30 Cdo 5515/2015
Datum rozhodnutí: 18.02.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 5515/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, v právní věci žalobkyně R. K. , zastoupené Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou se sídlem v Kosmonosech, Tyršova 434, proti žalovanému J. V. , o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 113/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2015, č. j. 24 Co 227/2015-305, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Trutnově (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. dubna 2015, č. j. 6 C 113/2011-276, určil, že vlastníkem předmětných věcí nemovitých je žalobkyně, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 7. září 2015, č. j. 24 Co 227/2015-305, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal (prostřednictvím své advokátky) žalovaný včasné dovolání s tím, že odvolací soud posoudil opakovaně žalobu žalobkyně nesprávně, nesprávně právně posoudil okolnosti případu, a to zejména tvrzení žalobkyně ohledně jejího podpisu, který byl úředně ověřen a to opakovaně na Czechpointu příslušné poště v Benátkách nad Jizerou. Dovolatel má dále za to, že odvolací soud nesprávně posoudil skutečnou vůli žalobkyně prodat nemovitosti a podle jeho názoru se rozhodně nejednalo z její strany o jednání v omylu . Dovolatel se dále domnívá, že na podporu tvrzení žalobkyně nebyl proveden žádný relevantní důkaz a zpochybňuje některé provedené důkazy. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, jelikož dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolání žalovaného je právní polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu, neboť dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. I přesto, že dovolatel stručně uvádí, že právní hodnocení významných skutečností provedl soud v rozporu s ustálenou judikaturou , tak tento svůj stručný odkaz dovolatel nijak blíže nerozvedl, a jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; tj. neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom úkolem Nejvyššího soudu nepochybně není, aby sám dovozoval, co z takto dovolatelem obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod případné pochybení odvolacího soudu ve smyslu (na podkladě označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V této souvislosti lze rovněž připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), v němž dovolací soud vyložil, že: úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody... (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).
Nad rámec výše uvedeného nedostatku dovolání lze poukázat i na to, že argumentace dovolatele se vztahuje výhradně k otázkám skutkovým, tj. k hodnocení, respektive k provedení důkazů odvolacím soudem. K těmto dovolacím námitkám skutkového charakteru (navíc bez vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) dovolací soud nepřihlížel, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo), přičemž z obsahu dovolání nebylo možné ani vyvodit, že by na tomto úseku dovolatel formuloval právní otázku týkající se aplikace procesního práva, která by mohla z hlediska jejího řešení odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí zakládat přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Lze tedy uzavřít, že shora vymezeným předpokladem přípustnosti dovolání se dovolateli nepodařilo založit přípustnost jejího dovolání, když skutková polemika v dovolání je právně bezpředmětná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. února 2016

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu