30 Cdo 5441/2007
Datum rozhodnutí: 24.03.2009
Dotčené předpisy:





30 Cdo 5441/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce: B. d. Ch. 4, proti žalované E. M., zastoupené advokátem, o zaplacení 252.095,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 75/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2007, č.j. 22 Co 465/2006-115, takto:


Dovolání se odmítá.


Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. 9. 2005, č. j. 18 C 75/2002-84, ve spojení s opravným a doplňujícím usnesením ze dne 28. 6. 2006, č. j.


18 C 75/2002-99, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 252.095,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 24. 6. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce je od 8. 2. 2000 vlastníkem domu č.p. 2893 v P, v němž žalovaná na základě tvrzeného přechodu nájmu až do 25. 6. 2004 užívala byt č. 46, a že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2004, č. j. 39 Co 382/2003-103, byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2003, č. j. 13 C 426/98, 13 C 481/98-82, tak, že žalované byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a současně byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je výhradní nájemkyní tohoto bytu; žalovaná totiž neprokázala, že by splnila jednu ze dvou kumulativních podmínek nutných pro přechod práva nájmu bytu předpokládaných ustanovením § 706 odst. 1 věta prvá obč. zák., totiž existenci společného trvalého soužití s babičkou (jako původní nájemkyní) ve sporném bytě v den babiččiny smrti, a žalovaná tak byt užívala bez právního důvodu. Dále bylo zjištěno, že žalovaná za užívání bytu hradila částky odpovídající výši předepsaného regulovaného nájemného vyplývající z původního nájemního vztahu, a že v období let 2000 až 2004 uhradila žalobci celkem částku 76.668,- Kč. Soud vzal za prokázané, že žalovaná po uvedenou dobu užívala byt bez právního důvodu, a žalobce je tedy oprávněn se po ní domáhat zaplacení částky, jež odpovídá výši obvyklého nájemného v období let 2000 až 2004, kterou soud zjistil ze znaleckého posudku jím ustanovené soudní znalkyně, z nějž vyplývá, že v posuzovaném období by obvyklé nájemné z předmětného bytu činilo částku 6.041,- Kč měsíčně. Odkaz žalované na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1789/2000 nepovažoval soud za případný, neboť se zabýval problematikou bezdůvodného obohacení v souvislosti s neplatně uzavřenou smlouvou o nájmu nebytových prostor, zatímco v posuzované věci se od samého počátku mezi účastníky nejednalo o žádný smluvní vztah, na který by se vztahovala povinnost platit regulované nájemné. Soud prvního stupně rovněž neshledal, že by uplatněný nárok byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., když žalované od počátku nesvědčil platný titul k užívání předmětného bytu, a je tedy právem vlastníka domu domáhat se vydání bezdůvodného obohacení, které odpovídá výši obvyklého nájemného.


K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2007, č. j. 22 Co 465/2006-115, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného a doplňujícího usnesení) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci jen s tím rozdílem, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.


30 Cdo 1789/2000, na něž dovolatelka v řízení poukazovala, na daný případ dopadá; současně však konstatoval, že tato skutečnost nemá na konečný závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně žádný vliv, neboť směrodatné je pouze to, že žalobce prokázal užívání označeného bytu žalovanou v předmětném období bez právního důvodu. Výkon žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení nepovažoval městský soud za odporující dobrým mravům; neprokázala-li žalovaná, že došlo k přechodu nájmu po původní nájemkyni, šlo od počátku o užívání cizího bytu


bez právního důvodu, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobci za užívání předmětného bytu v minulosti platila jím stanovené nájemné, že spor o vyklizení předmětného bytu a určení jeho nájemce byl vleklý a ani to, že v něm zprvu byla úspěšná.


Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje


z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2


písm. b) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, a to z hlediska posouzení otázky, zda placení regulovaného , tj. nižšího než tržního nájmu, je automaticky spojeno s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, a to zejména v situaci, kdy existují dvojí ceny bytů - regulovaná a neregulovaná , potažmo otázky, zda v této situaci lze považovat


za cenu obvyklou pouze cenu neregulovanou. Opětovně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, jež podle ní na danou věc dopadá, dále na skutečnost, že v rozhodné době platila nájemné obvyklé pro skupinu bytů, které nešlo zvyšovat, přičemž soud nijak neodůvodnil, z jakého důvodu by obvyklé nájemné mělo být totožné s nájmem tržním, a na to, že žalobce jí účtoval nájemné regulované, které platila. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje též v otázce aplikace § 3 obč. zák. na daný případ, konkrétně v posouzení otázky, zda přiznání uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající tržnímu nájemnému není v rozporu s dobrými mravy; v této souvislosti vyslovuje názor, že předmětný byt obývala až do jeho vyklizení v dobré víře, že je jeho nájemkyní. Má za to, že uvedená otázka byla posouzena nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 997/2004, když soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily, že si musela být vědoma, že byt užívá bez právního důvodu, což je v příkrém rozporu se skutečností, že soud prvního stupně dvakrát vyhověl jí podané žalobě na určení, že je nájemkyní předmětného bytu, a zároveň zamítl žalobu na vyklizení. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud


za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které žalovaná jako důvod dovolání uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.


Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.


Protože bezdůvodné obohacení žalované spočívající v užívání bytu bez právního důvodu nelze vrátit, je povinností žalované poskytnout za ně peněžitou náhradu; její výše musí odpovídat peněžnímu ocenění prospěchu, který žalované na úkor žalobce užíváním bytu vznikl.


Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil právní názor (srov. rozsudek ze dne


22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 594/2005, rozsudek ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3395/2007, rozsudek ze dne


10. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1730/2008, 28 Cdo 514/2009, rozsudek ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007), že výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním bytu bez právního důvodu odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné), a je dána nabídkou a poptávkou (§ 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění v rozhodném období). Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li v daném případě k závěru, že výše plnění odpovídá tržnímu nájemnému, tedy částce, za kterou by bylo možno předmětný byt pronajmout.


Ani pro řešení právní otázky, zda žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající nájemnému v daném místě a čase obvyklém (tzv. tržnímu nájemnému) uplatňuje v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), pro který lze výjimečně výkon práva odepřít, není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Řešení této právní otázky postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, jelikož se týká pouze tohoto konkrétního případu. Otázku, zda výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů je v rozporu s dobrými mravy, je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu; závěr o tom, zda uplatnění práva v jednotlivém případě je či není v rozporu s dobrými mravy, tak není možno zobecnit, neboť nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3639/2007).


Pokud pak dovolatelka namítá, že předmětný byt obývala až do jeho vyklizení v dobré víře, že je jeho nájemkyní, a že odvolací soud rozhodl v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 997/2004, pak je třeba poukázat na to, že v označené věci soudy rozhodovaly na základě jiného skutkového stavu věci, přičemž Nejvyšší soud - stejně jako v dané věci - dovodil, že otázka, zda výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů v konkrétní věci je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nemá judikatorní přesah. Ostatně dovolatelka ani v dobré víře, že je nájemkyní předmětného bytu, být nemohla, neboť dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se dotyčná osoba seznámila se skutečnostmi, které v ní objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že jí určité právo náleží; takovou skutečností bylo nepochybně podání žaloby, jíž se žalobce domáhal vyklizení předmětného bytu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 426/98 s tvrzením, že žalovaná předmětný byt užívá bez právního důvodu, neboť právo nájmu k tomuto bytu zaniklo smrtí nájemkyně E. E. (babičky žalované) dne 16. 11. 1997.


Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalované podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. března 2009


JUDr. Olga Puškinová, v. r.


předsedkyně senátu