30 Cdo 5325/2014
Datum rozhodnutí: 28.01.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 30 předpisu č. 292/2013Sb.



30 Cdo 5325/2014



U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci péče o nezletilou K. M. , zastoupené městem Nymburk jako kolizním opatrovníkem, dceru Ing. M. Č. , zastoupené JUDr. Ivanou Seifertovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Legerova 1820/39, a Bc. J. M. , zastoupeného JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ječná 1, o změně výchovy a zákazu styku matky s nezletilou, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 11 P 179/2012, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2014, č.j. 32 Co 166/2014-796, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Nymburku (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. ledna 2014, č.j. 11 P 179/2012-702, rozhodl, že se nezletilá K. M. svěřuje do výchovy svého otce Bc. J. M.. Matce Ing. M. Č. bylo uloženo hradit výživné ve výši 5.000,- Kč měsíčně, a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce, počínaje dnem 4. října 2013. Dlužné výživné za období od 4. října 2013 do 31. prosince 2013 v částce 14.516,- Kč je matka povinna zaplatit v měsíčních splátkách 3.000,- Kč spolu s běžným výživným počínaje právní moci rozsudku. Soud prvního stupně dále zakázal styk matky s nezletilou a zastavil řízení o nařízení ústavní výchovy nad nezletilou. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 23. června 2014, č.j. 32 Co 166/2014-796, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o dlužném výživném tak, že dlužné výživné za dobu od 4. října 2013 do 30. června 2014 ve výši 25.300,- Kč je matka povinna zaplatit do šesti měsíců od právní moci rozsudku k rukám otce. Ve zbývajících výrocích rozsudek potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala matka (dále jen dovolatelka ) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen dovolací soud ). Ve svém dovolání uvádí, že podává dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2014, sp. zn. 32 Co 166/2014, ve věci svěření do péče a úpravy styku rodičů k nezletilé K. M. Je zjevné, že dovolatelka má ve skutečnosti namysli rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2014, č.j. 32 Co 166/2014-796, který ve věci nezletilé K. M. pod uvedenou spisovou značkou rozhodoval. Dovolatelka dále uvádí, že podává dovolání proti výroku pod bodem I., II., III., IV. a VI. (výrok uvedený pod bodem V., VII. a VII. nenapadá) . Napadený rozsudek přitom obsahuje pouhé tři výroky. Dovolatelka má tedy zjevně na mysli, že napadá pouze výrok I. napadeného rozsudku, kterým se rozsudek soudu prvního stupně mění ve výroku III. (dlužné výživné) a potvrzuje ve výrocích I. (svěření do výchovy otce), II. (stanovení výživného), IV. (zákaz styku matky s nezletilou) a VI. (změna předchozího rozsudku ve věci péče o nezletilou).
Dovolatelka se domnívá, že soud rozhodl v neprospěch matky pouze proto, že už jednou vydal předběžné opatření a od něj se teď nechce distancovat. To významně nahrává otci, který tak může argumentovat zásadou stability. Matka se domnívá, že pro svěření dcery do péče otce nebyl žádný rozumný důvod. Dcera v péči matky netrpěla po stránce psychické ani fyzické. Oba soudy i kolizní opatrovník dle jejího názoru jednají pod vlivem útoků médií, jejichž předmětem se matka z nepochopitelných důvodů stala. Dle dovolatelky ji soud zcela bezdůvodně oddělil od dcery a to pouze na základě velmi špatných vztahů mezi rodiči, které jsou odrazem rozdílného způsobu života. Stanovené výživné pak matka považuje za zcela nepřiměřené její situaci. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek změnil tak, že nezletilá K. M. se vrací do péče matky, a v návaznosti na to upravil také další výroky.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. června 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) ve spojení se zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s. ).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. v účinném znění lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 30 odst. 1 z. ř. s. není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Dovolací soud dospěl k názoru, že dovolání v této věci není přípustné, neboť jde o řízení o výživě, výchově a styku s nezletilou, tedy řízení ve věci péče soudu o nezletilé upravené v hlavě páté části druhé tohoto zákona ve smyslu ustanovení § 30 z. ř. s., a nejde o žádnou z taxativně vyjmenovaných výjimek.
V souzené věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D. předseda senátu