30 Cdo 546/2015
Datum rozhodnutí: 27.08.2015
Dotčené předpisy: § 32 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 546/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce STAVBA Brno, družstvo , se sídlem v Brně, Podnásepní 379/10, identifikační číslo osoby 00030864, zastoupené JUDr. Pavlem Indrou, advokátem se sídlem v Blansku, Rožmitálova 40/10, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 18/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, č. j. 28 Co 281/2014-67, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, č. j. 28 Co 281/2014-67, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. 3. 2014, č. j. 25 C 18/2013-30, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2014, č. j. 25 C 18/2013-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 827.223,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně od 5. 9. 1994 do 8. 12. 2005 (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 827.223,50 Kč od 9. 12. 2005 do zaplacení a částky 10.488,- Kč (výrok II) a na nákladech řízení uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 48.787,20 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalované shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 827.223,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně od 5. 9. 1994 do 8. 12. 2005 (zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně nebyl napaden odvoláním a nabyl tak právní moci), a to na náhradě škody, jež mu měla vzniknout nečinností Finančního úřadu Brno I (dále jen správce daně ) v daňové exekuci vedené proti žalobci jako daňovému dlužníku k vymožení daňového nedoplatku penále na důchodové dani ve výši 4.320.350,- Kč, podle vykonatelného platebního výměru ze dne 6. 4. 1995. Tuto nečinnost spatřoval žalobce v tom, že správce daně poté, co exekučním příkazem ze dne 5. 8. 2005 rozhodl o přikázání pohledávky žalobce za dlužníkem STAVBA, k. s. (dále i jen dlužník ), ve výši 827.223,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně od 5. 9. 1994 do zaplacení, přiznané žalobci rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2005, č. j. 1 Cmo 126/2005-193, který nabyl právní moci dne 8. 8. 2005, tuto (přikázanou) pohledávku nevymáhal a přivodil tak její promlčení v (náhradní) tříměsíční promlčecí době podle § 408 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Žalobce sám přitom pohledávku v důsledku jejího postižení tímto exekučním příkazem na dlužníku vymáhat nemohl. Nebýt uvedené nečinnosti správce daně, zvětšil by se majetek žalobce o správcem daně vymoženou pohledávku, neboť exekuce nařízená cit. exekučním příkazem byla správcem daně následně zastavena (rozhodnutím ze dne 14. 6. 2007), pročež by byl správce daně po zastavení exekuce povinen vymožené plnění žalobci vydat. Důsledkem nečinnosti správce daně tak bylo promlčení pohledávky a ztráta její vymahatelnosti na dlužníku. O uvedeném tíživém následku nečinnosti správce daně se žalobce dozvěděl poté, co byla k jeho návrhu (došlému soudu dne 17. 8. 2007) na vymožení uvedené pohledávky nařízená exekuce posléze zastavena usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2010, č. j. 69 Nc 3905/2007-115, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 7. 5. 2012, č. j. 20 Co 107/2011-130, a to pro její nepřípustnost z důvodu dlužníkem (povinným) vznesené námitky promlčení.
Soudy vyšly ze zjištění, že k nečinnosti správce daně, představované nepodáním návrhu na nařízení exekuce či výkon rozhodnutí k vymožení pohledávky v otevřené promlčecí době běžící od 12. 8. 2005 do 12. 11. 2005 (§ 408 odst. 2 obch. zák.), došlo. Tuto nečinnost právně shodně zhodnotily jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen OdpŠk ). Nesprávnost úředního postupu správce daně pak soudy dovodily pro jeho rozpor s ustanovením § 315 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen o. s. ř. ), aplikovatelným podle § 73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přiměřeně i pro výkon daňové exekuce, podle nějž byl správce daně jako oprávněný povinen vůči poddlužníku pohledávku uplatnit a zabránit tak jejímu promlčení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, že dlužník byl v roce 2005 schopen předmětnou pohledávku uhradit a že by tak pod tlakem exekuce (tj. jako poddlužník v daňové exekuci) učinil ne později než ke dni 8. 12. 2005. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že takto na dlužníku (poddlužníku v daňové exekuci) vymožené plnění by byl správce daně posléze povinen žalobci vydat, neboť vlastní důvod zastavení daňové exekuce (jakkoliv v rozhodnutí ze dne 14. 6. 2007 nevyjádřený, připuštěný však samotnou žalovanou) byl představován prekluzí na žalobci jako povinném vymáhaného daňového nedoplatku. Odvolací soud se dále ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že takto žalobci vzniklá škoda nijak nesouvisí s tím, že žalobce nemusel správci daně zaplatit (prekludovaný) daňový nedoplatek, k jehož vymožení byla daňová exekuce zahájena.
V odvolacím řízení žalovanou vznesenou námitku promlčení shledal odvolací soud přípustnou, avšak nedůvodnou, když s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011, a rozsudek ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001) uzavřel, že tříletá promlčecí doba podle § 32 odst. 1 OdpŠk započala svůj běh až datem rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2012, č. j. 20 Co 107/2011-130. Dle odvolacího soudu až v tomto okamžiku obdržel žalobce informaci, na jejímž základě si mohl učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že účastník řízení (tj. povinný STAVBA, k. s.) námitku promlčení vznést mohl, ale nemusel, pročež bylo na posouzení a rozhodnutí soudu (v dané věci Krajského soudu v Brně v řízení o odvolání žalobce jako oprávněného proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2010, č. j. 69 Nc 3905/2007-115), zda ji shledá důvodnou či nikoliv.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná (dále jen dovolatelka ) dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně dvě otázky hmotného práva a jednu otázku procesního práva, na jejichž vyřešení závisí jeho rozhodnutí, čímž je dle dovolatelky dán dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud dle dovolatelky pochybil v řešení následujících otázek:
a) v otázce hmotného práva, zda žalobci mohla (tvrzenou) nečinností správce daně vniknout škoda, když v materiální rovině se jeho majetek nesnížil, naopak v důsledku promlčení (správně: prekluze poznámka Nejvyššího soudu) nedoplatku na dani se jeho jmění zvýšilo. Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatelka s poukazem na § 237 o. s. ř. z toho, že nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena;
b) v otázce procesního práva, za kterou dovolatelka považuje (nepřípustné) přenesení povinností tvrzení a důkazní (a jim odpovídajících břemen) ohledně bonity dlužníka v rozhodné době (tj. v roce 2005) na její osobu, ač tyto povinnosti a břemena tíží žalobce. V této souvislosti dovolatelka namítla, že pokud odvolací soud uzavřel, že z ničeho nevyplývá, že společnost STAVBA, k. s. v roce 2005 by nebyla schopna uhradit pravomocně přiznanou pohledávku Vrchním soudem v Olomouci , přenesl tak na ni povinnost tvrdit a prokázat negativní skutečnost, ač to byl žalobce, kdo měl tvrdit a prokazovat skutečnost pozitivní (tj. že by dlužník dluh uhradil). Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatelka z toho, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2114/2012;
c) konečně v (hmotněprávní) otázce posouzení počátku běhu tříleté promlčecí doby podle § 32 odst. 1 OdpŠk dovolatelka je toho názoru, že promlčecí doba začala v dané věci běžet již dne 10. 12. 2007, kdy dlužník jako povinný v exekučním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 3905/2007 vznesl v rámci návrhu na zastavení exekuce námitku promlčení vymáhaného nároku žalobce, a tedy ke dni uplatnění nároku u žalované (dne 27. 8. 2012) již marně uplynula. Rovněž přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v této souvislosti dovolatelka poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010, a ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002).
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce s dovoláním nesouhlasil, ztotožnil se s dovoláním zpochybněným řešením nastolených otázek soudy obou stupňů. V otázce promlčení má žalobce za to, že počátek běhu promlčecí doby nelze počítat od zastavení exekuce žalovaným (správně zjevně: správcem daně poznámka Nejvyššího soudu), ale až od pravomocného rozhodnutí soudů o zastavení exekuce proti poddlužníkovi (správně: dlužníkovi poznámka Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jednající osobou mající právnické vzdělání podle § 21a odst. 3 a § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným v otázce sub c), neboť odvolací soud se při jejím řešení (na němž současně závisí jeho rozhodnutí) vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně označené dovolatelkou. Z uvedeného důvodu shledal dovolací soud dovolání současně i důvodným.
Podle § 32 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
V usnesení ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011, Nejvyšší soud konstatoval: Otázkou počátku běhu promlčecí doby a její délky, má-li jít o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ( § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval. Vždy přitom uzavřel, že v tomto případě se uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. , která počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy když zjistí takové skutkové okolnosti, z nichž (krom určení odpovědného subjektu) lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011 ). Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001 , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, sv. 16). Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Obdobně uzavřel Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001 .
Ze shora posledně uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, citovaných v odůvodnění napadeného rozsudku, se podává obecný a v judikatuře Nejvyššího soudu nepochybně ustálený výklad institutů vědomosti poškozeného o škodě a osobě škůdce jakožto okolností rozhodných pro počátek běhu (subjektivní) promlčecí doby podle § 32 odst. 1 OdpŠk.
Význam promlčení pohledávky, v jejíž ztrátě z tohoto důvodu je spatřována škoda, v nich však z tohoto pohledu řešen není.
Ve skutkových souvislostech odpovídajících dané věci (tj. škoda spočívající v nedobytnosti pohledávky na dlužníku pro její promlčení způsobené osobou, jež pohledávku včas neuplatnila) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2014, uzavřel následovně: Škoda věřiteli vzniká, jestliže jeho pohledávka není uspokojena, dlužník odpírá dobrovolně plnit a plnění na něm již nelze soudně vymáhat. V případě, že právo na plnění bylo u soudu uplatněno, stává se nevymahatelným, jakmile dlužník důvodně vznesl námitku promlčení. V rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, publikovaném pod č. 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud shodně s rozhodnutím ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, dovodil, že pro účely náhrady škody způsobené tím, že se pohledávka stala nedobytnou, není nezbytné, aby závěr o nedobytnosti pohledávky byl učiněn v soudním řízení proti dlužníkovi, nýbrž pro závěr, že se jedná o nevymahatelnou pohledávku, je rozhodující objektivní zjištění, že se věřitel svého práva skutečně nedomůže. Škoda spočívající v nedobytnosti pohledávky tedy věřiteli nevzniká pouhým uplynutím promlčecí doby, jak uvažoval odvolací soud, nýbrž okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že dlužník dobrovolně plnit odmítá a neuspokojená pohledávka věřitele je soudně nevymahatelná. To platí jak v případě, že o nároku na plnění promlčené pohledávky neproběhlo vůbec soudní řízení, tak v případě, že pohledávka byla sice po uplynutí promlčecí doby u soudu uplatněna, avšak soud ji nemůže věřiteli přiznat, neboť poté, co dlužník důvodně namítl její promlčení, se stala nevymahatelnou. Závěr, kdy a z jakých důvodů taková situace v konkrétním případě nastala, je otázkou skutkových zjištění. Nenastala-li taková situace již dříve, pak škoda způsobená neuspokojením promlčené pohledávky vzniká v okamžiku, kdy námitka promlčení byla dlužníkem vznesena, a k tomuto okamžiku se váže počátek běhu objektivní promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010, a ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007) Před vznikem škody ovšem nemohl započít ani běh subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.) k uplatnění nároku na náhradu škody proti žalovanému, neboť dokud škoda nevznikla, nemohl se poškozený o jejím vzniku ani dozvědět. Běh této promlčecí doby začíná v závislosti na tom, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy jakmile zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik jeho majetkové újmy, její přibližný rozsah a vymezit subjekt odpovědný za škodu Vzhledem k tomu, že vznikem škody v daném případě je nevymožitelnost pohledávky a na žalovaném je požadována náhrada za ni , je totiž podstatné, kdy se žalobce dozvěděl o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho nároku na náhradu škody vůči žalovanému, tj. o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy že proti jeho pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení byla v soudním řízení vznesena důvodná námitka promlčení .
Shodně v usnesení ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010, Nejvyšší soud uvedl: Běh subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené ztrátou pohledávky žalobce pak začíná toho dne, kdy se žalobce dozvěděl o skutečnosti, že proti jeho pohledávce na náhradu platu byla vznesena námitka promlčení, neboť toto jsou ty skutkové okolnosti, na jejichž základě lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah.
V rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, Nejvyšší soud dovodil, že [o]tázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi i otázku promlčení tohoto práva lze samozřejmě řešit v řízení o náhradu škody jako otázku předběžnou, aniž by muselo o nároku věřitele proti dlužníkovi proběhnout řízení, v němž by byla otázka promlčení nároku posouzena. Námitka promlčení může sice být dlužníkem úspěšně uplatněna jen v soudním řízení vedeném proti němu o zaplacení pohledávky, neboť její uplatnění mimo soudní řízení nemá právní účinky, to však neznamená, že by soud v jiném řízení se nemohl po skutkové stránce otázkou promlčení a jeho předpoklady zabývat. Je totiž na věřiteli, aby prokázal takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá jednoznačný závěr, že dlužník odmítl splnit jeho pohledávku, že dobrovolně mu ji plnit nehodlá a že i v případě uplatnění promlčeného nároku u soudu bylo s ohledem na jeho předchozí postoj k plnění závazků vůči věřiteli a na jeho dosavadní vztah k němu zřejmé, že by v rámci obrany proti žalobě se důvodně dovolal promlčení. Z toho, že z hlediska okamžiku vzniku škody je relevantní i námitka promlčení vznesená proti mimosoudně uplatněnému nároku, vychází ostatně i dosavadní judikatura (srov. R 13/1986). K prokázání vzniku škody není tedy nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení a aby tak byl znám jeho negativní výsledek, nehledě k tomu, že i neúspěch žalobce ve sporu vůči dlužníkovi, který v soudním řízení vznesl námitku promlčení, nebrání dobrovolnému plnění ze strany dlužníka. Promlčením totiž zaniká pouze nárok, tj. právo na soudní uplatnění pohledávky, nikoliv samo právo věřitele, takže ani zamítnutí žaloby pro promlčení není nezvratným důkazem o tom, že právo věřitele nemůže být dlužníkem ani v budoucnu dobrovolně uspokojeno. Splní-li dlužník dluh, který tomuto promlčenému právu odpovídá, nejde o bezdůvodné obohacení, jehož vydání by mohl dlužník později požadovat.
Shodně konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007: Je nesprávný ten názor, že škoda spočívající v tom, že pohledávka věřitele není a nebude již dlužníkem uspokojena, vzniká až soudním rozhodnutím o zamítnutí žaloby na plnění proti dlužníkovi z důvodu promlčení. Vznik škody na straně věřitele totiž předpokládá, že jeho právo na plnění proti dlužníkovi není uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno, dlužník odpírá dobrovolně plnit a nelze na něm již plnění vymáhat, a to právě proto, že by se ubránil námitkou promlčení. Vznik škody je skutková okolnost, kterou lze zjistit a posoudit v řízení o náhradu škody, aniž by o promlčené pohledávce, jejíž náhrada je po subjektu odpovědném za škodu požadována, muselo proti dlužníkovi proběhnout řízení s negativním výsledkem.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je tedy, jak ze shora citovaných rozhodnutí vidno, ustálena v názoru, podle kterého se poškozený, jemuž vznikla škoda spočívající v nedobytnosti pohledávky na dlužníku pro její promlčení způsobené osobou, jež pohledávku včas neuplatnila, ač k tomu byla povinna, dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, ne později než tehdy, kdy je konfrontován s dlužníkem vznesenou námitkou promlčení (a to příp. vůči i jen mimosoudně uplatněnému nároku, neboť uplatnění promlčeného nároku vůči dlužníku není podmínkou toho, aby bylo možné důvodnost námitky promlčení posoudit). Již k tomuto okamžiku totiž poškozený disponuje skutkovými okolnostmi, jež jsou způsobilé k učinění (právního) závěru o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá. To, kdy si poškozený na základě takových (jemu prokazatelně známých) skutkových okolností tento právní závěr utvoří, není rozhodné. Skutečností z pohledu utvoření si tohoto právního závěru rozhodnou není výsledek řízení, v němž poškozený (promlčený) nárok uplatňuje.
Uvedené závěry byly sice formulovány v rámci výkladu § 106 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k odpovědnosti advokáta za škodu podle § 24 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, s ohledem na shodnou konstrukci počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. a § 32 odst. 1 OdpŠk jsou však plně aplikovatelné i v posuzované věci.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, který okamžik počátku běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 1 OdpŠk ztotožnil s datem rozhodnutí (není zřejmé, zda vyhlášení, vyhotovení či nabytí právní moci) odvolacího soudu, jímž byla v exekuci nařízené k návrhu žalobce na majetek dlužníka shledána důvodnou dlužníkem vznesená námitka promlčení, tedy není správné.
Závěr odvolacího soudu o uplatnitelnosti žalovanou vznesené námitky promlčení v odvolacím řízení naopak správný je [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010 , z nichž vyplývá, že námitku promlčení (která má hmotněprávní charakter, resp. důsledky) lze vznést kdykoliv v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, avšak to, zda došlo k marnému uplynutí promlčecí doby, je možné posoudit toliko z hlediska tvrzení a důkazů, které byly uplatněny do okamžiku, kdy nastaly účinky zákonné koncentrace řízení ( § 118b , § 205a o. s. ř.)].
Důkaz, z nějž při posouzení (jakkoliv nesprávném) námitky promlčení vyšel odvolací soud (usnesení Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 7. 5. 2012, č. j. 20 Co 107/2011-130), byl proveden již soudem prvního stupně. Stejně tak bylo již soudem prvního stupně k důkazu provedeno odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2010, č. j. 69 Nc 3905/2007-115, v němž žalobce uvedl následující: Již při podání návrhu na nařízení exekuce dne 17. 8. 2007 jsme uvedli, že s námitkou povinného ohledně promlčení nesouhlasíme.
Jakkoliv by z citovaného odvolání bylo možné usoudit, že žalobce se dozvěděl o tom, že dlužník namítá promlčení jeho pohledávky, dokonce již před tím, než dne 17. 8. 2007 podal k jejímu vymožení návrh na nařízení exekuce, soudy takové skutkové zjištění v řízení z uvedeného (ani jiného) důkazu neučinily a nijak jej proto ani nehodnotily. Uvedené dovolacímu soudu, vázanému skutkovým stavem v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), brání v jeho změně postupem podle § 243d písm. b) o. s. ř. Proto postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř., napadený rozsudek odvolacího soudu včetně navazujících výroků o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolacími námitkami sub a) a b) se dovolací soud nezabýval, neboť závěr o nesprávném řešení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku odvolacím soudem byl pro jeho rozhodnutí postačující; jinak řečeno, od odvolacího soudu případně odlišné vyřešení dovolatelkou sub a) a b) nastolených otázek dovolacím soudem by se nemohlo v poměrech dovolatelky nijak příznivěji projevit.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
V dalším řízení tak odvolací soud zjistí, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že dlužník namítá promlčení jeho pohledávky. Na podkladě uvedeného zjištění pak v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu vyhodnotí důvodnost žalovanou vznesené námitky promlčení.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu