30 Cdo 5413/2014
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006, § 9 odst. 4 písm. a) předpisu č. 177/1996Sb. ve znění od 01.01.2013




30 Cdo 5413/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Mgr. J. L., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 424 002,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 38/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, č. j. 55 Co 271/2014-181, takto:

I. Odmítá se dovolání do části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku II.
II. Ve zbývající části se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, č. j. 55 Co 271/2014-181, zrušuje .
III. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2014, č. j. 17 C 38/2008-140, se ve výrocích I a III zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení původně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve výši 474 002,55 Kč s příslušenstvím a náhrady majetkové újmy ve výši 450 997,45 Kč s příslušenstvím. Poté, co žalobkyně vzala žalobu částečně zpět (co do částky 43 000 Kč, která jí byla ze strany žalované uhrazena jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu) a co bylo soudem o části požadovaného plnění pravomocně rozhodnuto (žalobkyni bylo přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 7 000 Kč s příslušenstvím a co do částky 450 997,45 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta), se řízení nadále vedlo o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 424 002,55 Kč s příslušenstvím. Nemajetková újma měla žalobkyni vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 138/99.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 4. 2014, č. j. 17 C 38/2008-140, žalobu co do částky 375 362,55 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 48 640 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 105 894,36 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše náhrady nákladů činí 28 651 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 18. 6. 1999 byla podána žaloba na nynější žalobkyni. Předmětem žaloby byl návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy a návrh na určení vlastníka. Ve věci bylo dne 1. 8. 2000 vydáno usnesení o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 181/98, ve kterém šlo o návrh nynější žalobkyně o určení neplatnosti závěti. Proti přerušení řízení se nynější žalobkyně bránila odvoláním a poté i dovoláním. Městský soud v Praze odvolání žalobkyně usnesením odmítl pro opožděnost, Nejvyšší soud k dovolání uvedené usnesení Městského soudu v Praze zrušil, Městský soud v Praze rozhodoval znovu a usnesením ze dne 6. 6. 2001 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 o přerušení řízení potvrdil. Uvedl, že byly splněny všechny podmínky § 109 odst. 2 písm. c) věty prvé občanského soudního řádu, že řízení bylo zejména z důvodu hospodárnosti přerušeno správně, a že žalovaná navíc odvoláním nenapadala přímo rozhodnutí o přerušení řízení, ale domáhala se zamítnutí žaloby v přezkoumávané věci . Usnesení o přerušení řízení nabylo právní moci dne 9. 7. 2001. Usnesením ze dne 7. 12. 2004, které nabylo právní moci dne 31. 12. 2004, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 o pokračování řízení, neboť rozsudek ve věci vedené pod sp. zn. 22 C 181/98 nabyl právní moci dne 6. 3. 2004 a následné dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2004 odpadla tedy překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno. Obvodní soud pro Prahu 2 vydal ve věci samé rozsudek (č. j. 14 C 138/99-169) dne 23. 10. 2006 žaloba byla zamítnuta z důvodu neunesení důkazního břemene tehdejší žalobkyní. Žalovaná (nynější žalobkyně) podala odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení, Městský soud v Praze výrok o náhradě nákladů řízení částečně změnil a částečně potvrdil. Ústavní soud však usnesení Městského soudu v Praze zrušil a Městský soud v Praze o náhradě nákladů řízení rozhodl znovu usnesením, které nabylo právní moci dne 16. 3. 2009.
5. Dne 14. 9. 2007 uplatnila žalobkyně nároky na náhradu majetkové újmy a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu u žalované, žalobkyni bylo ze strany žalované poskytnuto přiměřené zadostiučinění ve výši 43 000 Kč.
6. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil následovně. Celková délka řízení trvala od 18. 6. 1999 (podání žaloby) do 16. 3. 2009 (právní moc rozsudku Městského soudu v Praze), tedy devět let a téměř devět měsíců. Řízení bylo pravomocně přerušeno tři roky a pět měsíců. Jednalo se o velmi složité civilní řízení, které bylo třístupňové a byla podána i ústavní stížnost. K jednání poškozené soud prvního stupně konstatoval, že nebylo zjištěno, že by za celou dobu řízení žalobkyně podala stížnost na průtahy v řízení. Žalobkyně opakovaně využívala zákonných prostředků procesní obrany (odvolání, dovolání), jejichž projednání a rozhodnutí vyžaduje určitou dobu. Co se týče postupu orgánů veřejné moci, žalobkyně sice namítá, že přerušení řízení bylo zcela zbytečné, ale rozhodnutí Městského soudu v Praze jí nedalo za pravdu, neboť podle něj bylo řízení přerušeno v souladu se zákonem. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že přerušení řízení bylo zcela účelné. V průběhu posuzovaného řízení nebyl shledán žádný výraznější průtah, pouze usnesení o pokračování v řízení mohlo být vydáno i dříve, neboť ve vedlejším řízení, vedeném pod sp. zn. 22 C 181/98, bylo o dovolání rozhodnuto dne 16. 9. 2004, a o pokračování v řízení bylo rozhodnuto až 7. 12. 2004. Co se týče významu předmětu řízení pro žalobkyni, předmětem sporu byl majetek, který mohl žalobkyni patřit, nejedná se tedy o řízení citlivé osobní povahy, jakým je například řízení ve věcech rodinných. Soud prvního stupně neshledal, že by délka namítaného řízení výrazněji zasahovala do osobní sféry žalobkyně. Vzal ale v úvahu, že samotné kompenzační řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu (šest let).
7. Od celkové doby řízení soud prvního stupně odečetl dobu, po kterou bylo řízení přerušeno, a při výpočtu výše zadostiučinění vycházel z takto vypočtené výsledné doby šest let a čtyři měsíce. Za první dva roky řízení a za každý další rok řízení přiznal soud prvního stupně žalobkyni základní částku 15 000 Kč, celkem tedy 82 200 Kč. Tuto částku soud prvního stupně navýšil o 20 % z důvodu délky samotného kompenzačního řízení. Celkem tedy žalobkyni náleží zadostiučinění ve výši 98 640 Kč. Soud prvního stupně odečetl již zaplacené částky 43 000 Kč a 7 000 Kč a přiznal žalobkyni 48 640 Kč.
8. Soud prvního stupně dále rozhodoval o náhradě nákladů řízení. Ohledně prvního nároku na náhradu majetkové újmy byla plně úspěšná žalovaná, které však žádné náklady řízení nevznikly. Ohledně druhého nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu byla žalobkyně úspěšná celkem co do částky 98 640 Kč s příslušenstvím a neúspěšná co do částky 826 360 Kč, tedy žalobkyně byla úspěšná cca z 10,5 %. Soud prvního stupně považoval za spravedlivé vycházet při výpočtu odměny advokáta z částky 98 640 Kč, ve které byla žalobkyně úspěšná. Odměnu advokáta žalobkyni přiznal za 11 úkonů právní služby a dvakrát za půl úkonu právní služby. Za jeden úkon právní služby náleží žalobkyni částka 5 060 Kč podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jedenáct úkonů právní služby tedy 55 660 Kč a za dva poloviční úkony právní služby celkem 5 060 Kč. Dále žalobkyni náleží třináctkrát režijní paušál po 300 Kč, celkem tedy 3 900 Kč, jízdné na trase z Prahy do Brna a zpět ve výši 22 896 Kč a 21 % DPH ve výši 18 378, 36 Kč. Soud prvního stupně žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za tři úkony právní služby, za něž žalobkyně náhradu požadovala. Celkem soud prvního stupně žalobkyni přiznal 105 894,36 Kč.
9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
10. Po právní stránce odvolací soud věc posoudil tak, že soud prvního stupně správně stanovil celkovou délku řízení, která činila devět let a devět měsíců, a zahrnul do ní i dobu řízení o ústavní stížnosti. Pouze na jednom místě soud prvního stupně tuto dobu nepřesně uvedl, když hovořil o době přes osm let. Soud prvního stupně rovněž zhodnotil důvodnost přerušení řízení a uvedl, že přerušení řízení bylo Městským soudem v Praze potvrzeno jako správné. Žalobkyni dal odvolací soud za pravdu v tom, že posuzované řízení bylo přerušeno jen do pravomocného skončení jiného, vedlejšího, řízení, Obvodní soud pro Prahu 2 však v posuzovaném řízení pokračoval až po vyřízení dovolání ve vedlejším řízení. Tuto okolnost odvolací soud zohlednil jako průtah při výpočtu zadostiučinění. Odvolací soud shledal správným i postup soudu prvního stupně, který od celkové délky řízení odečetl dobu, po kterou bylo řízení přerušeno. Odvolací soud pouze dobu důvodného přerušení korigoval na dva roky a jedenáct a půl měsíce, protože posuzované řízení mělo být přerušeno jen do pravomocného skončení věci, nikoliv do vyřízení dovolání.
11. Odvolací soud se dále zabýval jednotlivými kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk . Ke složitosti věci uvedl, že věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Nelze souhlasit s žalobkyní v tom, že šlo o věc jednoduchou. Postup orgánů veřejné moci a význam věci pro žalobkyni zhodnotil podle odvolacího soudu soud prvního stupně přiléhavě. Význam věci pro žalobkyni zhodnotil soud prvního stupně jako běžný, což podle odvolacího soudu odpovídá jak povaze řízení (majetkový spor), tak konkrétním okolnostem případu. Jestliže se žalobkyně domnívá, že šlo o věc jednoduchou a že žaloba mohla být neprodleně zamítnuta, svědčí to o tom, že si byla v zásadě jista tím, že je v právu (což se následně potvrdilo), a řízení jí nemohlo způsobit intenzivní obavy, jak tvrdí nyní. Běžný význam však měl spor pro žalobkyni jen po tu dobu, co probíhalo nalézací řízení. V době, kdy již byla předmětem rozhodování jen náhrada nákladů, již byl význam řízení pro žalobkyni jen nízký.
12. Základní výši zadostiučinění (15 000 Kč ročně, v prvních dvou letech polovina) stanovil podle odvolacího soudu soud prvního stupně v souladu s ustálenou praxí, která v běžných případech z této částky vychází. Odvolací soud však přesto stanovil základní výši zadostiučinění na 20 000 Kč za rok řízení (v prvních dvou letech řízení polovina), a to z důvodu nepřiměřené délky samotného odškodňovacího řízení. Výslednou částku snížil odvolací soud o 30 % z toho důvodu, že posuzované řízení mělo pro žalobkyni nižší význam v době, kdy se již jednalo jen o náhradu nákladů řízení, a tato doba činila cca 30 % z celkové délky řízení. Přiměřené zadostiučinění tedy podle odvolacího soudu představuje částka 71 166,70 Kč. Jelikož žalobkyni bylo již vyplaceno 43 000 Kč a soudem prvního stupně přiznáno 7 000 Kč a 48 640 Kč, není odvolání žalobkyně do výroku I důvodné.
13. Odvolací soud se dále zabýval náklady řízení a v této otázce odvolání žalobkyně důvodným shledal. Soud prvního stupně správně vycházel ze skutečnosti, že ve fázi tohoto odškodňovacího řízení, ukončené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 1737/2010-81, uplatňovala žalobkyně dva samostatné nároky přibližně stejné výše nárok na náhradu majetkové újmy a nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ohledně prvního nároku byla žalobkyně zcela neúspěšná. U druhého nároku závisela výše plnění na úvaze soudu, lze mít proto za to, že žalobkyně měla plný úspěch. Úspěch a neúspěch žalobkyně lze považovat za srovnatelný, proto žalobkyni za tuto fázi řízení nenáleží právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Za následující část řízení má žalobkyně proti žalované právo na plnou náhradu nákladů řízení podle § 143 odst. 3 občanského soudního řádu. Půjde však pouze o náklady, které jí vznikly v této části řízení.
14. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, vypočetl odměnu advokáta z tarifní hodnoty stanovené v § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, neboť předmětem řízení byla od 21. 3. 2012 jen náhrada nemajetkové újmy. Přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za šest úkonů právní služby, které v odůvodnění vyjmenoval (ve výši pětkrát 3 100 Kč a jednou 1 550 Kč za úkon), dále šest paušálních náhrad po 300 Kč a náhradu jízdného. Celkem tedy žalobkyni na náhradě nákladů řízení přiznal částku 28 651 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody:
16. Odvolací soud se nijak nevypořádal s faktem, že poslední rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1052/09) bylo žalobkyni doručeno až dne 25. 5. 2009, a bral v úvahu jen délku řízení do 16. 3. 2009.
17. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, zcela zásadně pochybil, pokud při stanovení výše zadostiučinění nenásobil základní částku celkovou délkou řízení, ale od celkové délky řízení nesprávně odečetl dobu přerušení řízení.
18. Samotný fakt, že věc byla projednána na více stupních soudní soustavy, neznamená, že řízení bylo složité. Je-li totiž projednávání na více stupních soudní soustavy zapříčiněno výhradně chybou soudu, nelze je poškozenému klást k tíži.
19. Věc byla podle žalobkyně banálně jednoduchá . I zcela průměrnému advokátovi muselo být jasné, že žaloba byla podána předčasně a že nebyl dán naléhavý právní zájem.
20. Je nade všechnu pochybnost jasné, že soud prvního stupně při stanovení výše zadostiučinění přihlédl k jím spatřované vysoké složitosti řízení. Je absurdní, pokud odvolací soud tvrdí, že soud prvního stupně z důvodu složitosti věci výši zadostiučinění nijak nesnižoval.
21. Soud prvního stupně přihlédl rovněž k tomu, že se žalobkyně nepokusila odstranit namítané průtahy v řízení.
22. Odvolací soud zcela pominul odvolací námitku žalobkyně, že v průběhu řízení nesprávně nebyl shledán žádný výraznější průtah.
23. Žalobkyně považuje za irelevantní argument odvolacího soudu, že si byla v zásadě jista tím, že je v právu, což se následně potvrdilo, a řízení jí nemohlo způsobit intenzivní obavy, jak nyní tvrdí. Jistota žalobkyně byla samozřejmě relativní, jednalo se spíše o jistotu jejího advokáta, než jí samé. Nejistota ohledně výsledku řízení se podle judikatury Nejvyššího soudu předpokládá. Tento předpoklad se může pokusit zpochybnit jedině žalovaná, která to v posuzovaném řízení neudělala.
24. Žalobkyně zásadně nesouhlasí s tím, že by část řízení, kdy se jednalo jen o náhradu nákladů řízení, měla pro ni nízký význam. Jednak se jednalo o absolutně vzato vysokou finanční částku, jednak žalobkyně velmi úkorně vnímala fakt, že ač byla nedůvodně, svévolně a šikanózně žalována a ač v řízení zcela uspěla, odmítl jí soud přiznat řádnou náhradu nákladů řízení.
25. Nesprávné je i to, že soud prvního stupně neodůvodnil, proč vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a každý následující rok řízení, a že odvolací soud uvedl, že neexistuje povinnost, aby nalézací soudy vždy odůvodňovaly a vysvětlovaly, proč vyšly z částky 15 000 Kč, a nikoliv 16, 18, či 20 tisíc.
26. Nesprávné je podle žalobkyně i to, že odvolací soud považoval částku 20 000 Kč za jeden rok řízení ryze mechanicky za maximální mez. Nejvyšší soud přitom zdůraznil povinnost individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to eventuálně i mimo rozpětí 15 000 až 20 000 Kč.
27. Napadené rozhodnutí není podle žalobkyně správné ani v otázce navýšení zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení. To bylo provedeno ryze formálně a naprosto nedostatečně. Jednalo se o navýšení jen o cca 20 000 Kč za celou délku kompenzačního řízení - z důvodu délky kompenzačního řízení došlo ke zvýšení základní částky z 15 000 Kč na 20 000 Kč za rok řízení, tedy o 5 000 Kč za rok a o 30 000 Kč za šest let, tato částka však byla rovněž snížena o 30 % z důvodu nízkého významu pro žalobkyni.
28. Pokud odvolací soud provedl snížení zadostiučinění z důvodu významu předmětu řízení pro žalobkyni o 30 % jen proto, že doba, po kterou byla předmětem řízení již jen náhrada nákladů, tvořila cca 30 % celkové doby řízení, jde o snížení neproporcionální. Ohledně doby, po kterou byla předmětem řízení jen náhrada nákladů, se ve skutečnosti jedná o neposkytnutí zadostiučinění.
29. Žalobkyně dále nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Při určení tarifní hodnoty sporu musí totiž soud vycházet z částky žalované, a nikoliv pouze z částky přisouzené. Odvolací soud se odvolává na ryze účelový postup, který zvolil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, a to v rozporu s právní úpravou i judikaturou Ústavního soudu.
30. Navíc pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze směšovat nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu a nárok o náhradu škody. Správný postup je takový, aby výpočty a výroky ohledně náhrady nákladů za každý z obou nároků byly důsledně odděleny. Řízení o náhradu majetkové škody bylo již pravomocně skončeno, a to včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. I pro překážku věci pravomocně rozsouzené není možno nyní znovu rozhodovat o náhradě nákladů řízení o náhradu majetkové újmy.
31. Co se týče jednotlivých úkonů právní služby, za které odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, rozhodnutí odvolacího soudu není přezkoumatelné, jelikož označení těchto úkonů není dostatečné.
32. Žalobkyně dále namítá, že v řízení nebyla správně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu.
33. Podle žalobkyně navíc soud prvního stupně nesprávně stanovil procentuální výši úroku z prodlení.
34. Žalobkyně v dovolání opakovaně odkazuje na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Stanovisko ), které se zabývá posuzováním nároků na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a argumentuje, že napadené rozhodnutí je s ním v rozporu.
35. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
36. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
37. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
38. Žalobkyně u námitek, které se týkají výpočtu výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, opakovaně odkazuje na Stanovisko. Nejvyšší soud má proto za to, že podle žalobkyně odvolací soud uvedené námitky posoudil v rozporu se Stanoviskem, a že tedy žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Výjimku v tomto směru představuje námitka uvedená výše v odst. 18 týkající se složitosti řízení, u které žalobkyně uvádí, že ve Stanovisku je nesprávně judikováno . Přípustnost dovolání pro tuto otázku tedy žalobkyně zřejmě spatřuje v tom, že Nejvyšší soud má uvedenou otázku posoudit jinak, než jak ji posoudil ve své dosavadní judikatuře (konkrétně ve Stanovisku). Pro námitky v odst. 16 až 28 tedy žalobkyně vymezila, v čem spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání, a podmínka § 241a odst. 2 o. s. ř. je proto ohledně těchto námitek splněna.
39. Rovněž ohledně otázky uvedené v odst. 29 žalobkyně splnila podmínku § 241a odst. 2 o. s. ř., když uvedla, že postup, který Nejvyšší soud zvolil v usnesení sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, považuje za účelový. Lze předpokládat, že podle žalobkyně má Nejvyšší soud otázku tarifní hodnoty sporu o zadostiučinění posoudit jinak, než jak ji posoudil v usnesení sp. zn. 30 Cdo 3378/2013.
40. V odst. 31 a 32 žalobkyně poukazuje na vady řízení, kterými se dovolací soud zabývá vždy, pokud je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
41. Pokud se týče námitek napadajících výši přiznaného úroku z prodlení (odst. 33) a výpočet výše náhrady nákladů řízení (odst. 30), žalobkyně v dovolání nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ohledně těchto námitek. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). To žalobkyně neučinila, dovolání tak v části obsahující uvedené námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

IV. Přípustnost dovolání
42. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
43. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
44. Dovolání do části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku II, jímž bylo žalobkyni přiznáno 48 640 Kč s příslušenstvím, není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud je proto v uvedené části odmítl.
45. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že řízení nelze pokládat za složité jen z toho důvodu, že věc byla projednávána na více stupních soudní soustavy (odst. 18). Uvedenou otázku posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud řízení považoval za složité, když byla věc projednávána na třech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu [srov. Stanovisko, část IV, písm. a)]. Dovolací soud neshledal důvod se od uvedené judikatury odchýlit. Ze skutkových zjištění v nyní posuzované věci nevyplývá, že by projednávání věci na více stupních soudní soustavy bylo způsobeno nerespektováním závazného právního názoru soudu vyššího stupně nebo nálezu Ústavního soudu, který byl nalézacímu soudu z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo z důvodu nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady rozhodnutí soudu nižšího stupně [k zohlednění pochybení soudů a následnému rušení rozhodnutí soudem vyššího stupně v rámci kritéria postup orgánu veřejné moci srov. Stanovisko, část IV, odst. c)]. Pokud by snad žalobkyně namítala, že tomu tak bylo, šlo by o námitku do skutkových zjištění, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že bylo řízení po právní stránce jednoduché (odst. 19), neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého ve Stanovisku. Odvolací soud v souladu se Stanoviskem označil řízení za složité, neboť probíhalo na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Již z toho je zřejmé, že se nemohlo jednat o skutkově ani právně jednoduchou věc.
46. Otázka, zda soud prvního stupně přihlédl, nebo nepřihlédl, k jím spatřované vysoké složitosti řízení (odst. 20), nemůže přípustnost dovolání založit, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí soudu odvolacího, nikoliv soudu prvního stupně. Ze stejného důvodu nemohou přípustnost dovolání založit ani dovolací námitky žalobkyně uvedené v odst. 21 (že soud prvního stupně přihlédl nesprávně k tomu, že se žalobkyně nepokusila odstranit namítané průtahy v řízení) a v odst. 25 (že soud prvního stupně neodůvodnil, z jakého důvodu vyšel ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení).
47. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle které odvolací soud pominul námitku žalobkyně, že v průběhu řízení nastaly průtahy (odst. 22). Podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Dovolatelka navíc ve svém dovolání nijak nezpochybňuje závěr o absenci významnějších průtahů v posuzovaném řízení (pokud tak činila ve svých dřívějších podáních, nelze k nim v rámci dovolacího řízení přihlížet srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.).
48. Námitka, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že si byla žalobkyně v zásadě jista tím, že je v právu, a že jí proto řízení nemohlo způsobit intenzivní obavy (odst. 23), přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí o výši zadostiučinění nezáleží (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 808/97). Žalobkyni je třeba dát za pravdu v tom, že z uvedených skutečností nelze dovozovat snížený význam předmětu řízení pro ni (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, odst. 40-43). To však odvolací soud neučinil, vycházel z toho, že význam řízení pro žalobkyni nebyl (po dobu, kdy bylo rozhodováno o věci samé) snížený ani zvýšený, a přiznané zadostiučinění v důsledku uvedené úvahy nesnížil. Na závěr o výši přiměřeného zadostiučinění tedy tato úvaha neměla vliv.
49. Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky navýšení základní částky zadostiučinění (odst. 26 a 27). Postup odvolacího soudu, který z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení vycházel z vyšší základní částky zadostiučinění za jeden rok řízení, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. Stanovisko, část VI). V rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, přitom Nejvyšší soud posuzuje zásadně jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro navýšení základní částky zadostiučinění za jeden rok řízení, nikoliv již to, zda měly soudy jako základní částku zadostiučinění stanovit 20 000 Kč, nebo 21 000 Kč za jeden rok řízení). Výší základní částky zadostiučinění za jeden rok řízení by se dovolací soud zabýval jen tehdy, byla-li by vzhledem k okolnostem konkrétního posuzovaného případu zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
50. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda měl soud při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházet z částky žalované, nebo z částky přisouzené (odst. 29). Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou soudu dovolacího, pokud tarifní hodnotu sporu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení určil podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Nejvyšší soud neshledal důvod se od uvedené judikatury odchýlit.
51. Přípustnost dovolání však zakládá otázka, který okamžik posoudit jako konec řízení (odst. 16), otázka, jakým způsobem postupovat při výpočtu výše zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v případě, že řízení bylo přerušeno (odst. 17) a otázka posouzení významu předmětu řízení pro žalobkyni v době, kdy v řízení šlo pouze o náhradu nákladů řízení (odst. 24 a 28). Uvedené otázky posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
a) Okamžik skončení řízení
52. Podle žalobkyně se odvolací soud nijak nevypořádal s faktem, že poslední rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1052/09) bylo žalobkyni doručeno až dne 25. 5. 2009, a bral v úvahu jen délku řízení do 16. 3. 2009, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí Městského soudu v Praze.
53. Nejvyššímu soudu je z jeho předchozího rozhodování v této věci známo, že proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a které nabylo právní moci dne 16. 3. 2009, podala nynější žalobkyně ústavní stížnost (srov. skutková zjištění uvedená v prvním rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 5. 2009, č. j. 17 C 38/2008-40, rozsudek odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2010, č. j. 55 Co 486/2009-67, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 1737/2010-81).
54. Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl, že při ohraničení délky trvání řízení pro účely posouzení její přiměřenosti je za konečný okamžik řízení nutno považovat okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné, tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta (srov. Stanovisko, část III, odst. 2).
55. Jestliže odvolací soud za konečný okamžik řízení považoval právní moc rozhodnutí Městského soudu v Praze, přestože byla ve věci žalobkyní podána ještě ústavní stížnost, je jeho posouzení žalovaného nároku nesprávné.
b) Celková doba řízení a přerušení řízení
56. Nejvyšší soud ve své judikatuře uvedl, že do celkové doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po niž bylo řízení přerušeno (srov. Stanovisko, část III, odst. 3, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010). Výše přiměřeného zadostiučinění v penězích se stanoví vynásobením základní částky zadostiučinění za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení na polovinu) a celkové doby řízení (výsledný součin lze následně upravovat v důsledků působení dalších faktorů, srov. Stanovisko, část VI). Postup odvolacího soudu, který pro účely výpočtu výše zadostiučinění od celkové délky řízení odečetl dobu, po kterou bylo řízení přerušeno, je s uvedenou judikaturou v rozporu. Právní posouzení výše přiměřeného zadostiučinění je proto nesprávné a dovolání je rovněž v této části důvodné.
57. Pokud chtěl odvolací soud ve výši zadostiučinění zohlednit, že posuzované řízení bylo po určitou dobu přerušeno, mohl tak učinit odpovídajícím snížením základní částky odškodnění v rámci kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk].
c) Význam předmětu řízení pro žalobkyni
58. Pokud se týče významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře k závěru, že u řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam (jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně), se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje [srov. Stanovisko, část V, písm. d)]. Nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, pokud se v řízení neprokáže něco jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
59. V případě řízení o peněžité plnění lze prokázat, že mělo toto řízení pro účastníka vysoký, nebo naopak nízký význam. Na význam řízení bude mít zpravidla vliv výše částky, o niž se předmětné řízení vede (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 669/2013). Při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného přitom nelze odhlédnout ani od příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a tedy ani od nákladů řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
60. Nelze tedy uzavřít, že řízení mělo pro žalobkyni nižší význam v době, kdy v něm šlo pouze o náhradu nákladů, aniž by se odvolací soud zabýval otázkou, jak měla být ona náhrada nákladů vysoká a jaký význam měla tato částka pro žalobkyni. Důležitá je výše částky, o které se v předmětném řízení rozhoduje, nikoliv otázka, zda je tato částka jistinou žalované pohledávky, nebo náhradou nákladů řízení.
61. Právní posouzení významu předmětu řízení pro žalobkyni odvolacím soudem je proto neúplné a tudíž nesprávné. Odvolací soud měl zkoumat, o jakou částku v posuzovaném řízení šlo (v jaké výši požadovala žalobkyně přiznání náhrady nákladů řízení) a zda byla uvedená částka pro žalobkyni vzhledem k jejím osobním a majetkovým poměrům nevýznamná.
d) Vady řízení
62. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda bylo řízení postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že tomu tak nebylo.
63. Nelze přisvědčit žalobkyni, namítá-li, že odvolací soud dostatečně neoznačil úkony, za které jí nepřiznal náhradu nákladů řízení, a že napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Odvolací soud totiž dostatečně označil úkony právní služby, za které náhradu nákladů řízení žalobkyni přiznal, a je zřejmé, že za všechny ostatní (tvrzené) úkony náhrada nákladů řízení přiznána nebyla.
64. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
65. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by v řízení žalobkyně byla nedostatečně poučena podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Ostatně ani z dovolání nevyplývá, jak konkrétně měly soudy žalobkyni podle jejího názoru poučit a o čem.

VI. Závěr
66. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. (v té jeho části, proti které bylo dovolání žalobkyně subjektivně přípustné) zrušil. Protože se některé důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
67. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
68. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Zohlední přitom závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle níž při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015).
69. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. února 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu