30 Cdo 5262/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



30 Cdo 5262/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce MVDr. M. R., zastoupeného Mgr. Andreou Kohoutkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Nedvězská 1833/5, proti žalovanému Městu Štětí , se sídlem Městského úřadu ve Štětí, Mírové náměstí 163, zastoupenému JUDr. Jiřím Rajchlem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, Jungmannova 1010, o uveřejnění doplňující informace , vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 333/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. srpna 2016, č.j. 8 Co 493/2016-77, takto :

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám JUDr. Jiřího Rajchla, advokáta se sídlem v Roudnici nad Labem, Jungmannova 1010.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Okresní soud v Litoměřicích (dále také soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. března 2016, č.j. 17 C 333/2015-49, zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen uveřejnit ve vydání periodického tisku Zpravodaj města Štětí jím navržený text a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce je zastupitelem města Štětí (za Stranu zelených), které je vydavatelem periodického tisku územního samosprávného celku nazvaného Zpravodaj města Štětí (dále pouze zpravodaj ). Žalobce vůči žalovanému uplatnil právo na zveřejnění doplňující informace, tuto žádost následně projednala Rada města Štětí, která nesouhlasila s jejím zveřejněním ve zpravodaji s ohledem na to, že se doplňující informace netýká Města Štětí a dále proto, že ve zpravodaji nejsou zveřejňovány příspěvky týkající se činnosti politických stran a hnutí, když zpravodaj je tematicky zaměřen na poskytování objektivních informací obyvatelům tohoto města. Soud prvního stupně věc právně posoudil podle zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též tiskový zákon ), a dospěl k závěru, že žalobcem navržený text zejména prezentuje žalobcův názor na následky těžby hnědého uhlí a vyjadřuje žalobcovu pomoc, morální podporu a solidaritu s bojem obcí Horní Jiřetín a Litvínov, které svádějí kvůli těžbě hnědého uhlí, a nespokojenost s tím, že jeho návrh na vydání usnesení s nesouhlasem s prolomením těžebních limitů v oblasti výše uvedených obcí nebyl zařazen na program jednání zastupitelstva města Štětí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že informace, které žalobce požadoval uveřejnit, se netýká územního samosprávného celku podle § 4a tiskového zákona a nemá vliv na jeho chod, a z tohoto důvodu žalobu zamítl.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také odvolací soud ) rozsudkem ze dne 1. srpna 2016, č.j. 8 Co 493/2016-77, k odvolání žalobce rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil a změnil ho pouze co do přiznané výše náhrady nákladů řízení. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že obsah doplňující informace, jejíhož uveřejnění se žalobce domáhá, se netýká územního samosprávného celku, shledal správným. Obsahem doplňující informace je snaha žalobce jako zastupitele města Štětí získat podporu pro výše uvedené obce v boji proti prolomení těžby hnědého uhlí . Odvolací soud poukázal na to, že informace uveřejňované v periodickém tisku územního samosprávného celku by měly mít skutečný přínos pro občany tohoto samosprávného celku, měly by být objektivní a vyvážené. Nelze souhlasit s odvolatelem, že se informace týkají územního samosprávného celku z toho důvodu, že je v textu uvedeno, že zastupitelstvu města nestál osud Horního Jiřetína ani za zařazení na program jednání, či jakým počtem hlasů bylo o tomto nezařazení rozhodnuto. Pokud by byl přijat tento výklad, že postačí, když se ve sdělení nebo doplňující informaci uvede, že zastupitelé určitou záležitost nezařadili na pořad jednání, což by mělo představovat dostatečný důvod k jejímu uveřejnění, neboť by se mělo jednat o informaci týkající se územního samosprávného celku, šlo by o velice široký výklad § 4a tiskového zákona. Zároveň odvolací soud poukázal na to, že informace o průběhu jednání zastupitelstva jsou veřejně dostupné a lze je získat na webových stránkách žalovaného, kde žalovaný uveřejňuje v plném znění zápisy z jednání zastupitelstva, usnesení a hlasování zastupitelstva včetně videozáznamů.
Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen dne 17. srpna 2016, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 13. října 2016 včasné dovolání, které pokládá za přípustné s ohledem na to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na právní otázce hmotného práva, která nebyla dosud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to na otázce vymezení slovního spojení týká se územního samosprávného celku podle § 4a tiskového zákona. Dovolatel nesouhlasí s posouzením doplňující informace ze strany soudů obou stupňů, poukazuje na to, že doplňující informace je přípustnou kritikou postoje současných zastupitelů a týká se územního samosprávného celku, když obsahuje mimo jiné informace o jednání a hlasování zastupitelstva města Štětí. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě vyhovuje, popřípadě aby rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil v podání ze dne 3. listopadu 2016, ve kterém se ztotožnil s posouzením věci soudy obou stupňů, poukázal na příliš extenzivní výklad vztahu k územnímu samosprávnému celku žalobcem a navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl či zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o.s.ř. ) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolatel ve svém dovolání uvádí, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka výkladu sousloví uvedeného v § 4a tiskového zákona týkající se tohoto územního samosprávného celku a že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci při výkladu a aplikaci tohoto pravidla.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu k příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 4a tiskového zákona je vydavatel periodického tisku územního samosprávného celku povinen poskytovat objektivní a vyvážené informace o územním samosprávném celku a poskytnout přiměřený prostor pro uveřejnění sdělení, které vyjadřuje názory členů zastupitelstva územního samosprávného celku, týkající se tohoto územního samosprávného celku.
Podle důvodové zprávy k zákonu č. 305/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů, je cílem nově zaváděné povinnosti vydavatele periodického tisku územního samosprávného celku odstranění diskriminace ve zveřejňování informací, posílení zájmu na poskytování vyvážených informací, zamezení zneužívání těchto periodik jednou politickou stranou nebo jiným uskupením majícím většinu v zastupitelstvu a následné posílení názorové plurality ve veřejné diskuzi v daném obvodu. Institut sdělení a doplňující informace tedy zajišťuje objektivitu a vyváženost periodického tisku územního samosprávného celku.
Ustanovení § 4a tiskového zákona je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda sdělení má či nemá vztah k územnímu samosprávnému celku, v jehož působnosti má být v periodickém tisku vydáno, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Takovou úvahu je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
Pokud tedy má dovolatel za to, že v souzené věci je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. proto, že dovolací soud v rámci své rozhodovací praxe dosud neřešil právní otázku, zda se obsah doplňující informace týká územního samosprávného celku resp. právní otázky výkladu pojmu týkající se územního samosprávného celku , pak jde pouze o otázku podmíněnou konkrétními skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem v této konkrétní projednávané věci. Akceptace vymezení přípustnosti dovolání uplatněné žalobcem by tak vedla nepřijatelně k tomu, že dovolání by bylo vždy přípustné, pokud by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou jak tomu je i v souzeném případě (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015).
Jestliže tedy soudy obou stupňů dospěly k závěru o tom, že žalobcem navrhované sdělení, resp. doplňující informace, nemá dostatečný vztah k územnímu samosprávnému celku města Štětí, dovolací soud by mohl takový závěr přezkoumat pouze tehdy, byl-li by takový závěr zjevně neopodstatněný a neudržitelný. K takovému závěru nicméně dovolací soud nedospěl, když zhodnotil, že odvolací soud se pečlivě zabýval otázkou vztahu sdělení a územního samosprávného celku, dospěl k logickému závěru, že pouhá zmínka o nezařazení bodu k projednání na zasedání zastupitelstva nezakládá vztah sdělení k územnímu samosprávnému celku, když hlavní část sdělení se věnuje otázkám s územním samosprávným celkem nesouvisejícím.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100 Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Zástupci žalovaného dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 3.400 Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 4.114 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2017

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu