30 Cdo 566/2013
Datum rozhodnutí: 15.05.2013
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 566/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce B. V. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 6/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2011, č. j. 28 Co 298/2011-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se žalobou ze dne 18. 10. 2010 domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč přísl., jež mu měla být způsobena tím, že Obvodní soud pro Prahu 1 neprojednal jeho návrh ze dne 25. 4. 2000 na uložení povinnosti České republice Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy předložit spisy a materiály týkající se studijní záležitosti žalobce. Nemajetková újma žalobce měla spočívat v tom, že pokud by Obvodní soud pro Prahu 1 jeho návrh projednal a vyhověl mu, zjistil by žalobce okolnosti podvodu týkající se jeho poškození na studiu. Žalobce rovněž namítal nepřiměřenou délku řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, č. j. 25 C 6/2010-47, zamítl žalobu na zaplacení částky 500.000,- Kč s přísl. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce podal dne 25. 4. 2000 k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 podání označené jako rozklad dle § 16 odst. 5 zákona č. 106/99 Sb., které Obvodní soud pro Prahu 1 neprojednal a nebylo prokázáno, jak jinak by s podáním žalobce bylo naloženo. Soud prvního stupně uzavřel, že v posuzované věci došlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, neboť soud se podáním žalobce po dobu 11 let nezabýval, a tím bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Obvodní soud pro Prahu 2 presumoval vznik nemajetkové újmy žalobce a dospěl k závěru, že postačujícím zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva, a to s ohledem na zhodnocení významu předmětu řízení pro žalobce. Žalobce ve věci jeho studijní záležitosti vedl několik řízení, a nebylo tedy prokázáno, že by konkrétně posuzované řízení mělo pro žalobce zásadní význam.
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl návrh žalobce na zaplacení další částky 500.000,- Kč s přísl., rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s právním posouzením věci, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), přičemž postačujícím odškodněním je konstatování porušení práva. Za zásadní považoval odvolací soud skutečnost, že žalobce se ve věci své studijní rehabilitace domáhal nápravy v mnoha řízeních a jeho žaloby skončily na všech stupních soudní soustavy buď zamítnutím nebo odmítnutím. Neprojednání jednoho podání proto pro žalobce nemohlo mít tak zásadní význam, jak on tvrdí, proto je konstatování porušení práva dostačující.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné pro řešení otázky, zda v případě, kdy je účastníku řízení znemožněno v důsledku ztráty spisu uplatnit svá práva, má nárok na náhradu škody. Dovolatel se domnívá, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, a že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen Stanovisko ). Dovolatel uvedl, že jeho žalobní návrh z 21. 4. 2000 byl prokazatelně zničen a žádná náprava nebyla sjednána, přestože projednání žaloby (prošetření politické represe dovolatele v době studia) bylo pro žalobce životně důležité. Neodstranitelné následky pro dovolatele znamenalo to, že nemohl studovat na právnické fakultě. Dovolatel tvrdí, že se jednalo o cílené poškození jeho osoby a částku, jež požaduje odškodnit za nemajetkovou újmu, považuje za důvodnou. Soudy dle dovolatele bagatelizovaly skutečnost, že došlo ke ztrátě jeho podání. Dovolatel navrhl zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a odložit vykonatelnost obou rozsudků. Dovolatel osobně ještě doplnil dovolání o další skutková tvrzení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. .
K doplnění dovolání, jež podal žalobce sám bez povinného zastoupení advokátem, dovolací soud nepřihlížel, neboť by tím byla obcházena podmínka stanovená v § 241 odst. 4 o. s. ř., nadto se jednalo o doplnění dovolání opožděné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel zopakoval skutkové okolnosti věci s tím, že ztrátou jeho podání v posuzované věci došlo pro jeho osobu k neodstranitelným následkům, neboť pokud by soud jeho podání projednal a vyhověl mu, rozkryl by žalobce podvod ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.
Dovolání žalobce není přípustné, neboť dovolatel nepředložil dovolacímu soudu k právnímu posouzení žádnou otázku, kterou by bylo možno označit za otázku zásadního právního významu. Dovolatel zjevně nesouhlasí s tím, že mu soudy obou stupňů bylo přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, zatímco on požaduje odškodnit finanční částkou. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Odvolací soud konstatoval, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, avšak vzhledem k tomu, že žalobce se své studijní rehabilitace domáhá v mnoha řízeních, neprojednání jednoho jeho podání nemohlo mít pro žalobce natolik zásadní význam, aby odůvodnilo přiznání zadostiučinění v penězích. Odpověď na dovolatelem vymezenou otázku tedy zní, že má jako poškozený nárok na odškodnění za ztrátu jeho podání, otázkou je pouze v jaké formě, případně výši. Dovolatel sporoval posouzení otázky významu předmětu řízení pro jeho osobu, proti závěrům odvolacího soudu však žádnou právně relevantní argumentaci nenabídl. V řízení nebylo prokázáno, že by podání žalobce bylo úmyslně zničeno, dovolateli rovněž nic nebránilo v tom, aby svůj návrh na zahájení řízení podal znovu, což ostatně průběžně činil, neboť ve věci jeho studijní záležitosti proběhlo několik řízení. Pakliže v posuzované věci žalobce nebylo jednáno, nelze ani dovozovat, jak by takové řízení dopadlo, neboli jaký by byl výsledek řízení pro žalobce. Svoji újmu žalobce odvozuje zejména od hypotetického výsledku řízení, které neproběhlo, nikoliv od samotné skutečnosti ztráty podání.
Dovolací soud proto neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu se závěry Stanoviska nebo v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 15. května 2013

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu