30 Cdo 549/2002
Datum rozhodnutí: 16.07.2003
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 549/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně D. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. J., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 5/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.1.2002, č.j. 15 Co 514/2001-178, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 19.251,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 10.7.2001, č.j. 4 C 5/2000-153, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklé rozvodem jejich manželství ku dni 25.2.1997; jmenovitě označené věci rozdělil mezi účastníky (výrok I.)

a žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání jejího podílu 293.243,50 Kč

a 136,40 DEM (výroky II., III.). Podle odůvodnění rozsudku soud vedle věcí uvedených pod I. zařadil k vypořádání hodnotu dvou osobních automobilů ve výši 252.890,- Kč

a 96.904,- Kč, které účastníci měli v bezpodílovém spoluvlastnictví a po rozvodu je prodali, částku 2,000.000,- Kč představující hodnotu po rozvodu prodaných nemovitostí v kat. úz. Š., částky uložené na účtu Č. a. s. K. ve výši 5.259,30 Kč,

na běžném devizovém účtu 261,63 DEM, na dalším devizovém účtu u K. a.s. v D. 11,17 DEM a 543.189,- Kč ze společného podnikání účastníků

na základě smlouvy o sdružení, jež ku dni 31.121996 vystoupením žalobkyně zaniklo

a nebylo vyrovnáno. Soud nevyhověl návrhu žalovaného, aby k vypořádání zařadil finanční částku ve výši určené volnou úvahou soudu, kterou podle přesvědčení žalovaného měla žalobkyně ku dni rozvodu na účtu některé banky v SRN, neboť žalovaný neprokázal ani správnost tvrzení o existenci vkladu u peněžního ústavu v N. Rovněž nevyhověl návrhu na vypořádání částky 400.000,- Kč, když se žalovanému nepodařilo prokázat, že tento finanční obnos si za manželství účastníků půjčil ve prospěch jejich společného podnikání a po rozvodu vrátil věřiteli svědku N., vše bez vědomí a souhlasu žalobkyně. Nevyhověl ani žádosti žalovaného, aby v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zohlednil ve prospěch žalovaného zásluhy jeho rodičů na vybudování chaty na Š., zejména prací na stavbě, poskytnutými materiálními a finančními příspěvky, s odůvodněním, že pohledávky z tohoto titulu žádný z rodičů žalovaného vůči účastníkům neuplatnil. Vzal rovněž v úvahu, že na stavbě se podíleli i rodiče žalobkyně, byť v rozsahu výrazně menším. Podle odůvodnění rozsudku soud nezařadil k vypořádání ani částky, které žalovaný zaplatil na úhradu nákladů spojených s telefonní stanicí v bytě ve K., neboť nešlo

o záležitost z období manželství účastníků, částky vynaložené na vzdělání a rekreaci dcery žalobkyně, když i žalovaný plnil vyživovací povinnost ke dvěma dětem a rovněž tak celkovou částku 95.000,- Kč jak požadovala žalobkyně, vše z důvodů v rozsudku soudu prvního stupně podrobně uvedených. K návrhu žalovaného však zohlednil celkovou částku 151.521,- Kč, kterou podle výsledků dokazování žalovaný vynaložil z odděleného majetku na společný majetek. Při rozhodování o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků ve smyslu ustanovení § 150 občanského zákoníku před účinností zák. č. 91/1998 Sb. soud vycházel ze zásady rovnosti podílu účastníků na bezpodílovém spoluvlastnictví; v rámci úvahy o míře zásluh o nabytí

a udržení společných věcí přihlédl u žalobkyně k její péči o společnou domácnost. Z hodnoty věcí v bezpodílovém spoluvlastnictví a po vypořádání vnosů účastníků z odděleného majetku ve prospěch společného se žalovanému dostalo hodnot celkem

za 726.987,- Kč, žalobkyni za 140.500,- Kč, tedy o 293.243,- Kč méně, než činí zákonný podíl. Žalovanému bylo proto uloženo, aby tuto částku žalobkyni zaplatil a dále z částky 272,80 DEM na devizových účtech 136,40 DEM. Výrokem IV. a V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a o společné a nerozdílné povinnosti účastníků zaplatit soudní poplatek.

Žalovaný v odvolání proti označenému rozsudku vyslovil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně ohledně objektu na Špičáku. Uvedl, že otec žalovaného věnoval stavbě všechny fyzické síly, organizačně i materiálně ji zajišťoval, vše přirozeně

pro žalovaného a tak to také bylo chápáno. K těmto skutečnostem měl soud

při vypořádání přihlédnout ve prospěch žalovaného. Vznesl námitky i proti závěrům v otázce peněžní půjčky od pana N. Ta byla s ohledem na špatný ekonomický stav sdružení účastníků nezbytná, finanční prostředky žalovaný použil ve prospěch ekonomických aktivit v zájmu obou účastníků. Jestliže soud určil, že se účastníci mají dělit o hospodářský výsledek sdružení, je správné, aby se dělili i o dluh, který v souvislosti s jejich podnikáním vznikl. O hospodaření prodejny se žalobkyně přestala zajímat, proto podle názoru žalovaného není pro závěry o věci významné, že s půjčkou peněz žalobkyně nevyslovila souhlas. Namítal, že žalobkyně v době pracovního pobytu v N. nepochybně měla účet u banky u SRN, odmítla jej ale označit či přinést příslušné výpisy z něj. Nemůže-li mít soud pochybnosti o tom, že účet žalobkyně v N. existuje, či alespoň za manželství účastníků existoval a zná-li alespoň přibližný rozsah pracovního zapojení žalobkyně v S., nic nebrání tomu, aby stav úspor na účtu stanovil volnou úvahou. Navrhl, aby celková hodnota zásluh otce žalovaného o stavbu chaty na Špičáku byla uvažována nejméně 350.000,- Kč, tento odhad podložil i početní úvahou, částka na německém bankovním účtu žalobkyně z příjmů za práci v S. od roku 1990 do roku 1997 výší 72.000 DEM a k vypořádání zařazen i dluh u věřitele pana N. Za předpokladu, že žalovaný má podle rozsudku soudu prvního stupně obdržet hodnoty za 726.987,- Kč, měl by na vypořádání BSM obdržet od žalobkyně 526.756,- Kč.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7.1.2002, č.j. 15 Co 514/2001-178, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil ve výrocích II. a III. tak, že žalovaného uznal povinným zaplatit žalobkyni 293.146,60 Kč, změnil ve výroku V.

o soudním poplatku za řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud neshledal, že by řízení trpělo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nezjistil ani existenci jiných, než odvolatelem uplatněných odvolacích důvodů (§ 212 odst. 1 o.s.ř.). Konstatoval, že soud prvního stupně splnil vůči účastníkům poučovací povinnost podle ust. § 119a o.s.ř. a že žalovaný v odvolání neuplatnil nové skutečnosti nebo důkazy

ve smyslu ust. § 205a o.s.ř.

Žalobkyně předložila odvolacímu soudu doklad o účtu, který měla založený

u S. v S. Obsahem zprávy o stavu účtu ku dni právní moci rozvodu manželství účastníků odvolací soud zjistil, že zůstatek na tomto účtu žalobkyně činil 284,30 DEM a že ani v období několika měsíců před rozvodem účastníků nebyly

na účtu podstatně vyšší úspory; z tohoto zjištění odvolací soud při rozhodování vycházel. Další skutková zjištění soudu prvního stupně shledal odvolací soud správná, postačující pro posouzení skutkového stavu věci, hodnotící závěry ve vztahu k provedeným důkazům logické a přesvědčivě odůvodněné. Tento závěr se vztahuje k tvrzené půjčce 400.000,- Kč svědkem N. a jejího zaplacení, neboť žalovanému se ani podle odvolacího soudu nepodařilo věrohodným způsobem prokázat, že se svědkem N. skutečně uzavřel smlouvu o půjčce 400.000,- Kč a že dluh věřiteli zaplatil. Důvod pro zařazení této částky k vypořádání shodně se soudem prvního stupně neshledal. Žalovanému se podle odvolacího soudu rovněž nepodařilo prokázat, že kromě prostředků na účtu u S. v N., jak byly v dovolacím řízení zjištěny, měla žalobkyně další úspory uložené na účtech peněžních ústavů v N. Odvolací soud se zřetelem k důkazu správou o stavu označeného účtu zahrnul k vypořádání jen částku 284,30 DEM. Pro postup ve smyslu ust. § 136 o.s.ř. a stanovení výše úspor na dalších tvrzených účtech žalobkyně v S. volnou úvahou odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal zákonné předpoklady. Otázku, zda lze při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků zohlednit zásluhy rodičů žalovaného o pořízení nemovitosti na Š. ve prospěch žalovaného posoudil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně. Ani odvolací soud nepochyboval

o tom, že rodiče žalovaného pomáhali při stavbě chaty účastníků prací, zajištěním materiálu, finančními příspěvky, podle názoru odvolacího soudu však tyto zásluhy nelze při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků zohlednit. Nešlo o náklady vynaložené žalovaným z jeho odděleného majetku na společný, rodiče žalovaného sami nárok na vypořádání vůči účastníkům neuplatnili. K uvedené skutečnosti, stejně jako k pomoci příbuzných žalobkyně při stavbě odvolací soud nepřihlédl ani při úvaze

o podílech účastníků na bezpodílovém spoluvlastnictví v jiném poměru než rovném. Nebylo zjištěno, že na zachování a rozšiřování společných hodnot se rozhodující měrou podílel jen žalovaný, v uvažovaných souvislostech bylo nutno přihlédnout i k péči žalobkyně o společnou domácnost účastníků. Žalovaný v odvolání výslovně nevytýkal, že soud prvního stupně zařadil k vypořádání hodnotu hmotných a finančních prostředků ze zaniklého sdružení účastníků ku dni 31.121996. V odůvodnění rozsudku však odvolací soud zmínil i společné podnikání účastníků a jeho výsledek, vycházel

ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s právním názorem, podle nějž při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků bylo třeba přihlédnout

i k hospodářskému výsledku sdružení účastníků podle stavu ku dni jeho zániku. Žalovaný nevypořádal podíl žalobkyně na hodnotě zařízení prodejny, zboží a zásob, s těmito nadále disponoval i po rozvodu účastníků a užíval je k podnikatelským záměrům. Odvolací soud odůvodnil i výrok, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o soudním poplatku. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 25.1.2002.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; oporu pro závěr o přípustnosti dovolání shledal v ust. § 237 odst. 1 písm. a), písm.. c) o.s.ř.

K odůvodnění dovolání žalovaný (dále dovolatel) uvedl, že odvolací soud pochybil v posouzení výše úspor v cizí měně na účtech, které měla žalobkyně

u peněžních ústavů v S. Žalobkyně teprve v odvolacím řízení předložila soudu k důkazu časově omezený výpis ze zahraničního účtu. Opakoval, že žalobkyně jezdila v době manželství účastníků za prací do N., tam pracovala na různých místech, úspory na účtech u peněžních ústavů v S. ale tajila. Dovolatel usuzuje, že dlouholetá zátěž žalobkyně spojená s cestováním za prací musela být vyvážena dostatečně vysokými příjmy. Poukázal na soudní praxi při stanovení výživného osobám, které pracují v cizině, jejich příjmy nelze přesně zjistit a soud stanoví jejich výši volnou úvahou. Dovolatel neshledal důvod, pro který by soud nemohl obdobně postupovat

i v řízení o návrhu na vypořádání majetkových vztahů účastníků. Za nedostatek napadeného rozhodnutí považoval i neochotu odvolacího soudu zohlednit zásluhy rodičů dovolatele na stavbě objektu na Špičáku ve prospěch dovolatele a to rozdělením hodnot v bezpodílovém spoluvlastnictví jiným, než rovným dílem. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že v řízení prokázal, že si půjčil peníze od pana N., neboť neměl dostatek finančních prostředků k podnikání. Soud vypořádal hodnotu zásob a majetku v obchodě podle stavu z doby před zánikem bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Žalobkyně v průběhu manželství vystoupila ze sdružení v rámci podnikání, nároků z jeho vypořádání se nedovolala a tak by její nároky byly promlčeny. Dovolatel nesouhlasil ani s tím, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o soudním poplatku, který doměřil se zřetelem k hodnotě objektu prodaného účastníky po rozvodu, ale před podáním žaloby o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Žalobkyně před otcem dovolatele prohlásila, že převzetím poloviny výtěžku prodeje chaty jsou celé její nároky ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví vypořádány. Otec žalovaného zemřel, její výše uvedený výrok proto nemohl nikdo potvrdit, soudy

se navíc touto skutečností při rozhodování nezabývaly. Závěrem dovolání dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo jako nepřípustné odmítnuto a pokud by soud k takovému rozhodnutí neshledal důvody, bylo zamítnuto. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je vykládána rozdílností rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu. Jedině nepodstatné doplnění řízení o důkaz o stavu účtu žalobkyně v S. vedlo k velmi drobné úpravě výroku ve věci, aniž by se rozdílně konstituovaly práva

a povinnosti účastníků a aniž by je soudy posoudily rozdílně. Soudy se při rozhodování neodchýlily od hledisek pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uváděných v judikatuře a v literatuře, tvrzení dovolatele, že rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci nemůže obstát. Žalobkyně ve vyjádření věnovala pozornost i skutkovým tvrzením dovolatele, jimž měla být zpochybněna věrohodnost výpovědí a tvrzení žalobkyně v řízení. Za sporné považuje toliko rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o soudním poplatku; prodejem chaty a rozdělením kupní ceny byla tato položka mezi účastníky vypořádána.

Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a že po formální

i obsahové stránce vykazuje náležitosti stanovené občanským soudním řádem v ust.

§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst, 1 o.s.ř.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je taxativně uvedena v ust.

§ 237 - § 239 občanského soudního řádu, z nich § 237 odst. 1 písm. a) stanoví přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí ve věci samé změněno.

Posouzení, zda jde o rozsudek měnící a závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. jsou založeny na nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soud prvního stupně ve věci. O nesouhlasný rozsudek se jedná tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti uložené účastníkům podle těchto rozsudků jsou odlišná.

Pro závěr, zda je rozsudek odvolacího soudu měnící není rozhodné, jak jej odvolací soud slovně či odkazem na příslušná ustanovení občanského soudního řádu (§ 219,

§ 220 o.s.ř.) označil, ale jak bylo již uvedeno, je rozhodující vztah rozsudků soudů obou stupňů a to, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti účastníků řízení v jejich právních vztazích.

Odvolací soud výrokem II. rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby na místo částky 293.243,50 Kč a 136,40 DEM, po přepočtu na českou měnu 2.318,80 Kč, tedy částky celkem 295.562,30 Kč zaplatil žalobkyni 293.146,60 Kč. Takto rozhodl po zjištění výše vkladu na účtu žalobkyně v S. a jeho zařazení k vypořádání a po přepočtu vkladů na účtech v S., k nimž soud prvního stupně přihlédl, na českou měnu (§ 155 odst. 2, 3 o.s.ř.); jinak se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s právním posouzením věci. Porovnáním závěrů rozsudku odvolacího soudu se závěry rozsudku soudu prvního stupně

o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu je zřejmý rozdíl v částce ve výši 2.415,70 Kč, o kterou byla povinnost žalovaného snížena; jen v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci změněn a to ve prospěch žalovaného.

Ve vztahu k povinnosti zaplatit žalobkyni na vyrovnání částku 293.146,60 Kč učinily soudy obou stupňů shodné závěry, nelze proto dovodit, že i v tomto byl rozsudek prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu změněn. Pokud dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v této části, není přípustné, neboť nenapadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku měnícím rozsudek soudu prvního stupně ve věci (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Žalovaný odvodil přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu i z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) uvedeného ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v § 237 odst. 3 o. s. ř. Základním předpokladem však je, že řešená právní otázka měla pro samo rozhodnutí o věci určující význam a dále že rozhodnutí řeší zejména právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud neshledal, že napadený rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 ost. 1 písm. c) o.s.ř. po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Posouzení výše úspor na účtech, které podle žalovaného měla žalobkyně

u peněžních ústavů v S. je otázkou skutkových zjištění, nikoli otázkou právní. Ustanovení § 136 o.s.ř. podle vžité rozhodovací praxe soudů předpokládá, že nárok je co do právního základu prokázán a obtíže vyvolává jen zjištění výše uplatněného nároku. Nedopadá na případy, kdy jde o zjištění určité právně relevantní skutečnosti; v tomto směru se musí soud řídit ustanovením občanského soudního řádu o dokazování (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSFR uveřejněné pod č. 75 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek z roku 1971). Odvolací soud v této otázce zaujal totožné stanovisko. Určení velikosti podílu účastníků na bezpodílovém spoluvlastnictví při jeho vypořádání řešil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně podle ust. § 150 obč.zák.

před účinností zák. č. 91/1998 Sb.; vzal v úvahu, že se jedná o vypořádání účastníků jako bývalých manželů ze vztahů majících základ v bezpodílovém spoluvlastnictví, posoudil osobní zásluhy každého z účastníků po nabytí a udržení společných věcí

i s přihlédnutím k obstarávání společné domácnosti. Se zřetelem k právě uvedenému nepřihlédl k obdobným zásluhám třetích osob, neboť ty nemohou být předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a nemůže být k nim přihlédnuto ani

při stanovení podílu účastníků v jiném než rovném poměru, neboť nejde o osobní zásluhy účastníka. Závěry o žalovaným tvrzené půjčce 400.000,- Kč jsou skutkovými závěry; výtky dovolatele o pochybení odvolacího soudu v této souvislosti, pokud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně jako správných, se dotýkají práva soudu

na volné hodnocení důkazů ve smyslu ust. § 132 o.s.ř., které odvolací soud převzal, nikoli právní otázky, jak ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. předpokládá. Zpochybňovaná správnost zjištění výsledků podnikatelské činnosti účastníků, která odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, by mohla být uvažována jako dovolací důvod

ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., to však za předpokladu přípustnosti dovolání. Ani v souvislosti se zařazení nevypořádaných aktiv ze zaniklého podnikatelského sdružení účastníků k vypořádání BSM není napadeným rozsudkem odvolacího soudu řešena právní otázka zásadního významu a to nejen pro rozhodnutí této věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Dovolací soud uzavřel uvedené úvahy tak, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ust. § 237 odst. 1c o.s.ř. Se zřetelem k tomu, co bylo již v této souvislosti uvedeno, své rozhodnutí dále neodůvodňoval (§ 243c odst. 2 o.s.ř.).

Dovolání není přípustné ani proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o soudním poplatku, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé jak ust. § 237 ost. 1 písm. a), c) o.s.ř. předpokládá.

Dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (§ 236 odst. 1 o.s.ř., § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. nahradit žalobkyni náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva.

Žalobkyně vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1. 1. 2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1. 1. 2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů

a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobkyni náleží odměna ve výši 19.251,- Kč

a paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb.

a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 19.251,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. července 2003

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu