30 Cdo 5395/2007
Datum rozhodnutí: 17.07.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 5395/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J., s. d. K., proti žalované České republice Ú. p. z. s. v. v. m., o 179.760,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 297/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12. září 2007, č.j. 59 Co 139/2007 - 111, t a k t o :

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 12. září 2007, č.j.

59 Co 139/2007-111, potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. ledna 2007, č.j. 6 C 297/2005-76, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 179.760,- Kč

a nahradit náklady řízení. Rozhodl současně o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázané, že žalobce měl na základě hospodářské smlouvy uzavřené podle § 70 hospodářského zákoníku dne 1. 11. 1988 právo trvalého užívání k pozemku parc. č. 1058/3 o výměře 856 m², zastavěném stavbou ve vlastnictví žalobce, v katastrálním území H., u něhož v souladu s podmínkami § 879c občanského zákoníku (dále jen o.z. ) požádal přípisem ze dne 10. července 2000 (doručeným žalované dne 24. července 2000) o jeho převod do vlastnictví. Po zrušení tohoto ustanovení částí druhou zákona 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování

v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, účastníci uzavřeli dne 25. listopadu 2003 v souladu s § 60c zákona č. 219/2000 Sb. kupní smlouvu o převodu pozemku za kupní cenu 179.760,- Kč, která byla žalobcem žalované uhrazena. Následně nálezem Ústavního soudu ČR publikovaném pod č. 278/2004 Sb. byla část druhá zákona č. 229/2001 Sb. dnem 31. prosince 2004 zrušena. Podstatou sporu tak zůstalo posouzení účinků citovaného nálezu Ústavního soudu ČR

na ustanovení § 879c až 879e o.z. a jejich použitelnosti na současné poměry účastníků. Odvolací soud uzavřel, že v souladu s ustálenou soudní praxí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2205/05) se zrušením části druhé zákona

č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu obnovil stav založený ustanoveními 879c

až § 879e o.z. Pokud tedy žalobce splnil podmínku podání žádosti o převod práva trvalého užívání k pozemku na vlastnictví, změnilo se právo trvalého užívání pozemku dne 1. července 2001 na právo vlastnické. Žalobce tak byl v době uzavření kupní smlouvy vlastníkem kupovaného pozemku a žalovaná mu nemohla tento pozemek prodat. Smlouva proto byla v rozporu se zákonem a podle § 39 o.z. neplatná. Bylo-li

na základě neplatné kupní smlouvy plněno, je žalovaná povinna ve smyslu § 457 o.z. vrátit žalobci zaplacenou kupní cenu ve výši 179.760,- Kč. Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, byl doručen žalované dne 17. října 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 14. listopadu 2007 včasné dovolání (později je doplnila podáním ze dne 10. července 2008, k němuž však nelze s ohledem na ustanovení § 241b odst. 3 věta první ve spojení s § 240 odst. 1 o.s.ř. přihlížet). Domnívá se, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), má po právní stránce zásadní význam, a je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. odst. 3 o.s.ř.

Otázku zásadního právního významu dovolatelka spatřuje

- v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR publikovaném pod č. 278/2004 Sb., na existenci ustanovení § 879c až 879e o.z. a jejich použitelnosti na právní poměry žalobce,

- v posouzení vztahu ustanovení § 879c o.z. k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla,

- v posouzení platnosti kupní smlouvy o koupi předmětné nemovitosti uzavřené mezi žalobcem a žalovaným, resp. posouzení důsledků cit. nálezu na platnost této smlouvy,

- v posouzení možných účinků zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění dalších zákonů, na právní stav projednávané věci (zejména pak ustanovení § 71 odst. 4).

Dovolatelka dále zastává názor, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkami žalované, že ve smyslu ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena, že nálezy Ústavního soudu mohou obecně působit pouze do budoucnosti, a že Ústavní soud není pozitivním zákonodárcem, takže v řádném legislativním procesu jednou již zrušené ustanovení § 879c o.z. se nemůže znovu stát součástí platného právní řádu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 23. listopadu 2007,

ve kterém se ztotožnil s právním hodnocením věci soudy obou stupňů, a navrhl,

aby dovolání žalované bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním a bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř,). Dospěl však k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud

to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., když napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný dřívější rozsudek téhož soudu, který by byl odvolacím soudem později zrušen.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která

je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

S ohledem na skutečnost, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněný

v dovolání žalovanou, je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tento dovolací důvod naplněn není.

Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami uvedenými v dovolání. Posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne

9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 řešil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, v němž byl mimo jiné přijat závěr, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb., se obnovil právní stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e o.z . Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků uzavřených před vydáním (účinností) citovaného nálezu

se zabýval v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007, se závěrem,

že kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle § 39 o.z., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim § 879 o.z., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni

1. července 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (§ 457 o.z.).

Ostatní námitky, které dovolatelka uplatnila v dovolání, byly řešeny např.

též v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, 22 Cdo 2316/2006,

22 Cdo 2506/2006, 22 Cdo 2490/2006, 28 Cdo 4270/2007, 28 Cdo 2797/2007

a 30 Cdo 3236/2007.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud posuzoval danou věc v souladu

s konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu ČR. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalované pro nepřípustnost podle § 243 b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona odmítl. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243 odst. 1 věta první).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. července 2008

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu