30 Cdo 5226/2009
Datum rozhodnutí: 19.05.2011
Dotčené předpisy: § 38 odst. 2 obč. zák.




30 Cdo 5226/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) V. T. , b) L. Ž. , zastoupeného opatrovnicí Věrou Toušovou, bytem shora, c) M. Ž. , zastoupených JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 43, a d) J. P. , zastoupené JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovaným 1) J. J. , a 2) Ing. M. J. , zastoupeným JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, 1. máje 1136, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 882/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. července 2009, č.j. 6 Co 2667/2007-748, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. července 2009, č.j. 6 Co 2667/2007-748, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Okresní soud ve Strakonicích (dále již soud prvního stupně ) (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 19. září 2007, č.j. 6 C 882/2000-541, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že vlastníkem pozemkových parcel č. 644 o výměře 9988 m2, č. 645 o výměře 2072 m2, č. 646 o výměře 1360 m2 a č. 652 o výměře 2417 m2 v Č., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve Strakonicích na listu vlastnictví č. 133 pro obec a katastrální území Č. (dále též předmětné nemovitosti ) byl ke dni své smrti, tj. 1. 4. 2001, V. Ž., naposledy bytem Č. 25. , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že nelze s ohledem na nemožnost zjištění jednoznačného závěru znaleckého posudku vyvodit, že V. Ž. by dne 20. 10. 2010 (tj. v době uzavření kupní smlouvy, na základě které byly předmětné nemovitosti prodány žalovaným) jednal v duševní poruše, čímž tedy nedošlo k naplnění ust. § 38/2 obč. zák. tak, aby kupní smlouva uzavíraná toho dne byla neplatná pro duševní poruchu. Z odůvodnění písemného vyhotovení cit. rozsudku také vyplývá, že soud prvního stupně hodnotil i provedené výslechy svědků. Uvedl např., že Svědkyně D., která prováděla ověření podpisu V. Ž. na smlouvě 20. 10. 2000, potvrdila, že se jí toho dne jevil jako normální, měla pocit, že smlouvu uzavřel vědomě a svobodně, neboť v průběhu přípravy ověření těchto podpisů se jmenovaný s J. J. a J. K. bavili o prodeji nemovitostí podle kupní smlouvy. Při rozhodování též přihlédl i k výpovědi svědkyně K., tedy poštovní doručovatelky, která byla poslední roky života Ž. s ním v kontaktu, doručovala mu pravidelně korespondenci s tím, že jmenovaný podepisoval vše jak měl, přičemž si vzpomněla i na to, že před smrtí mu byla poukázána částka 150.000,- Kč ohledně níž se ho ptala, jakým způsobem jí chce doručit a on na to odpověděl, že jí nemůže přijmout, neboť mu to dcera zakázala. Soud prvního stupně s ohledem na žalobní tvrzení dále posuzoval, zda na straně žalovaných byl úmysl prodat (zřejmě míněno koupit) předmětné nemovitosti za cenu nepoměrně nižší, než byla jejich obecná cena. Dospěl k závěru (zejména s přihlédnutím ke zpracovanému znaleckému posudku ohledně zjištění obecné ceny posuzovaných nemovitostí), že zůstavitel V. Ž. prodal předmětné nemovitosti žalovaným za cenu 150.000,- Kč, ačkoliv jejich cena byla alespoň dvojnásobně vyšší. Za této situace se soud dále zabýval otázkou, zda uvedené jednání nekoliduje s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a nezakládá neplatnost předmětné kupní smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. Na tuto otázku si soud prvního stupně odpověděl negativně, neboť z dokazování nebylo možno vyvodit, že by žalovaní hodlali uzavřít kupní smlouvu s úmyslem, aby byla v neprospěch zůstavitele, a že by v tomto směru využili jeho nezkušenosti nebo rozumové slabosti. Konečně soud prvního stupně neshledal důvod ani pro (žalobci namítaný) důvod, že by kupní smlouva byla uzavřena neurčitě s tím, že čtyři pozemky v ní uvedené nejsou označeny stavbami či trvalými porosty, ačkoli jejich existence na nich je nesporná, neboť tyto pozemky byly označeny v kupní smlouvě v souladu s katastrálním zákonem, a to parcelními čísly a výměrami, což je dostatečně určité a srozumitelné na to, aby nebyly zaměněné s jinými, o čemž svědčí skutečnost, že tato smlouva byla bez jakýchkoliv problémů vložena do katastru nemovitostí. Podle § 37 obč. zákoníku tedy smlouva není neurčitá a soud ji považuje i z tohoto hlediska za platnou.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že podané žalobě zcela vyhověl, tj. určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl ke dni své smrti, tj. 1. 4. 2001, V. Ž., naposledy bytem Č. 25. Výroky II. až VI. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v řízení doplnil dokazování jednak znaleckým posudkem MUDr. P. Ch. a dále znaleckým posudkem Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Z prvého posudku odvolací soud skutková zjištění pro své rozhodnutí nečinil, neboť tento posudek považoval za nepřesvědčivý (v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ovšem již není uvedeno, na základě jakých důvodů byl tento posudek odvolacím soudem shledán nepřesvědčivým). Naopak odvolací soud z hlediska důkazní verifikace favorizoval posudek Psychiatrické léčebny v Bohnicích, z něhož zjistil, že V. Ž. trpěl dne 20. 10. 2000 mírnou kognitivní poruchou a organickou poruchou osobnosti, které vznikly v důsledku předcházejícího septického infekčního onemocnění komplikovaného deliriem a dalšími závažnými, život ohrožujícími chronickými chorobami, když se jednalo o duševní poruchy přechodné, vzniklé v důsledku této závažné celkové dekompenzace stavu pacienta. V. Ž. nebyl v důsledku uvedených duševních poruch schopen dohlédnout důsledky svého jednání a toto jednání ovládnout, a to z důvodů, že trpěl v uvedený den poruchou shora uvedenou. Způsobilost či nezpůsobilost činit právní úkony se neodvíjí pouze od tíže kognitivní poruchy, ale je třeba je hodnotit v širších souvislostech. Znalci mají za prokázané, že V. Ž. dlouhodobě před i po podpisu kupní smlouvy zastával jasné a zřetelné stanovisko k tomuto prodeji. Samotný podpis v kupní smlouvě a jeho důsledky jsou s dlouhodobým vývojem V. Ž. zřetelně v nesouladu. To jasně dokládá, že tento právní úkon byl v rozporu s vůlí a přáním posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše. Jmenovaný nebyl schopen dohlédnout důsledky svého jednání. K ostatním důkazům, provedeným v řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud nepřihlédl. Podle odvolacího soudu V. Ž. v době uzavření kupní smlouvy nebyl schopen dohlédnout důsledky svého jednání a toto jednání ovládnout, a k tomuto dospěl na základě ústavního znaleckého posudku, který vychází z konkrétních údajů zdravotní dokumentace posuzovaného, je přesvědčivý, úplný, ve vztahu k zadání znalci logicky zdůvodnili znalecký posudek v souladu s ostatními provedenými důkazy. Odvolací soud posléze odůvodnil své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již dovolatelé ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody, tj. ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), písm. b) (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a odst. 3 cit. téhož par. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Dovolatelé předně namítají, že vymezení znaleckého úkolu zadané odvolacím soudem znalci prof. MUDr. K. Ch., CSc., usnesením ze dne 31. ledna 2008, č.j. 6 Co 2667/2007-610 ( zodpovědět, zda posuzovaný V. Ž. byl v době uzavření kupní smlouvy s ohledem na duševní poruchu schopen posoudit následky svého jednání či své jednání ovládnout ), bylo naprosto nepřípustné, neboť v rozporu s dosavadními závěry znalce předjímá, že posuzovaný V. Ž. duševní poruchou trpěl, aniž by pro tento závěr byl podklad z doposud provedených důkazů. Stejně tak považují dovolatelé za nepřípustné, aby odvolací soud nad rámec důkazních návrhů sám z vlastní iniciativy doplňoval dokazování zadáními znaleckých posudků; tímto postupem byla prolomena zásada projednací ve prospěch zásady vyšetřovací.
Dovolatelé mají výhrady k reviznímu znaleckému posudku znaleckého ústavu, na kterém je rozsudek odvolacího soudu založen, neboť posudek byl zpracován nepřípustným způsobem, zejména pokud jde o jeho založení na skutkových zjištěních, která si znalecký ústav z důkazů shromážděných ve spise sám učinil, namísto toho, aby tyto skutkové závěry učinil soud a formuloval je v zadání znaleckého posudku. Rovněž neakceptovatelné je vymezení posudku ze strany odvolacího soudu, pokud ten sám znaleckému ústavu uložil, aby znalecký posudek zpracoval s přihlédnutím ke skutečnostem, které jsou obsahem spisu, aniž by tyto skutečnosti jakkoli konkretizoval.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že znalcům obecně nepřísluší zjišťovat (posuzovat) skutkový děj, např. jaké je dlouhodobé směřování vůle posuzovaného, a tedy ani znaleckému ústavu v tomto případě nepříslušelo zjišťování, jaké bylo dlouhodobé směřování vůle posuzovaného jak před, tak i po provedeném právním úkonu, z důkazů, které jsou obsahem spisu. Dále dovolatelé polemizují se závěry znaleckého ústavu a zdůrazňují potřebu ústavní znalecký posudek podrobit revizi. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání dovolatelů písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení) řádně zastoupenými advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř., že obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, dospěl k závěru, že dovolání dovolatelů je (z níže rozvedených důvodů) opodstatněné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je i právo účastníka řízení na takové odůvodnění soudního rozhodnutí, které jasně a srozumitelně dává odpovědi na všechny skutkové a právní relevantní otázky, jež související s předmětem soudní ochrany, tj. s uplatněním nároků a obranou proti takovému uplatnění.
Všechny tyto právně významné okolnosti je nezbytné vyložit v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a to v intencích § 157 odst. 2 o. s. ř., jež stanoví podmínky na obsahovou kvalitu rozsudku.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Posouzením věci po právní stránce se přitom rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle aplikovaných ustanovení práva a povinnosti ve vztahu k předmětu řízení, a jak byla věc rozhodnuta. V důvodech rozhodnutí je nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků, v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně. Pro rozsudek odvolacího soudu platí toto ustanovení přiměřeně (srov. § 211 o. s. ř.), přičemž odvolací soud při formulování odůvodnění rozsudku vychází z § 157 odst. 2 o. s. ř. jen potud, pokud to odpovídá zásadně přezkumné povaze jeho činnosti v odvolacím řízení ve smyslu § 212 o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, in www.nsoud.cz ).
Požadavek řádného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je tedy kladen jak na rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i na rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže odvolací soud přistoupí k vydání rozhodnutí, jímž v meritu věci změní rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť nesdílí právní posouzení věci soudem prvního stupně, je nezbytné, aby z odůvodnění jeho rozsudku vyplývala nejen argumentace, na jejímž základě odvolací soud přistoupil k jinému právnímu posouzení věci, ale též (alespoň) stručné zdůvodnění, proč odvolací soud nepřisvědčil právně kvalifikační úvaze soudu prvního stupně. V situaci, kdy odvolací soud svůj měnící rozsudek založí na právním posouzení, aniž by se vůbec vypořádal s okolnostmi či s úvahami, které byly významné pro tvorbu právního posouzení věci soudem prvního stupně, a tyto okolnosti ponechá zcela stranou (jako by jich nebylo) i ve svém právním posouzení věci, stává se takový rozsudek prakticky nepřezkoumatelný.
Absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem přitom znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a řízení trpí vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. rozsudek Vrchního sudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný pod číslem 10 v sešitu 3/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze); ve svých důsledcích představuje rovněž porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, uveřejněný pod číslem 12/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V posuzované věci se dovolatelé podanou žalobou domáhají určení, že V. Ž. byl ke dni své úmrtí, tj. ke dni 1. dubna 2001, vlastníkem předmětným nemovitostí, neboť kupní smlouva, kterou (jako prodávající) uzavřel s žalovanými (jako s kupujícími), a jejímž předmětem byl úplatný převod vlastnického práva k předmětný nemovitostem na žalované, je ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. (absolutně) neplatná. Jednající zůstavitel totiž tento právní úkon měl uzavřít v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl (ve stručnosti shrnuto z obsahu odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku a vztaženo k dovolací argumentaci) z toho důvodu, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by zůstavitel V. Ž. v době, kdy uzavřel předmětný právní úkon, trpěl duševní poruchou, která by jej činila k tomuto úkonu neschopným, přičemž při rozhodování vycházel nejen ze skutkových zjištění, které učinil ze znaleckého posudku prof. MUDr. K. Ch., CSc. (dále též znalec Ch. ), ale i ze skutkových zjištění, které čerpal z provedených výslechů svědků, odvolací soud primárně vycházel z jediného důkazního prostředku revizního znaleckého posudku Psychiatrické léčebny v Bohnicích (dále též znalecký posudek ústavu nebo posudek a Ústav ). Přitom relevanci znaleckého posudku znalce Ch. či posudku znalce MUDr. P. Ch., zpracovaného v odvolacím řízení, odvolací soud vytěsnil následovně: Vzhledem k tomu, že znalecký posudek MUDr. Ch. se jevil odvolacímu soudu jako nepřesvědčivý a i po jeho slyšení zůstaly neodstraněny pochybnosti o jeho správnosti, postupoval odvolací soud v souladu s ustanovením § 127 odst. 2 o. s. ř. a zadal přezkoumat znalecký posudek znaleckým ústavem. K takovému postupu se odvolací soud uchýlil za situace, že zde byly rozporuplné posudky. Odvolací soud nehodnotil znalecký posudek předchozích znalců z odborného hlediska, avšak přesvědčivost posudku ho co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy neshledal. Odvolací soud ovšem nejenže alespoň ve stručnosti v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, v čem, resp. z jakých důvodů považoval ostatní posudky za nepřesvědčivé (aby bylo možno pochopit, pro jaké konkrétní důvody bylo vlastně přikročeno k vypracování revizního znaleckého posudku), ale ani nevyjasnil, proč nepovažoval ostatní důkazní prostředky, z nichž soud prvního stupně čerpal dílčí skutková zjištění pro své rozhodnutí, za významné z pohledu meritorního rozhodnutí.
V této souvislosti Nejvyšší soud (ze své judikatury) připomíná, že odvolací soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který - v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost etc.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, in www.nsoud.cz ).
Poněvadž v uvedeném směru rozsudek postrádá dostatečnou argumentaci, z níž by bylo možno vyvodit důvod dominance znaleckého posudku zpracovaného Psychiatrickou léčebnou v Bohnicích, který se pro odvolací soud stal esenciálním informačním zdrojem z hlediska zjištěného skutkového stavu, na jehož základě odvolací soud přistoupil ke změně odvoláním napadeného rozsudku tak, že podané určovací žalobce zcela vyhověl, je třeba uzavřít, že toto rozhodnutí nevyhovuje požadavkům, jež jsou kladeny na obsahovou kvalitu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. a že z pohledu dovolacího řízení představuje jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., a jež již sama o sobě založila důvod ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí.
K dovolateli uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud uvádí následující.
Podle § 38 odst. 2 téhož zák. rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Judikatura, převážně se upínající k interpretaci a aplikaci ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. tj. k institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze ovšem přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud opatřil ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít ovšem náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jde-li o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. R 14/1977, R 3/1979).
V odborné literatuře bylo mj. zdůrazněno, že při posuzování způsobilosti již zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role podstatně snížena. Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní verbální explorace posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu. Podle názoru J. B. se má vycházet také jen z některých svědeckých výpovědí, a to nejlépe z těch, jimž soud uvěřil a o jejichž znalecké zhodnocení soudce požádal. Jinak by se měl zaměřit spíš na zdravotnické nálezy, zejména na záznamy z doby nejbližší posuzovanému právnímu úkonu (Brichcín, S., Soudně psychiatrická expertíza z pohledu znalecké praxe, Bulletin advokacie č. 4/1998, str. 23 a násl.).
Poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek - způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. - hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, in www.nsoud.cz ).
Jak bude uvedeno níže, odvolací soud se připomenutými hledisky při rozhodování neřídil, pokud bez dalšího favorizoval znalecký posudek ústavu a při rozhodování nezohlednil další okolnosti, jak vyplývají z obsahu spisu.
Znalecký posudek ústavu je zpracován na 38 stranách, z toho výpis ze spisového materiálu (část I.) je obsažen na str. 2 až 17 a výpis ze zdravotnické dokumentace (část II.) je obsažen na str. 17 až 29. Souhrn posudku (v rámci čl. III.) pak zaplňuje str. 30 až 34, když teprve od str. 33 (od posledního odstavce) až po str. 36 jsou obsaženy dílčí hodnotící závěry Ústavu, které jsou posléze sumarizovány ve znaleckém závěru jako Odpovědi na položené otázky (v rámci čl. IV.) na str. 37 až 38.
V posudku (na str. 35 v posledním odstavci a dále na str. 36) je uvedeno (poznámka: tučně zvýrazněný text provedl Nejvyšší soud), že V. Ž. učinil podpis kupní smlouvy ve svých 81 letech, tři dny po návratu z nemocnice, kde byl hospitalizován pro závažné celkové infekční onemocnění. Prokazatelně v úvodu hospitalizace vlivem tohoto onemocnění trpěl desorientací a poruchou kognitivních funkcí charakteru deliria (při vysoké teplotě a septikémii) . V této době trpěl těžkou ischemickou chorobou s fibrilací síní, závažnou srdeční vadou a chronickou srdeční nedostatečností. Dále trpěl povšechnou aterosklerosou, tedy i aterosklerosou mozkových cév. Z dalších chronických nemocí trpěl diabetem, chronickou bronchopulmonální nemocí a anemií. Tato celková chronická závažná onemocnění vedla po necelém půl roku po podpisu smlouvy ke smrti V. Ž. Je tedy zřejmé, že tato onemocnění musela mít výrazný vliv na celkovou funkční schopnost posuzovaného. Prodělaný deliratní stav v úvodu hospitalizace je jistým a nepochybným důkazem hraniční kompensace jeho duševních schopností. I když byl v tělesně relativně stabilizovaném stavu (po odeznění akutní infekční komplikace) propuštěn z nemocničního léčení, nepochybně přetrvávala u posuzovaného psychická astenie a fragilita.
Mírná kognitivní porucha, kterou v té době trpěl, může předcházet, doprovázet nebo následovat širokou škálu infekčních a somatických poruch a to jak mozkových tak systémových. Přímý neurologický průkaz mozkového postižení nemusí být nutně přítomen. Přesto bývá zřejmá tíseň a narušení obvyklých aktivit. Je-li spojena tato porucha se somatickou poruchou, ze které se pacient uzdravuje, netrvá více než několik týdnů. Tato navozená organicky podmíněná porucha osobnosti je charakteristická významnou změnou obvyklého vzorce chování u premorbidní osobnosti. Změna se týká především projevů emocí, potřeb a impulsů. Kognitivní funkce jsou narušeny většinou nebo výhradně v oblasti plánování vlastní činnosti a ancitipace jejich pravděpodobných osobních nebo sociálních důsledků.
V. Ž. prokazatelně dlouhodobě usiloval o prodej nemovitostí, ovšem za určitých podmínek. Jak vyplývá ze spisu, měl reálnou představu o hodnotě pozemků (viz pověření firmy BUSSMARC-OLIVER z r. 1996), dále si byl zřetelně vědom své insuficience zejména ve styku s úřady (ve spisu je opakovaně obsažen údaj, že se při jednáních neprokazuje občanským průkazem, a to již od r. 1995, kdy musela být jeho totožnost potvrzena pracovnicí soudu, dále se neprokázal občanským průkazem ani při jedné z hospitalizací ve strakonické nemocnici). Proto úřední jednání přenechával na své dceři pí T., kterou také zplnomocnil k zastupování ve věci prodeje pozemků. Dokonce na ni i když nepravomocně z tohoto důvodu pozemky převedl. Již záhy po podpisu předmětné kupní smlouvy se vrátil k těmto svým původním záměrům.
Je tedy zřejmé, že podpis kupní smlouvy za daných okolností vybočuje z jeho dlouhodobých postojů, které předcházely i následovaly po podpisu . Pozemky prodal narychlo, po propuštění z nemocnice, bez vědomí dcery, za její nepřítomnosti, za cenu podstatně menší než původně zamýšlel.
Na základě těchto dílčích závěrů Psychiatrická léčebna v Bohnicích učinila (v rámci čl. IV. Odpovědi na položené otázky ) následující odborné závěry:
V. Ž. trpěl dne 20. 10. 2000 mírnou kognitivní poruchou a organickou poruchou osobnosti, které vznikly v důsledku předcházejícího septického infekčního onemocnění komplikovaného deliriem a dalšími závažnými život ohrožujícími chronickými chorobami, pro které byl ve dnech 4. 10. 2000 17. 10. 2000 hospitalizovaný na interním oddělení nemocnice ve Strakonicích. Jednalo se o duševní poruchy přechodné vzniklé v důsledku této závažné celkové dekompensace stavu pacienta.
V. Ž. nebyl v důsledku výše uvedených duševních poruch schopen dohlédnout důsledky svého jednání a toto jednání ovládnout a to z těchto důvodů:
V. Ž. trpěl v uvedený den mírnou kognitivní poruchou a organickou poruchou osobnosti. Z forensně psychiatrického hlediska nelze způsobilost či nezpůsobilost činit právní úkony odvíjet pouze a úzce od tíže kognitivní poruchy, ale je třeba ji hodnotit v širších souvislostech zejména s ohledem na celkový tělesný stav, věk, sociální postavení a další okolnosti právního úkonu. Znalci mají za prokázané, že V. Ž. dlouhodobě před i po podpisu kupní smlouvy zastával jasné a zřetelné stanovisko k tomu prodeji. Samotný podpis kupní smlouvy a jeho důsledky jsou s dlouhodobým vývojem vůle V. Ž. zřetelně v nesouladu. To jasně dokládá, že tento právní úkon byl v rozporu s vůlí a přáním posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše.
Je prokázáno, že chronicky nemocný člověk po závažné dekompenzaci stavu snadno vyhoví přání okolí, je zvýšeně sugestibilní a snadno změní své přirozené cítění a nechá se ovlivnit ve svém rozhodování. Ovládací schopnost takto nemocného člověka je hrubě narušena.
Z forensně psychiatrického hlediska je v případě posuzovaného nejpodstatnější neschopnost dohlédnout důsledky svého jednání.
Jedním ze zpracovatelů posudku, který byl Ústavem pověřen k ústnímu stvrzení posudku, byl MUDr. R. K., jenž při odvolacím jednání konaném dne 23. července 2009 (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 23. července 2009 na č.l. 735-737) k posudku a na položené otázky (při odvolacím jednání konaném uvedeného dne) mj. uvedl [odpověděl (poznámka: tučně zvýrazněný text provedl Nejvyšší soud)]:
...vzhledem k tomu, že již nelze provést vyšetření posuzovaného (,) tak musí být vycházeno z jeho chování. Pokud jde o námitku, že posuzovaný změnil svůj postoj k prodeji nemovitosti, tak samozřejmě toto nelze vyloučit , ovšem ve spise žádný náznak opaku jeho postoje nebyl nalezen...
K otázce, zda nemohlo dojít k zásadní změně postoje posuzovaného k prodeji... toto také nelze vyloučit, ovšem v žádném případě toto neodpovídá vývoji trendům, jak se posuzovaný choval...
K dotazu...v jakém období trpěl posuzovaný duševní poruchou, uvádí znalec, že již ve znaleckém posudku je poukazováno, že v souvislosti s onemocněním, pro které byl hospitalizován (,) trpěl posuzovaný i velmi závažným psychiatrickým onemocněním a to odeznění trvá do několika týdnů (;) vzhledem k tomu, že není možno (posuzovaného) vyšetřit, dovozuje znalec, že příznaky duševní poruchy odezněly týden po propuštění z nemocnice ...
K dotazu na základě čeho znalci dospěli k závěru, že posuzovaný trpěl duševní poruchou, uvádí znalec, že na základě zdravotní dokumentace, když poukazuje na to, že neměli k dispozici ani zdravotní dokumentaci v takovém rozsahu jako předchozí znalci , když část se ztratila, ale z této dokumentace je dostatečně prokázáno, že...v nemocnici prodělal delirium, stav zmatenosti, nebylo vůbec předchozími znalci třeba poukazováno na to, že nebyl schopen ani spolupracovat při sonografickém vyšetření...
Ve spise (je) dostatečně dokumentováno, že posuzovaný jednal o prodeji rybníka, dostatečně také z toho spisu vyplývá, že formální úřední věci ponechával posuzovaný na své dceři, uvědomoval si svou nedostatečnost v jednání s úřady, z obsahu spisu vyplývá, že ani při výslechu neměl např. občanský průkaz, pro svou neschopnost byl zbaven opatrovnictví své duševně nemocné dcery, zřejmě neměl vysoký inteligenční kvocient a z obsahu spisu vyplývá, že v těchto situacích se nedovedl orientovat a pak náhle tři dny po propuštění z nemocnice se k takovému úkonu chystal. Dle mého názoru toto je logické vysvětlení psychických projevů posuzovaného . ..
Zda (posuzovaný) trpěl demencí i po učinění tohoto právního úkonu nelze zodpovědět z toho důvodu, že nebyl pitván.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009 (in www.nsoud.cz ) zaujal právní názor, že je také nesprávné zaujímat závěr o neplatnosti právního úkonu již nežijící osoby z důvodu, že tato osoba učinila právní úkon v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou na základě pravděpodobnosti , jak ve svém rozhodnutí (implicite) vyjádřil odvolací soud (viz str. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu arg.: 'je vysoce nepravděpodobné, že by zůstavitelka v rozhodné době byla ve stavu tzv. remise, tedy dočasného potlačení projevů choroby'). Výsledek důkazní verifikace všech v úvahu přicházejících právně relevantních důkazních prostředků, resp. důkazů, které byly v řízení navrženy, případně které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), musí z hlediska naplnění podmínek pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. představovat nikoliv možný či pravděpodobně možný skutkový stav, nýbrž musí bezpečně představovat zjištěný skutkový stav bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti, jenž bude (pro totožnost zjištěných skutečností na straně jedné a skutečností předvídaných v hypotéze § 38 odst. 2 obč. zák. na straně druhé) podřaditelný pod uvedené hmotněprávní pravidlo. Přece jsou-li (byť nepatrné) pochybnosti o skutkových okolnostech, které jsou identické se skutkovými okolnostmi předvídanými v hypotéze příslušného pravidla chování (právní normy), nelze za této (nejisté) skutkové konstelace vůbec uvažovat o aplikaci předmětné právní normy na takto zjištěný skutkový stav, obzvláště v situaci, kdy se zpětně posuzuje, jaký byl zdravotní stav již nežijící osoby v určitém (právně významném) období za jejího života. Soud tedy může přistoupit k aplikaci dané právní normy až v procesní situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění. Ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. přitom jasně stanoví, že soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci, nikoliv na základě pravděpodobného skutkového stavu věci. Před aplikačním aktem si tedy soud musí být jist, zda jím zjištěný skutkový stav je identický a tedy i podřaditelný pod výčet těch skutečností, které jsou obsaženy v hypotéze příslušné právní normy, jež by v daném případě měla být aplikována či nikoliv. Případné pochybnosti plynoucí ze získávaných informací z provedených důkazů musejí být odstraněny již ve fázi hodnocení důkazů, kdy soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení (§ 132 o. s. ř.). Jinak vyjádřeno, po provedeném zhodnocení důkazů zde již musí být (napevno) zjištěn skutkový stav, který (jistěže při existenci příslušné právní normy) buďto bude podřaditelný pod příslušné právní pravidlo chování (právní normu) či nikoliv (např. i proto, že se žalobci nepodařilo žalobní tvrzení prokázat a nebyl tak zjištěn skutkový stav, na nějž by bylo možno aplikovat příslušnou právní normu).
Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních, která učinil z jím provedené důkazu - posudku znaleckého ústavu. Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že odvolací soud (v zásadě) převzal Ústavem vpředu citované závěry, aniž by při rozhodování přihlédl k dalším okolnostem a (především) aniž by se důsledně zaměřil na obsahovou stránku Ústavem přijatých závěrů z hlediska toho, z jakých zjištění tyto odborné závěry vycházely a jak byly Ústavem v posudku (z)formulovány. Závěry znaleckého posudku především musejí mít oporu v podkladových materiálech. Soud jistěže nezkoumá a nezabývá se vlastním odborným posouzením předmětu znalecké verifikace, ale zpracovaný posudek podrobuje (důslednému) hodnocení z hlediska toho, zda má podklad v obsahu nálezu (dílčích zjištěních), zda přihlíží ke všem významným skutečnostem, zda je souladný či naopak je v rozporu s výsledky ostatních důkazů, zda je postaven na zásadách logického myšlení.
Z obsahu posudku Ústavu je zřejmé, že zpracovatelé měli k dispozici právně významné informace vypovídající o zdravotním stavu zůstavitele v době jeho přijetí na interní oddělení strakonické nemocnice dne 4. října 2010, avšak odborné závěry, které posléze činili k inkriminovanému datu 20. října 2000 (den, kdy zůstavitel s žalovanými uzavřel předmětnou kupní smlouvu), tj. tři dny po propuštění zůstavitele z nemocnice, v zásadě jak je zřejmé z citovaného textu a v něm (tučným písmem) zvýrazněných pasáží vycházejí z předpokladu (presumpce), pravděpodobnosti popsaných dvou duševních poruch, jimiž měl být zůstavitel v inkriminovaný den stižen, než z relevantního popisu podkladů a skutečností, z nichž by bylo možno nikoliv předpokládat, dovozovat, resp. presumovat duševní poruchu, nýbrž (zcela jasně) konstatovat (učinit jednoznačný odborný závěr), že předmětný podkladový materiál, konkrétní (v posudku uvedené) skutečnosti, zcela jasně a nezvratně prokazují, že zůstavitel dne 20. října 2000, v době, kdy uzavíral předmětnou kupní smlouvu, byl stižen uvedenou duševní poruchou. Jak dílčí závěry Ústavu v posudku (na str. 35 až 36) vycházeje z obsahu formulovaného textu tak i přijaté odborné závěry či výslech (jednoho ze zpracovatelů posudku) MUDr. R. K., v podstatě oscilují kolem předpokladu, resp. pravděpodobnosti zdravotního stavu zůstavitele dne 20. října 2010 (arg.: Prokazatelně v úvodu hospitalizace...trpěl desorientací a poruchou kognitivních funkcí charakteru deliria....tato onemocnění musela mít výrazný vliv na celkovou funkční schopnost posuzovaného...nepochybně přetrvávala u posuzovaného psychická astenie a fragilita , podpis kupní smlouvy...vybočuje z jeho dlouhodobých postojů... , je prokázáno, že chronicky nemocný člověk po závažné dekompenzaci snadno vyhoví okolí... , nelze vyloučit , toto také nelze vyloučit , vzhledem k tomu, že není možno (posuzovaného) vyšetřit, dovozuje znalec, že příznaky duševní poruchy odezněly týden po propuštění z nemocnice , toto je logické vysvětlení psychických projevů posuzovaného ). Tento závěr přitom Ústav dovodil i z konstatování, že Samotný podpis kupní smlouvy a jeho důsledky jsou dlouhodobým vývojem vůle V. Ž. zřetelně v nesouladu. To jasně dokládá, že tento právní úkon byl v rozporu s vůlí a přáním posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše. ). Tedy opět z presumpce duševní poruchy, zde založené na konfrontaci toho, čeho chtěl zůstavitel dříve dosáhnout (co chtěl realizovat) a toho, co ve skutečnosti předmětným sepisem (uzavřením) předmětné kupní smlouvy učinil (realizoval). Nelze pak ponechat bez povšimnutí, že ač Ústav věnoval převážnou část svého posudku popisu okolností a mj. též opisu výpovědí svědků, při hodnocení zdravotního stavu zůstavitele zcela ponechal stranou např. výpovědi svědkyň Dunovské (která prováděla ověření podpisu zůstavitele v den uzavření kupní smlouvy) či např. svědkyně K. (poštovní doručovatelky, která byla v inkriminovaném období v kontaktu se zůstavitelem), tedy svědkyň, které se zcela konkrétně a jasně vyjadřovaly k chování zůstavitele v předmětném období. I tato absence jde na vrub přesvědčivosti zmíněného posudku.
Dovolatelé mj. ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., který se ovšem nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8/1). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Tím, že odvolací soud své meritorní rozhodnutí založil na zjištěních učiněných výhradně ze znaleckého posudku Ústavu (de facto na mechanickém převzetí Ústavem přijatých závěrů), který je nepřesvědčivý z důvodu, že stižení zůstavitele duševní poruchami bylo vzhledem k jeho zdravotnímu stavu při jeho hospitalizaci dne 4. října 2000 Ústavem (v zásadě) předpokládáno, a ponechal předmětem hodnocení další důkazní prostředky, z nichž soud prvního stupně činil skutková zjištění, případně v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivým způsobem nevyložil, proč tyto důkazy nebyly v odvolacím řízení zopakovány ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. , jsou výsledky takto odvolacím soudem provedené důkazní verifikace postiženy vadným (nelogickým) postupem. Dovolatelům se tedy v tomto směru podařilo jimi uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. osvědčit.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tedy není správný. Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první téhož procesního předpisu jej vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení bude (odvolací) soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu také o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za žádoucí (pro případ opětovně řešené problematiky neplatnosti právního úkonu) k závěru soudu prvního stupně, který se jinak při posuzování otázky (absolutní) neplatnosti předmětné kupní smlouvy ve svém rozhodnutí správně zabýval jednáním dovolatelů z hlediska dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) ve vztahu k (podstatně) nižší sjednané kupní ceně, odkázat na svůj rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 (in www.nsoud.cz ), v němž judikoval, že: Platné právo neobsahuje právní institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy. Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy. V tomto směru učiněný právně kvalifikační závěr soudu prvního stupně měl oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. května 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu