30 Cdo 5499/2016
Datum rozhodnutí: 16.05.2017
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 5499/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně Atilla Praha, a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 66, zastoupené Mrg. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 284/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2016, č. j. 53 Co 76/2016-66, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 6. 2015, č. j. 41 C 284/2014-41, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, jíž se žalobkyně domáhala z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 122/2008 (dále jen posuzované řízení ).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzované řízení trvalo od 16. 6. 2008 do 1. 4. 2014 a týkalo se zaplacení částky 3 430 115,50 Kč s příslušenstvím. Dne 15. 10. 2008 byl vydán platební rozkaz, proti němuž podala žalobkyně (v této věci) neúplný odpor. Rozsudek, jímž bylo žalobě vyhověno, byl vyhlášen dne 26. 11. 2009. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2011 rozsudek prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s odůvodnění, že pokud soud prvního stupně uzavřel, že předmětná smlouva mezi účastníky řízení byla fixní, měl v průběhu jednání o věci poučit žalobce o nutnosti doplnění skutkových tvrzení o existenci uzavření konkrétní kupní smlouvy. Další jednání bylo nařízeno na 1. 2. 2012, bylo však na žádost původního žalobce odročeno, když ten poté žádal jmenování znalce. Soud však 26. 3. 2012 rozsudkem žalobu zamítl. Původní žalobce se proti tomuto rozsudku odvolal. Poté došlo ke změně původního žalobce v důsledku singulární sukcese, a to dvakrát. Dne 14. 3. 2014 bylo řízení zastaveno. Právní moc nastala dne 1. 4. 2014.
Po právní stránce odvolací soud uvedl, že řízení nebylo postiženo nesprávným úředním postupem. Jakkoli bylo posuzované řízení bezesporu řízením delším, v jeho průběhu byly konány plynule úkony vyplývající z návrhů účastníků, spis byl plynule předkládán k rozhodnutí soudu vyššího stupně. Nelze přičítat k tíži žalované, že původní rozsudek z roku 2009 byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl sice zrušen jako nepřezkoumatelný, nicméně byla tato skutečnost zapříčiněna odlišným právním názorem odvolacího soudu na problematiku souzené věci v posuzovaném řízení, tedy právě v důsledku odlišného právního názoru odvolacího soudu na hmotněprávní problematiku souzené věci se stal následkem toho rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek výchozích skutkových tvrzení. Nešlo tudíž o situaci, kdy by byl rozsudek nepřezkoumatelný v důsledku zanedbání základních povinností nalézacího soudu, ale v důsledku jiného právního názoru odvolacího soudu, který si vyžádal doplnění původně nedostatečného skutkového vylíčení. Podle názoru odvolacího soudu nelze zrušení rozsudku přičítat výlučně k tíži státu. Období, o které se řízení prodloužilo, lze vnímat jako jisté prodloužení řízení, nicméně omluvitelné. V celkovém posouzení nemůže toto prodloužení přivodit závěr o nepřiměřenosti celkové doby jeho trvání. Nesprávný úřední postup nebyl prokázán, nebyla doložena ani existence nezákonného rozhodnutí, za které nelze považovat zrušený rozsudek, protože nebyl rozsudkem pravomocným. Nebyl tedy prokázán titul žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen Stanovisko ), v otázce zda je řízení, které trvalo 5,75 roku a jehož předmětem byla částka 3 430 115,50 Kč, přiměřeně dlouhé, v otázce zda lze prodloužení řízení o 2,5 roku v důsledku zrušení rozsudku soudem druhého stupně vnímat jako omluvitelné prodloužení řízení a v otázce, zda prodloužení o 2,5 roku v důsledku zrušení rozsudku soudem druhého stupně lze přičítat výlučně k tíži státu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že závěr o přiměřenosti délky řízení je v rozporu z bodu VI Stanoviska, v němž se uvádí, že každé řízení logicky nějakou dobu trvá, takže buď se za první rok nepřiznává nic, nebo za prvé dva roky pouze polovina částky, vše ostatní je řízení nepřiměřené. Ve vztahu k prodloužení řízení z důvodu zrušení rozhodnutí dovolatelka namítá, že pokud nalézací soud byl veden nesprávným právním názorem, pak porušil zákon. Stát má mít mocenské nástroje na to, aby řízení proběhlo rychle, v souladu se Stanoviskem do 1 roku. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
K první dovolací otázce dovolací soud opakovaně uvádí, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ), popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. bod IV Stanoviska). Dovolatelčiny námitky tak vycházejí ze zjevného nepochopení Stanoviska, pokud z bodu VI Stanoviska dovozuje závěr, že každé řízení trvající déle než jeden rok je řízením nepřiměřeně dlouhým. Nejvyšší soud se v této části Stanoviska zabýval pouze způsobem výpočtu přiměřeného zadostiučinění v penězích, jenž je aplikován jen v těch případech, kdy řízení je shledáno nepřiměřeně dlouhým na základě kritérií vyložených v bodě IV Stanoviska.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což v případě žalobce není.
Rovněž ve vztahu k druhé a třetí otázce dovolací soud ve své judikatuře uvádí, že samotná okolnost, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí, jež následně bylo zrušeno, ještě nemusí být přikládána k tíži státu. K takovému závěru lze dospět v případech, kdy dojde v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, nebo pokud dojde ke zrušení rozhodnutí z důvodu nerespektování stanoviska nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž právě tato okolnost vedla nadřízený soud ke zrušení rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). V posuzovaném řízení sice odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí uvedl, že důvodem zrušení rozhodnutí byla jeho nepřezkoumatelnost, nicméně soudy nižších stupňů v tomto řízení dospěly k závěru, že tato skutečnost byla zapříčiněna odlišným právním názorem odvolacího soudu na problematiku souzené věci v posuzovaném řízení, tedy právě v důsledku odlišného právního názoru odvolacího soudu se stal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným pro nedostatek výchozích skutkových tvrzení. Nešlo tudíž o situaci, kdy by byl rozsudek nepřezkoumatelným v důsledku zanedbání základních povinnosti nalézacího soudu. Posouzení důvodu zrušení rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím v posuzovaném řízení je v tomto řízení skutkovým zjištěním, jehož správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 5. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu