30 Cdo 5352/2008
Datum rozhodnutí: 05.03.2009
Dotčené předpisy:





30 Cdo 5352/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. D., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice M. s. ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 39/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2007, č.j. 1 Co 181/2007-107, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. ledna 2007, č.j. 37 C 39/2005-92, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy


v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z. ) částku 100.000,- Kč v souvislosti s průtahy způsobenými v řízení o výkonu rozhodnutí vedeném pod sp. zn. 26 E 1166/97 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku, a rozhodl


o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně podanou žalobu posuzoval s přihlédnutím k ustanovení § 11 a 13 o.z. s tím, že základním předpokladem vzniku odpovědnosti podle § 13 o.z. je vznik neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit popř. ohrozit osobnostní práva chráněná ustanovením § 11 násl. o.z. Dospěl k závěru, že postupem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve věci sp. zn. 26 E 1166/97 nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Poukázal na to, že soud v řízení o ochranu osobnosti nemůže přezkoumávat postup soudu v jiném řízení. Z obsahu exekučního spisu ani nevyplývá, že by soud postupoval způsobem, který by vybočoval, pokud se týká časového hlediska, z běžného postupu v exekučním řízení.


Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. července 2007, č.j. 1 Co 181/2007-107, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Připomněl, že se žalobce v dané věci domáhá náhrady nemajetkové újmy v penězích, vzniklé mu v důsledku tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces, které je podle něj součástí práva na ochranu osobnosti, spočívající v délce řízení vedeném o jeho návrhu pod sp. zn. 26 E 1166/97 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku.


Odvolací soud uvedl, že předmětem všeobecného osobnostního práva je osobnost každé fyzické osoby jako individuality, vytvářená jednotlivými hodnotami tvořícími celistvost osobnosti v její fyzické a morální jednotě. Hodnoty tvořící integritu fyzické osoby uvádí § 11 o.z. pouze příkladmo, přičemž vždy musí jít o hodnoty ryze osobní povahy. Charakteristickým znakem osobnostních práv je, že jsou dána každé fyzické osobě od narození do smrti. Právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, mající svůj základ v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, však podle jeho názoru mezi osobnostní práva, která jsou předmětem občanskoprávní ochrany, nepatří. Zákonné předpoklady vzniku práva na sankce ochrany osobnostní sféry fyzické osoby, jak jsou uvedeny v § 13 o.z., tak nebyly naplněny.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 14. září 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 12. listopadu 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí napadá z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) téhož zákona, neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního významu považuje, zda porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod je porušením práv chráněných ustanovením § 11 násl. o.z. Domnívá se, že jeho právo na spravedlivý proces, které bylo porušeno nesprávným úředním postupem státu, je jeho subjektivním právem obdobně jako právo na příznivé životní prostředí (nález č. 36 svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) a je součástí práva na ochranu osobnosti (§ 11 násl. o.z.).


Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť dovoláním není napaden výrok rozsudku ve věci samé odvolacího soudu, kterým by byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí


v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.


Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen


z hlediska námitek obsažených v dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání uvedené


v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje


k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (úspěšně proto není možné uplatnit dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.). To však nemění nic


na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci, přičemž dovolatel ani nikterak tento dovolací důvod nekonkretizuje). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).


Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O tento případ však v souzené věci nejde.


Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 o.z.


V souzeném případě tak bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahu do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, který by byl neoprávněný, resp. protiprávní.


Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života, zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 o.z.). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce jedna zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích


(§ 13 odst. 2 o.z.). Základním hmotněprávním předpokladem odpovědnosti podle § 13 o.z. je neoprávněný zásah, způsobilý vyvolat újmu na osobnosti občana, spočívající


v porušení či ohrožení práv chráněných ustanovením § 11 násl. o.z. Důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je pak okolnost, že k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních či cizích nebo veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být dány tyto hmotněprávní předpoklady:


- existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě,


- neoprávněnost, resp. protiprávnost tohoto zásahu,


- existence příčinné souvislosti mezi zásahem a jeho neoprávněností.


Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.


V konkrétním případě je nezbytné vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti vyplývajícího z ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Je též nutným předpokladem, aby vytýkaný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi.


Podstatou osobnosti fyzické osoby jsou její vztahy k vnímané skutečnosti,


k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko-politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy.


Přes mnohost jednotlivých složek osobnosti je nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti. Různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Vždy však bude zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. V tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena


v občanském zákoníku, je pak pouze demonstrativní (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2007, sp.zn. 30 Cdo 1873/2006). Charakteristickým znakem osobnostních práv fyzické osoby je, že jsou s její osobností spjata od jejího narození až do její smrti (byť se případně projevují i v rámci její tzv. postmortální ochrany).


V rámci všeobecného osobnostního práva upraveného v § 11 násl. o.z. je proto poskytována občanskoprávní ochrana jen proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva.


Právo na projednání věci v soudním řízení bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je (na rozdíl od některých jiných práv


v listině uvedených - např. práv na život, lidskou důstojnost, osobní čest a ochranu jména), právem zřetelně odlišným od práv chráněných ustanoveními § 11 až 13 o.z., neboť nenaplňuje výše vyložené charakteristiky. Toto právo nemá ryze osobní povahu, neboť není spjato s osobní integritou fyzické osoby a jde výlučně o právo na ochranu fyzické osoby ve vztahu ke státní suverenitě (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, č.j. 30 Cdo 111/2006-130). Jestliže


s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu se soud druhého stupně neodchýlil od vyloženého názoru, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.


Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 5. března 2009


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.


předseda senátu