30 Cdo 531/2009
Datum rozhodnutí: 31.08.2010
Dotčené předpisy: § 42a odst. 1 obč. zák.





30 Cdo 531/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka ve věci žalobce
J. V.
, zastoupeného Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, 28. října 31, proti žalovanému
J. N.
, zastoupenému Mgr. Lucií Nečáskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 1070/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 15. dubna 2008, č.j. 29 Co 632/2007-275, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 15. dubna 2008, č.j. 29 Co 632/2007-275,
se zrušuje
a věc
se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 30. srpna 2007, č.j. 10 C 1070/2001-246, zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobci právně neúčinná kupní smlouva ze dne 3.12.1998, kterou R. R. prodal J. N. ideální spoluvlastnický podíl 2270/48880 v rozsudečném výroku blíže označených nemovitostí (výrok I.). Současně uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 7.675,50,- Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na základě rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 17.9.2001, č.j. 11 C 381/98-286, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.9.2002, č.j. 36 Co 235/2002-452, má vůči R. R. (dále též dlužníkovi ) vymahatelnou pohledávku, která včetně příslušenství přesahuje částku 20,000.000,- Kč. Dlužník s žalovaným uzavřel odporovatelnou kupní smlouvu dne 3.12.1998 s právními účinky vkladu ke dni 23.12.1998. Vztah žalovaného k dlužníkovi nelze považovat za vztah osoby blízké podle ustanovení § 116 a § 117 obč. zák., jak tvrdil žalobce, a bylo proto na něm, aby prokázal úmysl dlužníka zkrátit odporovatelnou kupní smlouvou pohledávku žalobce a vědomost žalovaného o tomto úmyslu. V průběhu stavby obchodního střediska Eveko v J., kterou prováděl žalobce pro dlužníka, žalovaný přicházel do styku s dlužníkem jako nekvalifikovaný pomocník svého otce Ing. J. N., jenž zajišťoval na stavbě stavební dozor, a asistoval do určité míry i dlužníku, zejména zprostředkoval předávání peněz mezi dlužníkem a žalobcem. Nebylo vyvráceno tvrzení žalovaného, že o finančních problémech dlužníka nic nevěděl, koupí podílu na rozestavěném objektu Eveko sledoval investici rodinných financí a dlužník již od počátku počítal s rozprodáváním podílů na objektu za účelem opatření financí na výstavbu, jak bylo zjištěno ze svědecké výpovědi dlužníka i svědeckých výpovědí a listin poskytnutých zájemci o koupi na středisku Eveko. Tvrzení žalobce o tom, že žalovanému byly známy neuhrazené závazky dlužníka vůči žalobci, potvrdil pouze svědek R. H., jehož však nelze považovat za objektivního svědka, neboť byl a je s žalobcem v blízkých pracovních vztazích, a žalobce mu navíc dluží větší finanční částku, takže svědek může mít zájem na úspěchu žalobce ve věci kvůli vymožitelnosti vlastní pohledávky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by dlužník odporovatelnou kupní smlouvu uzavřel v úmyslu zkrátit pohledávku žalobce a že by žalovanému byl tento úmysl znám.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že je vůči žalobci právně neúčinná kupní smlouva ze dne 3.12.1998, kterou R. R. prodal J. N. ideální spoluvlastnický podíl 2270/48880 v rozsudečném výroku blíže označených nemovitostí (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Odvolací soud po zopakování dokazování vycházel ze zjištění, že ke dni uzavření kupní smlouvy dne 3.12.1998 měl žalobce vůči dlužníkovi pohledávky minimálně ve výši 19.000.000,- Kč, jak mu byly později přiznány pravomocným rozsudkem soudu. Dlužník od počátku stavby obchodního střediska Eveko prodával zájemcům podíly na tomto středisku, především budoucím provozovatelům obchodů v centru za účelem obstarání finančních prostředků na stavbu. Současně však dlužníkovi muselo být zřejmé, že se tak zbavuje majetku, z něhož by žalobce mohl uspokojit svou pohledávku, a s tímto následkem pro věřitele byl srozuměn, takže byl dán jeho eventuální úmysl zmařit zcela či částečně uspokojení pohledávky žalobce. I když vztah žalovaného a dlužníka nebyl vysloveně blízký a lze připustit, že ho dlužník nezasvěcoval do svých finančních záležitostí, žalobce však tvrdí, že před uzavřením kupní smlouvy se žalovaný zúčastnil dvou schůzek, kde se tyto záležitosti projednávaly. Jednalo se o schůzku dne 28.5.1999, kterou měl svolat žalobce potom, co s ním dlužník ukončil smluvní vztah, a na které žalobce informoval Ing. N. a žalovaného, že mu žalobce neproplatil faktury za více než 20 miliónů korun. Tuto schůzku a její obsah potvrzuje svědek R. H. a nepopírá ji ani sám žalovaný, jak výslovně uvedl při odvolacím jednání. Nedostatek finančních prostředků dlužníka na výstavbu centra Eveko a tedy i na úhradu dluhů vůči žalobci musel být žalovanému zřejmý i ze schůzky budoucích spoluvlastníků, konané dne 4.3.1998, jíž se spolu se svým otcem zúčastnil. Jak bylo zjištěno ze zápisu o této schůzce, podepsaného žalovaným, byly výslovně projednávány varianty řešení nedostatku financí , a to i při prodeji podílu 45% Bille, bylo doporučováno obnovení jednání o úvěru České spořitelny. Ani účast při této schůzce žalovaný nepopírá. Dlužník neměl dostatečný majetek k uspokojení svých věřitelů. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud proto dospěl k závěru, že dlužník uzavřel odporovatelnou kupní smlouvu ze dne 3.12.1998 v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky žalobce a že tento úmysl musel být žalovanému znám s tím, že odpůrčí žaloba je ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. důvodná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Zejména namítá, že žaloba byla podána po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, když předmětná kupní smlouva byla uzavřena dne 3.12.1998 a žaloba byla podána až dne 3.12.2001, přičemž lhůta uplynula dne 2.12.2001. Námitka, že návrh na vklad podle kupní smlouvy byl podán později, neobstojí, protože účastníci jsou svými projevy vůle vázáni již v okamžiku uzavření kupní smlouvy a ne až v okamžiku jejího podání k návrhu na vklad. V daném případě se nemůže jednat o zkracovací úkon ve chvíli, kdy předmětem kupní smlouvy je převod vlastnického práva k cca 4% celku nemovitosti, cena je určena na základě znaleckých posudků a je řádně zaplacena, nemohlo proto dojít ke zmenšení majetku dlužníka. Dále dovolatel zpochybňuje závěry odvolacího soudu o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a o vědomosti žalovaného o tomto úmyslu. Zejména namítá, že předmětem schůzky ze dne 28.5.1998, jak vyplývá z obsahu spisu, mělo být pouze ukončení činnosti žalobce na stavbě obchodního střediska Eveko, a nikoliv, jak dovozuje odvolací soud z výpovědi svědka R. H., informace pro žalovaného a Ing. N., že dlužník dluží více než 20 miliónů Kč. Výpověď svědka H. je nevěrohodná, a to i vzhledem k jeho vztahu se žalobcem, který je jeho dlužníkem. Nesprávně je hodnocen listinný důkaz - zápis z jednání budoucích spoluvlastníků, konaného dne 4.3.1998. Dlužník, který by jediný pravdivě mohl informovat o své finanční situaci se schůzky neúčastnil. Z této schůzky nevyplývalo, že by dlužník měl nedostatek financí. Pouze bylo účastníkům známo, že dlužník odmítl čerpat úvěr, který mu byl přislíben bankou. To nevypovídá o tom, že by měl dlužník finanční těžkosti, naopak, pokud někdo investuje takový projekt a odmítne již přislíbený úvěr, znamená to, že má jiné zdroje financování. Nelze dovozovat z jakési finanční tísně dlužníka, která nebyla prokázána jediným důkazem, existenci dluhu dlužníka vůči věřiteli v době, kdy se konaly předmětné schůzky, které odvolací soud zhodnotil jako dostatečný důkaz pro existenci dluhu, existenci úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a tedy i vědomost žalovaného o tomto úmyslu. Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Žalobce se k podanému dovolání žalovaného písemně nevyjádřil.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.



Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Vady uvedené v ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.

Dovolatel v dovolání uplatňuje (vedle dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vzhledem k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel v dovolání nastoluje právní otázku,
za jakých předpokladů dochází ve smyslu ustanovení §
42a obč. zák.
ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky v důsledku právního úkonu, kterým dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

V souladu s ustálenou soudní praxí podle shora citovaného ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Věřitel nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek i když změnil podobu svých aktiv - ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí.
Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.

Z uvedeného vyplývá, že nejde o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §
42a obč. zák.
, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 2009).

Z hlediska skutkového bylo odvolacím soudem zjištěno, že kupní smlouvou ze dne 3.12.1998 dlužník prodal žalovanému ideální spoluvlastnický podíl 2270/48880 v rozsudečném výroku blíže označených nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 23.12.1998. Uvedená skutková zjištění nemohou postačovat pro závěr, zda prodej předmětných nemovitostí žalované byl ekvivalentní. Důkazy nebylo zjištěno nejen to, jaká byla obvyklá cena nemovitostí ke dni, k němuž nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí, a obdržel-li dlužník za převedené nemovitosti skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu. Veden nesprávným právním názorem si odvolací soud uvedené skutkové poznatky neopatřil a postupem podle ustanovení §
118a o. s. ř. žalobce nevedl, aby v tomto směru tvrdil rozhodné skutečnosti a navrhoval důkazy.
Bude-li v dalším řízení zjištěno, že žalovaný nabyl nemovitosti dlužníka, aniž by jim za ně opravdu (reálně) poskytl jejich obvyklou cenu, použitelnou k úhradě jeho dluhů, nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradu, bude možné znovu a náležitě posoudit i to, zda dlužník na něho nemovitosti převedl v úmyslu zkrátit věřitele a zda žalovanému jeho úmysl musel být znám.

Námitka žalovaného, že odpůrčí žaloba byla podána po uplynutí tříleté prekluzivní lhůtě stanovené v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. není důvodná. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
u právních úkonů, na jejichž základě práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí, lze ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. považovat za dlužníkem učiněný právní úkon, popř. za právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, jen takový právní úkon, na jehož základě bylo vloženo právo do katastru nemovitostí. Tříleté lhůty pro uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka proto v těchto případech počínají běžet dnem následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000
,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41, ročník 2001). Proto byla-li odpůrčí žaloba podána u soudu dne 3.12.2001, a právní účinky vkladu odporovatelné kupní smlouvy ze dne 3.12.1998 nastaly dne 23.12.1998, byla odpůrčí žaloba podána včas.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta první o.s.ř.). Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§ 243 o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku
není
přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. srpna 2010



JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu