30 Cdo 5430/2014
Datum rozhodnutí: 04.03.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 5430/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce T. C. , zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, za účasti Ing. F. Č., jako insolvenčního správce úpadce J. H., vedlejšího účastníka na straně žalobce, proti žalované H. S. , o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 163/2011, o dovolání D. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2014, č. j. 58 Co 221/2014-219, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již soud prvního stupně ) usnesením ze dne 18. března 2014, č. j. 16 C 163/2011-150, rozhodl, že Námitka nepřípustnosti vstupu D. H., do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných uplatněná žalobcem podáním ze dne 10. 1. 2014, soudu doručeným dne 14. 1. 2014, není důvodná.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) usnesením ze dne 28. července 2014, č. j. 58 Co 221/2014-219, rozhodl tak, že Přistoupení D. H., do řízení na straně žalované se nepřipouští.
Odvolací soud dospěl k závěru, že D. H. nemá právní zájem na výsledku sporu, protože s ohledem na § 164 odst. 1 a 2 obč. zák. se případnou změnou vlastníka daných nemovitostí na jeho právním postavení nic nezmění, neboť i nadále bude zástavním věřitelem a případný nový vlastník nemovitostí jeho zástavním dlužníkem.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal D. H. (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta dovolání, které je podle jeho názoru přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z obsahu dovolání však již není zřejmé, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se napadené usnesení odvolacího soudu má odchylovat, resp. ze kterých rozhodnutí dovolacího soudu dovolatel odvozuje závěr o rozdílné rozhodovací praxe dovolacího soudu a v řešení které konkrétní právní otázky. Dovolání totiž představuje právní polemiku s právním názorem odvolacího soudu obsaženým v odůvodnění jeho napadeného usnesení.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V daném případě dovolání trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.), přičemž tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli již uplynula.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř. (a contrario), neboť dovolatel s ohledem na výsledek tohoto řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, přičemž žalobci ani žalované žádné účelně vynaložené náklady v tomto dovolacím řízení nevznikly (vyjádření žalobce prostřednictvím jeho advokáta k podanému dovolání nelze považovat za účelně vynaložený výdaj, jelikož dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nikoliv jak uvedl ve vyjádření žalobce pro subjektivní nepřípustnost dovolatele podat dovolání a pro věcnou nesprávnost užité dovolací argumentace).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. března 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu