30 Cdo 523/2012
Datum rozhodnutí: 30.01.2013
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 písm. c) předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 523/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce H. M. , zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, V Sedlci 15, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 485.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 77/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, č. j. 39 Co 228/2011-41, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, č. j. 39 Co 228/2011-41,
se v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 11. 2010, č. j. 23 C 77/2010-23, o zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy v částce 85.000,- Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 11. 2010, č. j. 23 C 77/2010-23, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 485.000,- Kč s příslušenstvím. Ty měly žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 72/2007 (původně pod sp. zn. 5 C 11/96) - dále jen posuzované řízení . Škoda byla žalobcem vyčíslena na částku 100.000,- Kč, představující rozdíl mezi odškodněním ztížení společenského uplatnění počítaným v částce 15,- Kč za bod (jak byl žalobce odškodněn) a částkou 120,- Kč za bod (jak měl být žalobce dle svého názoru správně odškodněn) a na částku 300.000,- Kč představující ušlý výdělek s tím, že listiny k prokázání tohoto nároku nemohl žalobce předložit právě v důsledku nepřiměřené délky předchozího řízení (byly zničeny v průběhu řízení při povodni v roce 2002). Na náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení požadoval žalobce přiznat částku 85.000,- Kč, když částku 115.000,- Kč mu již žalovaná vyplatila dobrovolně.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že se žalobou podanou dne 19. 1. 1996 k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a vedenou později pod sp. zn. 17 C 72/2007 žalobce domáhal na žalovaných Ing. L. N. a R. Z. náhrady škody na zdraví, která mu vznikla v důsledku dopravní nehody. Jednání nařízené na 18. 6. 1996, bylo k žádosti žalobce odročeno na 2. 9. 1996 a toto na žádost žalovaného až na 5. 11. 1996, kdy bylo dále odročeno na neurčito. Další jednání nařízené soudem na 19. 2. 1997 bylo odročeno za účelem opětovného předvolání žalovaných na 7. 5. 1997 a k žádosti žalobce znovu odročeno na 9. 7. 1997. Žalobce dne 9. 7. 1997 navrhl přistoupení třetího žalovaného, společnosti DEACRO RMG spol. s. r. o. Jednání nařízené na stejný den bylo na žádost žalovaných (z důvodů povodní na Moravě) se souhlasem žalobce odročeno na 24. 9. 1997, kdy soud jednal v nepřítomnosti žalobce i žalovaného Z., ačkoliv předtím faxem sdělil žalobci, že toto jednání bude na žádost žalovaného odročeno. Za účelem pokračování v dokazování bylo jednání odročeno na 26. 11. 1997, nebylo však vykázáno doručení předvolání všem obeslaným, proto došlo k dalšímu odročení na 28. 1. 1998. Toto jednání bylo dále odročeno na neurčito za účelem pokračování v řešení otázky, kdo je provozovatelem vozidla, kterým byla žalobci způsobena škoda na zdraví a zda tento provozovatel nahlásil pojistnou událost pojišťovně. Žalobce dne 5. 2. 1998 navrhl přistoupení čtvrtého žalovaného, V. Z. Dne 31. 3. 1998 byla žalobci soudem uložena povinnost upřesnit označení třetího žalovaného. Soud nařídil jednání na 16. 9. 1998, které odročil na 5. 10. 1998 (za účelem výslechu žalovaného V. Z.) a poté k žádosti žalobce za účelem omezení počtu věcně pasivně legitimovaných na 9. 12. 1998. Tento den bylo jednání odročeno na neurčito za účelem vyčkání na avizované vyjádření žalobce. Dne 24. 3. 1999 soud nařídil jednání na 12. 5. 1999, kdy jej po provedeném dokazování odročil na neurčito za účelem vypracování znaleckého posudku. Usneseními ze dne 15. 7. 1999 soud ustanovil sedm znalců k posouzení následků nehody na zdraví a majetku žalobce. Po doručení dvou znaleckých posudků soud nařídil na 30. 10. 2000 jednání, které však odročil na 29. 11. 2000, aniž by provedl důkazy doručenými znaleckými posudky. Na jednání dne 29.11. 2000 byl vyhlášen mezitímní rozsudek, kterým byla co do základu uznána žaloba proti žalované Ing. N.; proti zbylým třem žalovaným byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2001 napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve kterém se měl zabývat konkrétními otázkami stran odpovědného subjektu, a také všemi dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu, jimiž se dosud zabýval nedostatečně. Jednání nařízené na 17. 4. 2002 se nekonalo, když ve spise se nenacházel ani protokol o jednání, ani doklad o jeho odročení. Jako vedlejší účastník na straně (tehdy stále čtyř) žalovaných vstoupila do řízení dne 20. 9. 2002 Česká kancelář pojistitelů. Dne 2. 1. 2003 předseda soudu přidělil věc k vyřízení jinému soudci. V březnu 2003 učinil soud celou řadu přípravných úkonů, jejichž cílem bylo zkoncentrovat poněkud roztříštěné řízení. Přípravné jednání nařízené na 21. 10. 2003 bylo odročeno na 18. 11. 2003, a to na žádost žalobce, který dále podáním ze dne 4. 11. 2003 rozšířil žalobu. Na žádost zástupce žalovaných zrušil soud přípravný rok a usnesením ze dne 28. 11. 2003 uložil žalovanému V. Z. pořádkovou pokutu, když tento (stejně jako žalovaný R. Z.) ignoroval výzvy soudu k součinnosti. Další jednání bylo nařízeno na 13. 1. 2004 a dále odročeno na 9. 3. 2004. K tomuto jednání se však nikdo z účastníků nedostavil, proto bylo za účelem jejich opětovného předvolání odročeno na 4. 5. 2004. Žalobce podáním doručeným soudu dne 29. 3. 2004 žalobu částečně rozšířil a částečně ji vzal zpět. Jednání nařízené na 4. 5. 2004 se konalo v nepřítomnosti žalobce, který se omylem nedostavil. Soud řízení k částečnému zpětvzetí žaloby zastavil a současně připustil rozšíření žaloby. Žalovaní Z. proti výroku usnesení o připuštění změny žaloby podali blanketní odvolání, které ani přes výzvu ve lhůtě dodatečně neodůvodnili. Usnesením ze dne 12. 8. 2004 odvolací soud odvolání jako nepřípustné odmítl. Dne 19. 10. 2004 soud prvního stupně žalobu zamítl. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2005 napadený rozsudek potvrdil, neboť považoval za správný závěr, že žádný ze čtyř žalovaných není ve věci pasivně legitimován. Potvrzující rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dne 30. 5. 2005 dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2007 oba předchozí rozsudky zrušil ve vztahu k žalované Ing. N., jinak dovolání odmítl. Soud prvního stupně poté nařídil jednání na 5. 3. 2008, k žádosti zástupce žalované je však odročil na 10. 3. 2008. Žalobce podáním ze dne 21. 2. 2008 opět rozšířil žalobu a při jednání dne 10. 3. 2008 vznesl další důkazní návrhy. Další jednání, které se konalo dne 17. 9. 2008, bylo po provedeném dokazování, zejména v návaznosti na poučení žalobce o vadách žaloby, odročeno na 3. 11. 2008. Toto jednání bylo po obsáhlém dokazování odročeno na neurčito za účelem ustanovení znalce. Vzhledem k tomu, že žalobce nereagoval na výzvy soudu stran doplnění žalobních tvrzení ohledně ušlého výdělku, byla usnesením ze dne 18. 2. 2009 žaloba v části požadavku na zaplacení ušlého výdělku odmítnuta. K odvolání žalobce změnil odvolací soud toto usnesení tak, že se žaloba v této části neodmítá. Při jednání dne 1. 7. 2009 bylo zejména ujasňováno, co žalobce přesně žádá, při dalším jednání dne 18. 9. 2009 pak účastníci uzavřeli smír, který byl téhož dne soudem schválen, čímž se žalobci dostalo částky 430.000,- Kč, představující ušlý výdělek včetně úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení. Žalovaná v rámci předběžného projednání vyplatila žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 115.000,- Kč, ve zbytku jeho nároky neuznala.
Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením nároku na náhradu škody soudem prvního stupně, když nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku byl již předmětem smíru uzavřeného v původním řízení a není tedy zřejmé, z jakého důvodu se žalobce téhož plnění domáhá nyní po státu a nárok na náhradu škody v částce 100.000,- Kč rovněž není dán, když se žalobci dostalo odškodnění v souladu s platnými právními předpisy a skutečnost, že bylo později bodové ohodnocení navýšeno, žalobci žádný náklad nezakládá, natož proti státu.
Při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že délka řízení zjevně není přiměřená, čímž došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, v důsledku čehož mu vznikla nemajetková újma. Následně přistoupil k vyhodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk). Vzhledem k významu řízení pro žalobce, který je u náhrady škody na zdraví vyšší, může být základní částka zvýšena až o 50%. V posuzovaném případě bylo namístě její zvýšení o 20%. O dalších 10% pak byla zvýšena, neboť na délku řízení spolupůsobilo pochybení orgánů veřejné moci. Podle judikatury Nejvyššího soudu se řízení, v nichž se jedná o náhradu škody na zdraví, hodnotí jako typově složitější, neboť v nich je zpravidla uplatňováno více nároků a k posouzení jejich důvodnosti je třeba vypracování znaleckých posudků. Odvolací soud tedy posoudil věc jako složitou, pročež je možné ze základní částky odečíst až 50%, v posuzované věci byl uplatněn odpočet 40%. Základní částku je dále možné snížit až o 50% pro obstrukční jednání a aktivitu poškozeného, vedoucí k prodloužení řízení a rovněž pro nedostatečnou aktivitu poškozeného, který např. po 1. 7. 2009 může podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Bylo tedy uplatněno snížení o 20% za obstrukční jednání nebo aktivitu žalobce a o dalších 10% pro jeho nedostatečnou aktivitu. Odvolací soud tak dospěl k výsledné částce 114.000,- Kč, přičemž částka 115.000,- Kč již byla žalovanou žalobci z tohoto titulu poskytnuta.
Žalobce napadl oba výroky rozsudku odvolacího soudu dovoláním, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvádí, že již před soudem prvního stupně bylo zřejmé, že aritmetické propočty vedou ke zcela odlidštěnému posouzení nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy, a proto popírají základní ustanovení občanského soudního řádu. Věc má nejen po právní, ale i občanské a lidské stránce zásadní význam. Jestliže se žalobce musel domáhat náhrady škody téměř 14 let a řízení ukončil pro něj naprosto nevýhodným smírem, je třeba tyto okolnosti citlivě hodnotit v záležitosti průtahů řízení. Soudy se nepozastavily nad postojem osoby, která mu škodu způsobila, a to tím spíše, že šlo o olympionika, u něhož by se předpokládal vyvinutější smysl pro čest a fair play. Tyto okolnosti pak zakládaly větší závažnost žalobcových nároků, než jak byla ohodnocena paušálními 20%. Žalobce odmítá i tvrzení soudu prvního stupně, podle kterého se mu náhrady od žalované dostalo velmi rychle , neboť toto tvrzení nemá vzhledem k délce jeho klopotného a ponižujícího souzení (16 let) význam. Zcela nepřípadné je konstatování soudů, že délka řízení byla určena procesní aktivitou žalobce (či naopak absencí požadované aktivity) . Přenášení odpovědnosti za průtahy řízení na žalobce odporuje skutečnosti, že tento musel využívat opravných prostředků, včetně dovolání, jen proto, že soudy rozhodovaly nesprávně. Jeho původní žaloba byla zamítnuta vzdor jasné objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku. S právní subjektivitou si měly soudy poradit rychleji a lépe, než aby musel třikrát rozhodovat soud prvního stupně, dvakrát soud odvolací a jednou Nejvyšší soud. Tyto skutečnosti nemohou být v žádném případě hodnoceny v neprospěch žalobce. Snížení přiměřeného zadostiučinění o 20% pro složitost věci, 20% snížení za částečný podíl žalobce na celkové délce řízení a další 20% snížení za projednávání věci ve třech instancích je už na první pohled zjevně vadné. I kdyby soudy shledaly důvody pro snižování přiměřeného zadostiučinění, tyto se nikdy nemohou projevit naprosto stejnými odpočty. Pokud si oba soudy oblíbily 20% snížení jako obligatorní srážku bez ohledu na to, čemu v konkrétní věci odpovídá, je už z toho patrný zásadní právní význam věci, neboť takovou praxi soudů je nutno důrazně a jednou provždy odmítnout. Jestliže soud prvního stupně uvedl, že stát nemůže být činěn odpovědným za časové prodlevy, způsobené povinností soudů vypořádat se s návrhy a úkony účastníků, např. blanketním odvoláním, žalobce namítl, že blanketní odvolání jako nešvar stran , zejména advokátů, mají soudy při pozdějším odůvodnění považovat ve smyslu § 205 odst. 1 o. s. ř. za opožděné; ani toto nemůže jít tedy na jeho vrub. Nesprávně došlo také k snížení o 20 % pro složitost řízení. Podaná žaloba o náhradu škody z ublížení na zdraví se nevymykala, pokud jde o uplatněné nároky, podobným žalobám, jichž jsou tisíce. Řízení o takové žalobě může být jistě skončeno do jednoho roku. Pokud odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že náhradu za průtahy řízení lze zvýšit až o 50% a přitom přiznal pouhých 20%, aniž to jakkoli odůvodnil, je z tohoto patrný zcela formalistický přístup odvolacího přezkumu. Odvolacímu soudu je dále v dovolání vytýkáno, že jednotlivé okolnosti případu ani náležitě nehodnotil, ani neodůvodnil. Obtíže související se stanovením pasivní legitimace žalovaných mohl již soud prvního stupně vyřešit jejich solidární odpovědností, přestože to nebylo zapotřebí, neboť ve všech případech hradila škodu pojišťovna podle podmínek povinného pojištění a bylo lhostejno, zda se tak stalo za jednoho nebo za všechny žalované. Veškeré problémy, spojené s určením pasivně legitimovaného účastníka, tak byly jen formální, teoretické a nakonec i zbytečné, proto je nelze přičíst k tíži žalobce. Pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu je rovněž nesprávný závěr napadeného rozsudku, podle kterého je možné snížit přiměřené zadostiučinění až o 50% pro nedostatečnou aktivitu poškozeného , který může např. podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, pročež odvolací soud snížil přiměřené zadostiučinění o 20% a o 10%. Pokud jde o požadavek na náhradu škody, ani ten nebyl posouzen správně. Kdyby byla žaloba na náhradu škody z ublížení na zdraví rozhodnuta v únosné době, byla by náhrada z bodového ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění v tehdejší době přijatelná. Jestliže se však dostalo hodnoty bodu 15,- Kč až po patnácti letech od zranění, tedy v době, kdy už dávno platí jeho téměř desetinásobně zvýšená hodnota, pak musí být zřejmé, že žalobce byl poškozen. To bez ohledu na nepřijatelná přechodná ustanovení odškodňovací vyhlášky. Dovolatel k tomu odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 2221/07, které podle něj klade požadavek na spravedlivost rozhodování a vyloučení svévole soudů. Z těchto důvodů žalobce navrhnul, aby dovolací soud napadený rozsudek včetně výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož ve výroku ve věci samé není napadený rozsudek ani měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Ve vztahu k nároku na náhradu škody v částce 300.000,- Kč žalobce nesprávnost právního posouzení ze strany odvolacího soudu nenamítá vůbec, ve vztahu k nároku na náhradu škody v částce 100.000,- Kč pouze uvádí, že je zřejmé každému, že byl poškozen , aniž by přitom reagoval na právní závěry ohledně daného nároku přijaté odvolacím soudem. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 31/2005, pod C 3080 Usnesení je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz.
). Pokud žádnou otázku, na jejímž řešení by odvolací soud posouzení daných nároků založil, dovolatel neuvádí, nemohl ohledně nich Nejvyšší soud shledat napadený rozsudek zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a proto dovolání v daném rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
K posouzení náhrady nemajetkové újmy požadované žalobcem Nejvyšší soud nejprve v souladu se svými předchozími rozhodnutími konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Námitka žalobce ohledně rozsahu modifikace základní výše odškodnění podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nezakládá.
Rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. v mechanismu stanovení přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk (viz část V. Stanoviska), zohlednění kritéria složitosti řízení, podílu jednání poškozeného na celkové délce řízení, podílu postupu orgánů veřejné moci i významu předmětu řízení pro poškozeného (viz část IV. Stanoviska), a tyto otázky proto nemohou přípustnost dovolání založit.
Dovolání je však přípustné, pokud jde o řešení otázky chování poškozeného v části snížení výsledné výše přiměřeného zadostiučinění o 10% s ohledem na nedostatečnou aktivitu poškozeného, ve které představuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), než jakého bylo dosaženo v judikatuře soudu dovolacího.
Dovolání je důvodné.
Z hlediska využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] je třeba při stanovení výše odškodnění přihlédnout k tomu, že jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010, č. 4824/06 a 15512/08, § 51). Možnost podat týž návrh po marném podání hierarchické stížnosti na průtahy v řízení u příslušného orgánu státní správy soudů ve znění téhož zákona účinného do 30. 6. 2009, nebyla shledána Evropským soudem pro lidská práva za účinný právní prostředek nápravy (viz např. Vokurka proti České republice , konečné rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007, ve věci č. 40552/02, § 55) a jeho nepodání, stejně jako nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu § 164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze účastníku řízení přičítat k tíži (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Odvolací soud při posuzování kritéria chování poškozeného ve smyslu ustanovení § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk shledal, že odpovídajícím bude snížit přiměřené zadostiučinění o 10%, neboť žalobce jako poškozený v posuzovaném řízení nevyužil prostředky způsobilé odstranit průtahy. Nepřihlédl však k tomu, že jediný institut této nápravy je v právním řádu dostupný až ode dne 1. 7. 2009, kdy již řízení trvalo 13 let a 6 měsíců a do jeho ukončení smírem ze dne 18. 9. 2009 zbývaly necelé tři měsíce. Přede dnem 1. 7. 2009 neměl účastník jinou možnost účinné nápravy ve smyslu výše uvedené judikatury ESLP. Žalobci je třeba přiznat, že s ohledem na dobu, po kterou řízení probíhalo od podání žaloby do uzavření smíru, neměl k dispozici žádný prostředek k urychlení řízení, a tedy jej ani nemohl využít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Kritérium chování poškozeného tak nebylo aplikováno správně, což se odrazilo ve výsledné výši přiměřeného zadostiučinění, které bylo o 10% sníženo.
K uvedenému ještě dovolací soud dodává, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
K otázce poměru jednotlivých kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk na celkové výši odškodnění Nejvyšší soud jako obiter dictum uvádí, že by měla být při určení zadostiučinění zohledněna ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
Z výše uvedeného je zřejmé, že posouzení nároku dovolatele na odškodnění nemajetkové újmy odvolacím soudem je nesprávné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil a podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu