30 Cdo 5635/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 161 odst. 3 o. s. ř., § 39 obč. zák., § 12 odst. 6 předpisu č. 219/2000Sb.




30 Cdo 5635/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně České republiky Ministerstva dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, identifikační číslo osoby 660 03 008, proti žalovaným 1) Neinver Czech, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 620/3, identifikační číslo osoby 272 27 243, zastoupené JUDr. Vladimírem Petrusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, 2) KIRO development s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Slezská 2310/115, identifikační číslo osoby 272 48 160, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Nevolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, a 3) Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby 659 93 390, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 3, Husinecká 808/5, o určení neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí a kupních smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 120/2013, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2016, č. j. 13 Co 61/2016-368, takto:

I. Dovolání žalované 1) proti té části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2016, č. j. 13 Co 61/2016-368, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. října 2015, č. j. 38 Co 120/2013-268, ve výroku II., jímž bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou 2) a žalovaným 3) nahrazením projevu vůle žalovaného 3) nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, vydaným dne 15. ledna 2013 ve věci Rsp. 1794/12, je od počátku neplatná, se odmítá ;
II. Dovolání žalované 2) proti té části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2016, č. j. 13 Co 61/2016-368, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. října 2015, č. j. 38 Co 120/2013-268, ve výroku I., jímž bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou 1) a žalovaným 3) nahrazením projevu vůle žalovaného 3) nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, vydaným dne 15. ledna 2013 ve věci Rsp. 1794/12, je od počátku neplatná, se odmítá.
III. Ve zbývající části se dovolání žalovaných 1) a 2) zamítá .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále též odvolací soud ) předcházely rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též soud prvního stupně ) ze dne 17. října 2013, č. j. 38 C 120/2013-72, a rozsudek Městského soudu v Praze (dále též odvolací soud ) ze dne 6. srpna 2014, č. j. 13 Co 83/2014-147, které byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ze dne 20. května 2015, č. j. 30 Cdo 366/2015-174 (všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud v označeném kasačním rozhodnutí vyložil a odůvodnil právní názor, že zřizovatel státní příspěvkové organizace je oprávněn domáhat se určení neplatnosti smlouvy, kterou příspěvková organizace uzavřela bez jeho schválení vyžadovaného podle § 12 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
Dovolací soud dále (jako obiter dictum) zdůraznil, aby v dalším řízení se soud zabýval i otázkou právního dosahu výroku předmětného rozhodčího nálezu, konkrétně, zda v daných poměrech může z hlediska projevu vůle za předmětného žalovaného v rozhodčím řízení obstát výrok rozhodčího nálezu, že Nabytím právní moci rozhodčího nálezu jsou uzavřeny tyto smlouvy. Kupní smlouva (uzavřena Rozhodnutím Rozhodčího soudu)
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 19. října 2015, č. j. 38 C 120/2013-268, výroky I. a II. určil, že označené kupní smlouvy jsou (od počátku) neplatné, výrokem III. zamítl žalobu na určení, že označená budoucí kupní smlouva je (od počátku) neplatná a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu:
Žalovaní uzavřeli dne 30. 12. 2009 smlouvu o smlouvě budoucí kupní, na jejímž základě měl žalovaný 1) jako prodávající a žalovaný 3) jako kupující uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem byl pozemek par. č. 1205/2 v k. ú. B., a dále žalovaný 2) jako prodávající a žalovaný 3) jako kupující měli uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. 1205/50 v k. ú. B., a to 30 dnů od obdržení pravomocného územního rozhodnutí povolujícího stavbu SSÚD. Vydané územní rozhodnutí bylo následně zrušeno Městským soudem v Praze jako soudem správním. Žalovaní 1) a 2) se poté, co žalovaný 3) s nimi odmítl uzavřít předmětné kupní smlouvy, domáhali nahrazení projevu vůle třetího žalovaného u Rozhodčího soudu při HK a AK ČR, který rozhodl, že jsou předmětné kupní smlouvy nabytím právní moci rozhodčího nálezu uzavřeny.
Soud prvního stupně vycházel z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Konstatoval, že rozhodnutím ze dne 13. listopadu 2008 vydala žalobkyně Opatření, jímž si v čl. I. odst. 1 v souladu s § 12 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon o majetku ČR ) vyhradila schvalování smluv o úplatném nabytí nemovité věci, bytu nebo nebytového prostoru státem v případě, že nabývací cena přesáhne 1 milion Kč. Jelikož smlouvou o smlouvě budoucí (dále též v předběžná smlouva ) k úplatnému nabytí nemovitostí přímo nedochází, pouze je založena smluvní povinnost do ujednané doby uzavřít hlavní smlouvu, uvedené opatření žalobkyně se na tuto smlouvu nevztahuje. Žalovaný 3) byl při uzavření předběžné smlouvy s žalovanými 1) a 2) vázán pouze zákonnou podmínkou ve smyslu § 40 odst. 1 zákona o majetku ČR. Podle čl. I. odst. 2 Opatření žalobkyně neschvaluje smlouvy o úplatném nabytí pozemků určených územním rozhodnutím nebo stavebním povolením pro výstavbu pozemních komunikací zahrnutých do rozpočtu stavby. Prostředky na výkup předmětných pozemků byly zahrnuty v rozpočtu žalované 3) na rok 2012, přičemž středisko pro správu a údržbu dálnic prvoinstanční soud považoval za příslušenství pozemní komunikace a jako takové spadá pod vymezení čl. I. odst. 2 uvedeného Opatření. S ohledem na plánované využití pozemků žalovanou 3) ke stavbě střediska správy a údržby dálnice učinily smluvní strany předběžnou smlouvu závislou na vydání územního rozhodnutí, a to nejen při stanovení lhůty pro uzavření jednotlivých kupních smluv, ale i pro splnění podmínky, za níž není třeba k smlouvě o úplatném nabytí pozemku souhlasu žalobkyně (určení pozemků pro výstavbu územním rozhodnutím). S ohledem na tyto okolnosti soud prvního stupně shledal předběžnou smlouvu platnou, a proto žalobu ohledně její neplatnosti zamítl.
Pokud jde o určení neplatnosti předmětných smluv, soud prvního stupně v tomto směru uzavřel, že předmětným rozhodčím soudem bylo uznáno právem, že nabytím právní moci rozhodčího nálezu jsou uzavřeny (předmětné) kupní smlouvy... Soud prvního stupně se nezabýval otázkou, zda vůbec s ohledem na zrušení územního rozhodnutí, jehož existencí bylo uzavření předmětných kupních smluv podmíněno, nastal k podání návrhu k rozhodčímu soudu důvod, neboť dospěl k závěru, že uvedené kupní smlouvy nikdy nebyly uzavřeny. V nálezu vydaném dne 15. 1. 2013 se Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR omezuje na konstatování, že nabytím právní moci rozhodčího nálezu jsou uzavřeny zde uvedené kupní smlouvy, aniž by ovšem došlo k nahrazení projevu vůle žalovaného 3), jak předpokládá § 161 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 30 zák. č. 216/1994 Sb. Při absenci projevu vůle žalovaného 3) nedošlo k platnému uzavření předmětných kupních smluv, soud tudíž žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I. a II.).
K odvolání žalovaných 2) a 3) odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé I. a II. (zamítnutí žaloby na určení neplatnosti předmětných kupních smluv) potvrdil, v zamítavém výroku III. o věci samé (zamítnutí žaloby o určení neplatnosti předběžné smlouvy) jej změnil tak, že určil, že předběžná smlouva ze dne 30. prosince 2009 uzavřená mezi žalovanými je od počátku neplatná, dále nákladový výrok IV. zčásti změnil (jen tak, že výše nákladů řízení činí 2.700 Kč) a jinak potvrdil, výrok V. změnil tak, že výše soudního poplatku činí 6.000 Kč, jinak jej potvrdil, a konečně rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 2.000 Kč (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně potud, že je dána aktivní legitimace žalobkyně na požadovaném určení. Tuto otázku již vyřešil Nejvyšší soud pro případ, že pro uzavření smluv by byl nutný souhlas žalobkyně ve smyslu čl. I. odst. 1 Opatření ze dne 13. listopadu 2008. Podle odvolacího soudu tento souhlas nutný byl, a to nejen pro uzavření předmětných kupních smluv ohledně předmětných pozemků, ale i k uzavření předběžné smlouvy; proto je i uvedená předběžná smlouva rovněž neplatná. Odvolací soud zde vycházel z úvahy, že v době uzavření předběžné smlouvy nebylo vydáno žádné pravomocné územní rozhodnutí, čehož si žalované subjekty byly vědomy. Nebylo přitom prokázáno, že by byla splněna druhá podmínka, tj. že by výkup pozemků byl zahrnut do rozpočtu, když rozpočet, který byl soudu předložen, se týká období roku 2012 a následujících, tj. období, které nijak nesouvisí s dobou uzavření smlouvy. Z toho odvolací soud vyvodil, že souhlas žalobkyně byl v daném případě nezbytný a jeho nedostatek způsobuje absolutní neplatnost uvedených kupních smluv ve smyslu § 39 obč. zák. i předběžné smlouvy ve smyslu § 40 zákona o majetku ČR. Citované zákonné ustanovení totiž stanoví, že stát se může zavázat k uzavření budoucí smlouvy, pokud sjednaný obsah budoucí smlouvy v souladu s tímto zákonem a k uzavření budoucí smlouvy není zapotřebí povolení výjimky, poskytnutí schválení nebo poskytnutí předchozího souhlasu podle tohoto zákona. Vyhradil-li si tedy zřizovatel schválení úplatného převodu nemovitosti přesahující jeden milion Kč podle § 12 odst. 6 zákona o majetku ČR, musel se tento souhlas vztahovat i na předběžnou smlouvu. Podmíněním uzavření kupní smlouvy vydáním pravomocného územního rozhodnutí bylo tedy ze strany smluvních stran de facto obejitím schvalovacího procesu zřizovatelem.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti kupních smluv jen proto, že tímto předmětným rozhodčím nálezem nedošlo k prohlášení vůle žalovaného 3), jak předpokládá § 161 odst. 3 ve spojení s § 30 zákona č. 216/1994 Sb. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 ICdo 1/2013, ze kterého vyplývá, že má-li být rozhodnutím nahrazeno prohlášení vůle některého z účastníků smlouvy, musí být obsah této smlouvy uveden ve výroku, případně musí být uveden odkaz na obsah připojeného písemného dokumentu, což se stalo i v souzené věci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že rozhodčím nálezem nebyla výslovně uložena kupujícím povinnost uzavřít kupní smlouvu.
Proti tomuto (do všech výroků) rozsudku odvolacího soudu podaly žalované 1) a 2) (dále též dovolatelky ) prostřednictvím svých advokátů společné včasné dovolání. V dovolání uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky:
a) zda lze žalobu podle § 80 o. s. ř. přezkoumávat platnost smlouvy, která vznikla nahrazením projevu vůle rozhodčím nálezem;
b) zda se jako odvolací soud mohl odchýlit od skutkových zjištění, na kterých Obvodní soud založil své skutkové zjištění, aniž by je doplnil (zejména o provedení dovolateli v prvním stupni navržených důkazů) a zjednal si tak dostatečný podklad pro rozhodnutí; a
c) zda je dána aktivní věcná legitimace žalobce v situaci, kdy schválení nebylo zapotřebí ani k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, ani k uzavření kupních smluv
Podle dovolatelek dále rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a s to s ohledem na otázku:
d) zda se lze podle § 40 odst. 1 ZMČR platně zavázat k uzavření budoucí smlouvy v situaci, kdy až v budoucnu dojde ke splnění podmínek, které mají za následek, že budoucí smlouva nevyžaduje schválení podle ZMČR; a
e) zda právo zřizovatele podle § 12 odst. 6 ZMČR vyhradit si při schvalování při úplatném převodu hmotné nemovité věci dopadá na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, na základě které nedochází k převodu věci (tedy která není převodním titulem).
V další části dovolání pak dovolatelky rozvádějí takto jimi uplatněný dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání a závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a řízení v celém rozsahu zastavil.
Ze strany ostatních účastníků nebylo učiněno vyjádření k tomuto podanému dovolání.
Jak se podává z výrokových znělek I. a II. tohoto rozsudku, dovolání:
- žalované 1) proti té části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2016, č. j. 13 Co 61/2016-368, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. října 2015, č. j. 38 Co 120/2013-268, ve výroku II., jímž bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou 2) a žalovaným 3) nahrazením projevu vůle žalovaného 3) nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, vydaným dne 15. ledna 2013 ve věci Rsp. 1794/12, je od počátku neplatná, jakož i
- dovolání žalované 2) proti té části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2016, č. j. 13 Co 61/2016-368, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. října 2015, č. j. 38 Co 120/2013-268, ve výroku I., jímž bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou 1) a žalovaným 3) nahrazením projevu vůle žalovaného 3) nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, vydaným dne 15. ledna 2013 ve věci Rsp. 1794/12, je od počátku neplatná,
bylo odmítnuto.
Je tomu tak z toho důvodu, že dovolatelky v tom kterém rozsahu nejsou subjektivně legitimovány k podání dovolání, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí.
Jelikož se uvedená část výroku rozsudku odvolacího soudu, jak je vyložena ve výroku I. tohoto rozhodnutí, nedotýká právních poměrů žalované 1), a obdobně je tomu i v případě žalované 2) ve vztahu k části výroku rozsudku odvolacího soudu, jak je vyložena ve výroku II. tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání dovolatelek pro nedostatek jejich subjektivní legitimace ve smyslu § 243b ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
K další dovolací argumentaci, obsahující dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska shora dovolatelkami zformulovaných právních otázek, pak dovolací soud uvádí (ve shora označeném pořadí) následující.
ad a) K otázce přezkumu platnosti kupní smlouvy uzavřené v důsledku nahrazení projevu vůle rozhodčím nálezem
Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k právnímu závěru, že předmětným rozhodčím nálezem, kterým bylo uznáno právem, že nabytím právní moci rozhodčího nálezu jsou uzavřeny kupní smlouvy: Kupní smlouva (uzavřena Rozhodnutím Rozhodčího soudu) , uzavřené mezi žalovanou 1) jako prodávající, resp. žalovanou 2) jako prodávající a žalovaným 3) jako kupujícím, a dále kupní smlouvy uzavřené mezi dovolatelkami jako prodávajícími a žalovaným 3) jako kupujícím, a jejímž předmětem byly předmětné pozemky, není vázán, když toto rozhodnutí netvoří v daném případě překážku věci rozsouzené ve smyslu § 159a o. s. ř., jelikož souzená věc se netýká týchž účastníků, ale neplatnosti smluv se domáhá stát, který nebyl účastníkem rozhodčího řízení (odvolací soud na podporu své právní argumentace odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 311/2001).
Judikatura dovolacího soudu se ovšem ustálila na opačném právním závěru. Tak např. v usnesení ze dne 30. května 2006, sp. zn. 25 Cdo 1166/2006, dovolací soud vyložil, že překážka věci rozhodnuté nastává nejen tehdy, jestliže o téže věci rozhodl soud v občanském soudním řízení, ale i pravomocným přiznáním nároku na náhradu škody v trestním řízení (v tzv. adhezním řízení) nebo v řízení o přestupku, pravomocným rozhodnutím (rozhodčím nálezem) vydaným v rozhodčím řízení. Platí přitom, že okolnost, že rozhodčí nález je případně věcně nesprávný (ba dokonce zmatečný), mu účinky pravomocného soudního rozhodnutí vytvářejícího překážku věci pravomocně rozhodnuté neodnímá (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2254/2011, ze dne 27. června 2013, nebo ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 33 Cdo 2113/2012).
V usnesení ze dne 30. července 2013, č. j. 30 Cdo 1277/2013, dovolací soud zaujal právní názor, že došlo-li k nabytí nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené v důsledku rozhodnutí soudu ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř., je v takto pravomocném rozsudku z povahy věci (pozitivně) vyřešena i otázka platnosti uzavřené smlouvy, přičemž mimo zákonem předvídané procesní instrumenty (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost, obnova řízení) nepřichází v úvahu tímto rozhodnutím založený hmotněprávní a po povolení vkladu vlastnického práva i věcně právní vztah negovat v jiném soudním řízení v rámci předběžné otázky platnosti takové smlouvy. Obdobný závěr se zdůrazněním, že není možné posuzovat platnost pravomocného soudního rozhodnutí z pohledu § 39 obč. zák., a to ani v případě, jednalo-li se o rozhodnutí o prohlášení projevu vůle s uzavřením převodní smlouvy, dovolací soud zaujal v usnesení ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3500/2015.
Z vyloženého je zřejmé, že odvolací soud v řešení uvedené právní otázky se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; přesto je jak bude dále vyloženo jeho rozhodnutí v dotčeném rozsahu věcně správné.
Podle § 161 odst. 3 o. s. ř. pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení.
V judikatuře dovolacího soudu se ustálil právní názor, že pravomocné rozhodnutí soudu o povinnosti smlouvu uzavřít pak nahrazuje smluvní prohlášení druhé strany, takže mezi subjekty vznikne realizační smlouva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 6. 1990, sp. zn. 3 Cz 45/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1991 pod č. 53). Platí přitom, že výrok ukládající povinnost uzavřít smlouvu je výrokem o prohlášení vůle žalované (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3216/2010, usnesení dovolacího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 541/2005, reflektující mj. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. října 2001, sp. zn. IV. ÚS 702/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005). V odborné literatuře byl pak k problematice formulací těchto žalob publikován názor, že Výrok rozsudku (a tedy i případně rozhodčího nálezu) , jímž se ukládá za žalovaného projev vůle např. s uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti, lze formulovat i tak, že soud prohlašuje za žalovaného projev vůle spočívající v přijetí žalobcem učiněného návrhu kupní smlouvy, která je nedílnou součástí tohoto rozsudku . Vzhledem k dikci § 161 odst. 3 o. s. ř. a s přihlédnutím ke konstantní judikatuře obecných soudů lze za rozsudek ukládající prohlášení projevu vůle pokládat i takový rozsudečný výrok, jímž je žalovanému uložena povinnost, aby uzavřel se žalobcem věcnou smlouvu ve znění buďto označeném přímo ve výrokové části takového rozsudku anebo v listině, která však musí být neoddělitelně spojena s písemným vyhotovením rozsudku a jež obsahuje již učiněný hmotněprávní úkon žalobce (akceptaci návrhu věcné smlouvy) vůči žalovanému. (Vrchová, K., Z rozhodovací činnosti katastrálního úřadu a soudu ve věcech vkladu práva k nemovitostem. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, str. 188).
S přihlédnutím k výše uvedenému se Nejvyšší soud ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, jak byl vyložen ve shora zreferovaném rozhodnutí, že předmětným rozhodčím nálezem ze dne 15. ledna 2013 nedošlo k uzavření předmětných kupních smluv v důsledku absence prohlášení projevu vůle žalovaného 3).
Odvolací soud důsledně nevycházel ze zjištění učiněného soudem prvního stupně, že tímto rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky bylo (toliko) rozhodnuto, že Nabytím právní moci rozhodčího nálezu jsou uzavřeny tyto smlouvy: Kupní smlouva (uzavřena Rozhodnutím Rozhodčího soudu)... , aniž by z výrokové znělky uvedeného rozhodnutí vyplývalo požadované prohlášení projevu vůle za žalovaného 3), případně uložení povinnosti žalovanému 3) uzavřít s dovolatelkami předmětné kupní smlouvy konstatovaného obsahu (k tomu srov. též závěr odůvodnění předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu v této právní věci).
Argumentoval-i odvolací soud na podporu svého právního názoru rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 ICdo 403/2011, pominul zcela, že v tomto rozhodnutí dovolací soud řešil (výjimečný) případ, kdy v uvedeném rozhodčím nálezu bylo podle zjištění dovolacího soudu vyjádřeno, že strany sporu...uzavírají kupní smlouvu, jejíž znění je v témže výroku obsaženo , tedy situaci, kdy rozhodčí soud rozhodl formálně způsobem, kterým nahradil projev vůle obou smluvních stran. V nyní posuzované věci však projev vůle žalovaného 3) vycházeje ze skutkových zjištění, které v dovolacím řízení nelze revidovat a v situaci, kdy jiné skutkové zjištění v daném směru odvolací soud neučinil (ať již s tou kterou shora vyloženou formulací) předmětným rozhodnutím rozhodčího nálezu nahrazen vůbec nebyl.
Jestliže ovšem odvolací soud přesto žalobu zamítající rozhodnutí soudu prvního stupně (jako věcně správné z pohledu konečného výsledku) potvrdil, je s přihlédnutím k tomu, co bylo již shora vyloženo nutno uzavřít, že v tomto rozsahu dovolání žalovaného není důvodné.
ad b) K otázce, zda se odvolací soud mohl odchýlit od skutkových zjištění
Uvedený předpoklad přípustnosti dovolání je jednak založen na tvrzení jiné vady (odvolacího) řízení, která by však i kdyby k ní došlo - nemohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí vzhledem k tomu, co již bylo vyloženo ad a). Na podkladě této dovolací argumentace tudíž nelze proto věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu v dotčeném rozsahu založit.
ad d) K otázce, zda se lze podle § 40 odst. 1 zákona o majetku ČR platně zavázat k uzavření budoucí smlouvy v situaci, kdy až v budoucnu dojde ke splnění podmínek, které mají za následek, že budoucí smlouva nevyžaduje schválení podle zákona o majetku ČR
V tomto směru dovolatelky tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání vyvozují ze zcela jiného skutkového základu případu, než ze kterého při rozhodování vycházel odvolací soud, přičemž pomíjejí, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této právní otázky nespočívá, nýbrž (z povahy věci) spočívá na vyřešení otázky ad e) (k tomu viz níže). Na podkladě této dovolací argumentace tudíž nelze dospět k závěru o nesprávnosti napadeného rozhodnutí.
ad e) K otázce, zda právo zřizovatele podle § 12 odst. 6 zákona o majetku ČR vyhradit si při schvalování při úplatném převodu hmotné nemovité věci dopadá na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, na základě které nedochází k převodu věci (která není převodním titulem)
Odvolací soud mj. vycházel ze zjištění učiněného již soudem prvního stupně, že Rozhodnutím ministra dopravy ze dne 13. 11. 2008 (č. j. 386/2008-410-PRIV/7) bylo vydáno opatření, jímž se vyhrazuje schvalování právních úkonů při nakládání s majetkem státu a jímž se stanoví náležitosti o schvalování právních úkonů při nakládání s majetkem státu. Žalobce si vyhradil schvalování právních úkonů uvedených v rozhodnutí, uzavíraných organizačními složkami státu a státními příspěvkovými organizacemi v působnosti ministerstva dopravy, mj. i podle § 12 odst. 6 ZoMČR (zákona o majetku ČR) schvalování smluv o úplatném nabytí nemovité věci, bytu nebo nebytového prostoru státem v případě, že přesáhne nabývací cena jednotlivě částku 1 mil. Kč. Smlouvy o úplatném nabytí pozemků, určených územním rozhodnutím nebo stavebním povolením pro výstavbu pozemních komunikací, zahrnutých do rozpočtu staveb, žalobce podle tohoto opatření neschvaluje.
Podle § 12 odst. 6 zákona o majetku ČR zřizovatel si v případě jím zřízené organizační složky může zcela nebo zčásti vyhradit schvalování při úplatném převodu hmotné nemovité věci nebo práva stavby ve prospěch státu. Nemá-li příslušná organizační složka zřizovatele, může si takové schvalování vyhradit věcně příslušný ústřední správní úřad, a není-li ho, Ministerstvo financí.
Odvolací soud při posuzování věci mj. vycházel z ustanovení § 40 odst. 1 zákona o majetku ČR, podle kterého stát se může zavázat k uzavření budoucí smlouvy nebo k jinému právnímu jednání, pokud je sjednaný obsah budoucí smlouvy nebo takové právní jednání v souladu s tímto zákonem a k uzavření budoucí smlouvy nebo k takovému právnímu jednání není zapotřebí povolení výjimky, poskytnutí schválení nebo poskytnutí předchozího souhlasu podle tohoto zákona.
Ve skutkových poměrech dané věci, které jak již bylo zdůrazněno nelze v dovolacím řízení revidovat odvolací soud s přihlédnutím k § 12 odst. 6 zákona o majetku ČR konstatoval, že si zřizovatel vyhradil schválení úplatného převodu nemovitosti přesahující jeden milion Kč, přičemž podle názoru odvolacího soudu tento souhlas se musel vztahovat i na předběžnou smlouvu.
Tento právní názor odvolacího soudu dovolací soud sdílí, přičemž k dovolací argumentaci dovolatelek uvádí, že má-li se vztahovat schválení na uzavření převodní smlouvy zřizovatelem, je již z povahy věci nezbytné, aby se schválení vztahovalo i na uzavření předběžné smlouvy, jejímž předmětem je budoucí uzavření převodní smlouvy, u níž je schválení zřizovatelem vyžadováno. Opačný právní názor by byl totiž (svými právními důsledky) absurdní, neboť by mohl vytvářet právní situace (poměry), kdy předběžná smlouva by byla uzavřena, avšak nemohla by být naplněna, resp. realizována z důvodu případného nesouhlasu zřizovatele.
Je třeba si současně při posuzování této materie uvědomit, že veřejný zájem na tom, aby se státním majetkem bylo nakládáno šetrně a aby hospodaření státu nebylo zatěžováno prodejem (nákupem) majetku v rozporu s právními předpisy či pro stát nevýhodně, je chráněn systémem opatření, která nesměřují přímo k nabyvateli či zciziteli (ačkoliv se jimi může cítit být omezen, jsou to pravidla daná pro každý případ převodu a musí s nimi počítat), nýbrž korigují počínání samotných konkrétních organizačních složek státu tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo. Zákon výslovně označuje povolování výjimek, schvalování a udělování předchozího souhlasu za součást projevu vůle státu jako vlastníka a zároveň za součást právního úkonu, který ohledně svého majetku činí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005).
Dospěl-li proto odvolací soud ve skutkových poměrech dané věci k závěru, že souhlas zřizovatele se vztahoval i na uzavření předběžné smlouvy, a nebyl-li v tomto případě učiněn, je předběžná smlouva neplatná, nelze v takto vyvozeném právním závěru shledat pochybení.
ad c) Zda je dána aktivní věcná legitimace žalobkyně v situaci, kdy schválení nebylo zapotřebí ani k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, ani k uzavření kupních smluv
Vzhledem k tomu, co bylo vyloženo k předešlé dovolací argumentaci dovolatelek, je tento tvrzený předpoklad přípustnosti a k němu se pojící dovolací argumentace, též s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, konzumován již vpředu popsaným odůvodněním.
Nejvyšší soud proto ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. a § 243d písm. a) o. s. ř. rozhodl tak, jak se podává z výrokové znělky tohoto rozsudku.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je výrazem procesní situace, kdy ostatním účastníkům žádné (účelně vynaložené) náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2017


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu