30 Cdo 5429/2014
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 97 odst. 1 předpisu č. 121/2000Sb., § 18 odst. 3 předpisu č. 121/2000Sb., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241a o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 243e o. s. ř. ve znění od 01.01.2014




30 Cdo 5429/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce OSA ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s. , se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČ 63839997, zastoupeného Mgr. Martinem Michalicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1746/52, proti žalované Lázně Darkov, a.s. , IČ 61974935, se sídlem v Karviné-Hranice, Čsl. armády 2954/2, zastoupené Mgr. Markétou Jančurovou, advokátkou se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, o 1.053.993,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 152/2010, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2014, č.j. 1 Co 494/2013-548, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2014, č.j. 1 Co 494/2013-548, se ve výrocích III., IV. a V. zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá . O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se jako hromadný správce ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb., autorského zákona (dále jen autorský zákon ) domáhal vůči žalované zaplacení částky 1.053.993,- Kč s příslušenstvím s tím že se žalovaná v této výši obohatila na úkor nositelů autorských práv, když v době od 1. června 2007 do 31. prosince 2009 provozovala chráněná autorská díla jejich zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích zařízení bez licenční smlouvy. Při vyčíslení částky bezdůvodného obohacení vyšel žalobce ze svého sazebníku a ze sazebníku DILIA.
Rozsudkem ze dne 16. září 2013, č.j. 23 C 152/2010-390, Krajský soud v Ostravě výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 223.070,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu dalších 830.000,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho rozsudku ze dne 31. ledna 2013, sp.zn. 30 Cdo 3056/2012, zjistil celkové počty ubytovaných osob a poměr ubytovaných osob, jimž byla poskytována komplexní lázeňská léčebně rehabilitační péče vůči počtům ostatních ubytovaných pouze na komerčním základě, a to v létech 2007, 2008 a 2009 a při použití sazebníků OSA a DILIA. Soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2012, sp.zn. 30 Cdo 1759/2011, obsahující konstatování, že tzv. Sazebníku OSA lze podle ustálené praxe v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny a s ohledem na žalobcem prokázanou výši odměny, za niž uzavíral licenční smlouvy s dalšími subjekty v obdobném postavení jako žalovaná (subjekty poskytujícími lázeňskou péči), vyčíslil výši obvyklé autorské odměny včetně DPH, tedy výši bezdůvodného obohacení, kterého se dostalo žalované, částkou 223.070,- Kč.
K odvolání žalobce proti výrokům II. a III. a žalované proti výroku I. a III. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. června 2014, č.j. 1 Co 494/2013-548, výrokem I. rozsudek krajského soudu v odvoláním napadené části výroku I. potvrdil, výrokem II. ho v další odvoláním napadené části výroku II. změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci další částku 34.568,- Kč s příslušenstvím, výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé odvoláním napadené části výroku II., co do částky 796.355,- Kč s příslušenstvím potvrdil, a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že v průběhu odvolacího řízení byly rozhodující sporné otázky vyřešeny Evropským soudním dvorem ve věci C-351/12, na žalovanou se tedy nevztahuje výjimka uvedená v ustanovení § 23 autorského zákona, a proto je žalovaná povinna hradit odměnu za užití chráněných autorských práv na pokojích všech svých ubytovaných pacientů, bez ohledu, zda se jedná o pacienty, u nichž byla předepsána komplexní či příspěvková lázeňská péče, či o samoplátce. Při stanovení výše autorské odměny, respektive bezdůvodného obohacení, pak odvolací soud uvedl, že vzal v úvahu zejména kritéria, která jsou významná pro přiměřenost autorské odměny ve smyslu ustanovení § 100 odst. 6 autorského zákona, tedy specifické postavení lázní odlišující lázeňská ubytovací zařízení, skutečnost, že lázně poskytují lázeňskou léčebně rehabilitační péči, žalovaná ve zvláštních případech poskytuje zdravotní péči i na pokojích pacientů, je do značné míry závislá na platbách zdravotních pojišťoven a nachází se v regionu s vysokou nezaměstnaností, která limituje rozšíření klientely. Podle jeho názoru nelze při určení výše obvyklé odměny vycházet z částek, které na základě uzavřených licenčních smluv hradí žalobci jiná lázeňská zařízení, např. Priessnitzovy léčebné lázně a.s., Imperial Karlovy Vary a.s., Lázně Kundratice, Léčebné lázně Jáchymov, Lázně Slatinice a.s. a další. Vyšel z toho, že sazebník OSA neodlišuje sazby pro žalovanou od stejného institutu ve vztahu k běžným ubytovacím zařízením, nebere v úvahu specifičnost lázeňství a předmětné lázně nejsou srovnatelné s žalovanou. Srovnatelnými by byly podle odvolacího soudu např. Rehabilitační ústav Hrabyně nebo Léčebně rehabilitační ústav Kladruby, s nimiž ovšem žalobce obdobnou dohodu či smlouvu neuzavřel. Při absenci možného srovnání výše licenční odměny placené jinými léčebně rehabilitačními lázněmi pak odvolací soud přistoupil k vyčíslení obvyklé odměny za užití chráněných autorských práv a přihlédl zejména ke kritériím, která jsou významná pro přiměřenost autorské odměny ve smyslu ustanovení § 100 odst. 6 autorského zákona. Konkrétně pak výši licenčního poplatku vyčíslil na základě ustanovení § 23 autorského zákona ve znění novely účinné od května 2008, podle něhož autorům přísluší odměna, která v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním zákonem. Podle ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb. činí měsíční výše koncesionářských poplatků 135,- Kč za televizní přijímač (dále jen TV ) a 45,- Kč za rozhlasový přístroj. Jednotliví kolektivní správci (tj. OSA, DILIA, OOA-S a INTERGRAM) si musí částku ve výši 50 %, tj. 67,50 Kč za TV a 22,50 Kč za rozhlasový přístroj rozdělit. Vzhledem k dohodě kolektivních správců náleží žalobci a jím spravovaným autorům 33,41 Kč za TV, tj. 1,08 Kč denně a 11,25 Kč za rozhlasový přístroj, tj. 0,36 Kč denně a tyto částky jsou maximem, které žalobce může požadovat. Tyto částky pak odvolací soud snížil o 50 % a přiznal žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení v měsíční výši 16,705 Kč za 1 TV a 5,625 Kč za 1 rozhlasový přístroj. Dále zohlednil počet televizních a rozhlasových přístrojů a obsazenost pokojů žalované v jednotlivých obdobích a tak dospěl k celkové částce oprávněného nároku žalobce ve výši 257.638,- Kč, tedy částce o 34.568,- Kč vyšší, než kterou přiznal soud prvního stupně bez daně z přidané hodnoty (dále jen DPH ), když otázka navýšení platby o DPH je aktuální pro příjemce, který ji odvádí do státního rozpočtu, nikoliv pro platící subjekt. V dané věci je podle názoru odvolacího soudu požadováno vydání bezdůvodného obohacení, tedy plnění bezesmluvní, u něhož k navýšení plnění o DPH nedochází.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dne 3. října 2014 každý z účastníků řízení včasné dovolání. Žalobce svým dovoláním napadl jeho výrok III. a žalovaná výroky I., II., IV. a V. uvedeného rozhodnutí,
Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z toho, že napadený výrok III. rozsudku odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Podle jeho názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce právní relevance sazebníku kolektivního správce, když podle judikatury Nejvyššího soudu se obvyklost autorské odměny v zásadě má odvíjet od sazebníku kolektivního správce (např. rozsudek ze dne 18. prosince 2012, sp.zn. 30 Cdo 1759/2011) a dále také v otázce interpretace zákonného pojmu obvyklé odměny, protože např. v citovaném rozsudku ze dne 18. prosince 2012, či rozsudku ze dne 22. října 2008, sp.zn. 30 Cdo 2277/2007, dovolací soud nikdy nezpochybnil, že zákonný pojem obvyklé odměny podle § 40 odst. 4 autorského zákona je třeba vykládat jako odměnu, kterou v době neoprávněného nakládání poskytovatel licence ujednával s nabyvateli licence .
Za dovolacím soudem dosud neřešené otázky žalobce považuje zda:
- je pro určení výše autorské odměny za provozování televizního vysílání na pokojích ubytovacího zařízení právně relevantní jeho příslušnost k lázním (druh ubytovaných hostů či činnost vykonávaná provozovatelem v jiných místnostech než na pokojích lázeňské zdravotní úkony) ,
- je pro určení výše autorské odměny za provozování televizního vysílání na pokojích lázeňského ubytovacího zařízení právně relevantní, že výrazný podíl jeho hostů představují pacienti vyžadující intenzivní léčebnou rehabilitaci poúrazových a pooperačních stavů,
- je pro určení výše autorské odměny za provozování televizního vysílání na pokojích lázeňských ubytovacích zařízení právně relevantní obsazenost těchto pokojů a
- zda odměnou, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem (§ 40 odst. 4 autorského zákona), coby základ pro výpočet bezdůvodného obohacení, je částka zahrnující DPH. V této souvislosti také připomíná, že v jeho sazebníku je uvedeno, že sazby odměn se navyšují o DPH v zákonné základní sazbě.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci změnil ve výroku III. tak, že uloží žalované povinnost zaplatit další částku 796.355,- Kč s úrokem z prodlení, dále ve výroku IV. tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku V. tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalovaná spatřuje přípustnost svého dovolání v ustanovení § 236 a 237 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) s odkazem na to, že směřuje proti výrokové části pravomocného rozhodnutí vrchního soudu, jež závisí na vyřešení otázky, zda lze výjimku z povinnosti hradit autorské odměny při poskytování zdravotních služeb, jež je zakotvena v § 23 autorského zákona, aplikovat na TV a rozhlasové přístroje umístěné na pokojích pacientů v lázeňských zařízeních. Poukazuje na to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp.zn. 30 Cdo 3056/2012 , a to s poukazem na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-351-12 OSA v. Léčebné Mariánské Lázně a.s., jehož závěry předestírají otázky, jež dovolací soud v citovaném rozhodnutí posuzoval odlišně .
Žalovaná, jako dovolatelka, proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby tak ve smyslu § 243e odst. 2 o.s.ř. učinil rovněž ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále navrhl, aby žalobci bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že obě dovolání byla podána včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokáty a obsahují zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o.s.ř.).
Při posuzování obou dovolání soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014, a nejdříve se zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen [§ 242 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že - napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen.zn. 29 NSCR 55/2013). Z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalovaná přípustnost dovolání dovozuje ze skutečnosti, že odvolací soud se v napadeném rozsudku odchýlil od předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp.zn. 30 Cdo 3056/2012. Tato výtka by se jevila jako opodstatněná, pokud by však v mezidobí nebylo došlo ke změně judikatorní situace při řešení předestřené právní otázky. Rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp.zn. 31 Cdo 3093/2013, se totiž dovolací soud odchýlil od závěrů formulovaných v rozsudcích ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 3056/2012, a ze dne 28. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 3093/2012, a uzavřel s přihlédnutím k relativně aktuálnímu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, že výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona, podle níž za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 téhož zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních. I v těchto případech se jedná o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a proto kolektivnímu správci, zastupujícímu autory přísluší zejména oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití těchto děl . Nejvyšší soud za takto vyložené situace neshledal předpoklad pro to, aby se od uvedeného rozhodnutí velkého senátu jakkoli odchýlil.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Žalobce ve svém dovolání nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud určil obvyklou licenční odměnu. Zejména namítá, že soud nevyšel z jeho sazebníku a dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud nepovažoval za obvyklou licenční odměnu tu, kterou mu platí na základě uzavřených smluv další lázeňská zařízení, dále vzal v úvahu obsazenost pokojů žalované v rozhodném období, přičemž výši bezdůvodného obohacení určil bez daně z přidané hodnoty.
Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 31. července 2012, č. j. 30 Cdo 2883/2011-126, zabýval mimo jiné i kritérii pro výpočet výše autorské odměny za provozování televizního a rozhlasového vysílání na pokojích ubytovacích zařízení, kdy výslovně vyložil, že konkrétní výše nároků se odvíjí od počtu televizních a rádiových přijímačů, vytíženosti ubytovacího zařízení a dalších faktorů, bez kterých nelze částku konkrétně vyčíslit . Nepochybil proto odvolací soud, pokud při svém rozhodování vzal v úvahu obsazenost pokojů v zařízení žalované.
Pokud žalobce nesouhlasí ve svém dovolání se závěrem odvolacího soudu, že bezdůvodné obohacení, tedy bezesmluvní plnění nelze navyšovat o DPH, pak toto stanovisko je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který vychází z toho, že plnění lze navyšovat o DPH pouze v případech, kdy toto bylo smluvně zakotveno (srovnej např. rozsudek ze dne 14. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010 , rozsudek ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3923/2010 nebo rozsudek ze dne 14. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010).
Dovolací soud však shledal přípustným a také důvodným dovolání žalobce, pokud jím zpochybňuje správnost určení výše obvyklé licenční odměny. V prvé řadě dovolatel správně upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, kde dovolací soud konstatoval, že tzv. Sazebníku OSA lze podle ustálené praxe v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny . Možnost stanovit náhradu škody jako paušální částku na základě takových hledisek, jako je alespoň výše licenčních poplatků nebo poplatků, které by musely být zaplaceny, kdyby porušovatel práv požádal o udělení oprávnění k užívání příslušných práv duševního vlastnictví ostatně připouští v čl. 13 odst. 1 i Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví. Odvolací soud však v tomto souzeném případě dovodil nepoužitelnost shora uvedeného rozsudku ze dne 21. prosince 2012 a v důsledku toho i Sazebníku OSA, avšak učinil tak prostřednictvím nepřesvědčivého argumentu, že tento sazebník neobsahuje žádnou položku pro lázeňská ubytovací zařízení, jejich druhy a typy.
Žalobce také důvodně namítá, že odvolací soud nepovažoval za obvyklou licenční odměnu tu, kterou mu platí na základě uzavřených smluv další lázeňská zařízení. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně charakterizoval pojem obvyklosti, ať už v souvislosti s odměnou, cenou nebo nájemným. Tak např. v rozsudcích ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, a ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, zdůraznil, že při určení výše peněžité náhrady ve smyslu § 458 obč. zák. za bezdůvodné obohacení získané zprostředkovatelskou činností je třeba vycházet z odměny obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase . Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že např. při stanovení obvyklé ceny členského podílu v bytovém družstvu pro účely určení obvyklé ceny dědictví a rozhodnutí o dědictví soudem (obdobně též při určení obvyklé ceny majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalého manžela a rozhodnutí podle ustanovení § 175l odst. 1 o.s.ř.), je nutno vycházet z ceny, kterou by bylo možné za převod takového členského podílu v rozhodné době, tj. v době smrti zůstavitele, a místě dosáhnout ( srov. např. rozsudek ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, usnesení ze dne 22.září 2004, sp. zn. 30 Cdo 791/2004 nebo usnesení ze dne 24. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4422/2013). V rozsudcích ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, (uveřejněném pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 17. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009 nebo ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009, popř. v usnesení ze dne 8. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1113/2014, vyšel dovolací soud z toho, že se výše bezdůvodného obohacení za užívání cizí věci (nemovitosti) určí peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí (nemovitostí), zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy .
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud nepřihlédl při určení obvyklé licenční odměny k částkám placeným jinými lázeňskými zařízeními také proto, že tato zařízení nepovažuje za srovnatelná s žalovanou, aniž by ovšem rozdíly mezi nimi podrobněji a zejména přesvědčivě doložil. Proto přistoupil k vlastnímu vyčíslení obvyklé odměny ve vztahu k žalované, kde akcentoval zejména hledisko přiměřenosti. Podle názoru dovolacího soudu však nelze z ustanovení § 100 odst. 6 autorského zákona, který pouze upravuje některá dílčí kritéria, ke kterým by měl kolektivní správce přihlédnout při uzavírání smluv s uživateli předmětu ochrany, dovozovat výši obvyklé odměny. Odvolací soud tak při stanovení výše bezdůvodného obohacení bez přesvědčivého zdůvodnění zaměňuje obvyklou odměnu za odměnu přiměřenou.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nelze pokládat v dovoláním žalobce napadeném výroku III. ve věci samé za správný. Nejvyšší soud jej proto, v uvedeném výroku, a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil (§ § 243e o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.s.ř.)., aniž nařídil ve věci jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věty první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu