30 Cdo 5238/2016
Datum rozhodnutí: 20.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243b o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



30 Cdo 5238/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. H. , zastoupeného JUDr. Helenou Kubecovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Masarykovo náměstí 35, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 184/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, č. j. 25 Co 134/2014-684, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I napadeného rozsudku potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ jako soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 C 184/2003-561, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 60 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Výrokem II odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Uvedené částky se žalobce domáhal jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení tím, že nebyla řádně vyřizována trestní oznámení žalobce, když nebyla zahájena trestní řízení proti manželům J., nebo byla zastavena, a žalobce se nemohl domoci svého nároku na náhrady škody v rámci adhezního řízení v řízení trestním. Žalobce namítal, že s ním nebylo v řízení jednáno jako s účastníkem řízení, dále že orgány činné v trestním řízení svým postupem kryly trestnou činnost manželů J., docházelo k likvidaci důkazů a rozhodnutí nebyla vydávána v přiměřené lhůtě. Ke vzniku škody žalobce uváděl, že tato vznikla protiprávním jednáním manželů J., avšak nebýt protiprávního jednání orgánů činných v trestním řízení, nemohli by J. nadále užívat majetek nabytý trestnou činností.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním (č. l. 776), které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Žalobce ve svém dovolání namítal, že odvolací soud se zabýval pouze údajnou absencí příčinné souvislosti, rozsudek soudu prvního stupně však nepřezkoumal v mezích, v nichž jej žalobce napadl v odvolání. Formulovaná námitka však nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. je založena na současném splnění tří podmínek, a to: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně a jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána, neboť nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich. Není-li splněna jen jediná z uvedených podmínek, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010).
Rozsudek odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, stojí na závěru, že žalobci nebyla způsobena škoda v příčinné souvislosti s jednáním státu, neboť i v případě, že by orgány činné v trestním řízení učinily veškeré úkony tak, jak žalobce tvrdí, nelze usuzovat na následný vývoj jednotlivých trestních řízení a jejich výsledek, a tudíž ani předpokládat, že by přímým následkem jejich skončení bylo odsouzení žalobcem uváděných osob, vrácení majetku žalobci či odškodnění žalobce. Pouhý nesouhlas žalobce s tímto závěrem nemůže sám o sobě představovat právní otázku, při níž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto žalobcem uplatněné námitky nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014).
Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, namítá, že odvolací soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci na základě rozporných skutkových zjištění, když z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení. Taková námitka však nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť z dovolání není zřejmé, k jakému právnímu závěru bylo dokazování skutkových okolností dle názoru žalobce neúplné.
Ani při řešení otázky, zda v případě, kdy žalobce tvrdil neexistenci právně významné skutečnosti (dosud nevydané rozhodnutí, nejednání s žalobcem jako s účastníkem řízení, orgány činné v trestním řízení neučinily přiměřené kroky), měl být osvobozen od břemene důkazního, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že ve sporu o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci je povinností žalobce tvrdit a prokázat předpoklady odpovědnosti státu, včetně skutkových okolností vzniku majetkové újmy u jednotlivých uplatněných nároků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2775/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 244/2016).
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (příčinná souvislost, průtahy v řízení, promlčení, nejednání se žalobcem jako s účastníkem řízení, orgány činné v trestním řízení neučinily přiměřené kroky k zabránění újmy žalobce, projednání majetkoprávních nároků žalobce v občanskoprávním řízení namísto adhezního řízení při řízení trestním, společná a nerozdílná odpovědnost všech škůdců a stát jako poslední dlužník, rozhodnutí o regresní úhradě). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.) a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Protože dovolání není přípustné, nemohl se Nejvyšší soud dle § 242 odst. 3 o. s. ř. zabývat ani žalobcem tvrzenými vadami řízení (nesprávný postup při řešení námitky podjatosti, neprovedení důkazů nezbytných pro rozhodnutí ve věci, likvidace důkazů, odůvodnění zamítavého rozhodnutí vyloženo až v písemném vyhotovení rozsudku).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 20. března 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu