30 Cdo 5314/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



30 Cdo 5314/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 252/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 55 Co 147/2016-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 38 C 252/2013-139, zamítl žalobu, jíž se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení celkem 1 983 681 899 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 6 084 460,80 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 028 153,60 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce vůbec nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze uvedl, že [n] apadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva splňující podmínky, že: 1) při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, 2) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, 3) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak .
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že z dovolání musí být s ohledem na ustanovení § 237 o. s. ř. zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem, ani kritika jakkoliv rozsáhlá údajně neúplných či nesprávných skutkových zjištění odvolacího soudu k naplnění obligatorních náležitostí ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nepostačuje.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou ( ) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu