a dne 2. 7. 2015 (tedy po jejím uplynutí), že nárok neuspokojí. Ve svém druhém dopise pak žalovaná žalobkyni upozornila na možnost obrátit se na soud. Tyto skutečnosti dle odvolacího soudu k závěru o nemravnosti uplatněné námitky promlčení vést nemohou, neboť podle ustálené judikatury samotná okolnost, že se příslušný ústřední orgán k předběžně uplatněnému nároku v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě nevyjádřil, nepředstavuje nepřípustnou šikanu poškozeného, která by vylučovala možnost uplatnění námitky promlčení ze strany státu jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010). Obdobně lze i v této věci uzavřít, že sdělení učiněné žalovanou před uplynutím šestiměsíční lhůty, že žalovaná ještě projednání předběžně uplatněného nároku nepovažuje za skončené, resp. sdělení žalované učiněné po skončení promlčecí doby, že žalovaná nárok neuznává, nemravnost vznesené námitky promlčení odůvodnit nemůže. Žalovaná žalobkyni od podání žaloby nijak neodrazovala, neuváděla ji v omyl, že jejímu nároku bude vyhověno apod., nýbrž toliko v rámci předběžného projednání neutrálně informovala o svém postupu.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Projednávanou věc považuje za odlišnou od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu.
Podle dovolatelky žalovaná postupovala aktivně, nepovažovala mimosoudní projednání nároku za ukončené a tak oprávněně ani žalobkyně neměla důvod mimosoudní projednání jednostranně ukončit. Smyslem předběžného projednání u ústředního orgánu je předcházet soudním sporům a tento účel se snažila žalobkyně respektovat a původně jej respektoval i ústřední orgán - žalovaná. To jistě neznamená, že lze pomíjet institut promlčení. Pokud však žalovaná ubezpečila žalobkyni, že její nárok dále posuzuje a za krátký čas na to uplatnila námitku promlčení, je třeba považovat takový postup za šikanu a uplatnění námitky promlčení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy a nelze mu proto poskytnout soudem ochranu.
Posouzení námitky promlčení odvolacím soudem z hlediska možné šikany a jejího uplatnění jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť uvedená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dobrými mravy rozumí ustanovení § 3 odst.1 obč. zák. souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje . Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, jednalo by se o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126). Námitka promlčení tedy zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně. Vzhledem k tomu, že běh promlčecí lhůty se podle § 35 OdpŠk staví pouze po dobu šesti měsíců, které má podle zákona příslušný úřad k projednání nároku poškozeného, musí žalobce hlídat běh promlčecí lhůty a nikoliv neomezeně dlouho čekat, až se příslušný úřad vyjádří. Sankcí za nedodržení šestiměsíční lhůty je pro žalovanou povinnost uhradit žalobci úroky z prodlení, na běh promlčecí lhůty však doba předběžného projednání nároku delší než 6 měsíců vliv nemá. Ustanovení § 15 OdpŠk stanoví lhůtu, do kdy je třeba poškozenému náhradu přiznat (odst. 1), a zároveň dává účastníkům prostor pro to, aby mohlo dojít k mimosoudnímu vyřízení věci (odst. 2). Žalobci však nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i před uplynutím šestiměsíční lhůty, a to zejména pokud hrozí promlčení jeho práva a z postupu příslušného orgánu lze dovodit, že jeho nárok uspokojit nehodlá. Soud v takovém případě vyčká uplynutí šestiměsíční lhůty a dále pokračuje v řízení Skutečnost, že žalovaná se k nároku žalobkyně v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě nevyjádřila, lze hodnotit jako nežádoucí přístup ze strany státu, nelze ho však považovat za natolik závažný zásah, aby bylo možno uvažovat o nepřípustné šikaně žalobkyně a tedy výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010, na které odkázal již odvolací soud).
Smyslem institutu promlčení je i v tomto případě motivovat poškozeného k včasnému výkonu jeho subjektivních občanských práv tak, aby nedocházelo k dlouhotrvajícím právním vztahům.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu