30 Cdo 5212/2016
Datum rozhodnutí: 21.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



30 Cdo 5212/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 240 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 178/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 15 Co 421/2015-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 5. 2015, č. j. 22 C 178/2013-128, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalované částky se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 134/1999 (dále jen posuzované řízení ). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 23. 11. 1999 a ke dni rozhodování odvolacího soudu stále probíhalo. Šlo o pracovněprávní spor, v němž se tamní žalobce, jenž je žalobcem i v tomto řízení, domáhal náhrady škody podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a poškození cizích práv, a to náhrady za ušlý zisk ve výši 27 440 Kč a dále za období od 1. 12. 1999 do budoucna peněžní renty. V době zahájení posuzovaného řízení již probíhalo řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 34 C 143/99 (dále jen související řízení ), které bylo zahájeno dne 25. 6. 1999 a v němž se žalobce proti totožnému žalovanému domáhal určení neplatnosti právního úkonu a náhrady škody. Usnesením ze dne 23. 6. 2003 přerušil soud posuzované řízení až do pravomocného skončení souvisejícího řízení. Usnesením ze dne 5. 11. 2013 soud rozhodl o pokračování v řízení. Žalovaná žalobci poskytla jako zadostiučinění nemajetkové újmy částku 40 575 Kč.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, přičemž jako přiměřenou formu zadostiučinění shledal formu peněžitou. K souvislosti posuzovaného řízení se souvisejícím řízením odvolací soud uvedl, že obě řízení spolu úzce souvisela, neboť v nich byly řešeny otázky zániku pracovního poměru žalobce. Pokud byl žalobce přesvědčen o tom, že není na místě přerušení řízení, mohl proti usnesení, jímž bylo posuzované řízení přerušeno, podat odvolání. Žalobce však takový procesní úkon neučinil, evidentně byl tedy s takovým postupem soudu srozuměn. Při stanovení přiměřené výše zadostiučinění odvolací soud vyšel ze základní částky 15 000 Kč, přičemž za celkovou délku řízení 15 let a 5 měsíců dospěl k částce 216 250 Kč. Tuto částku následně snížil o 10 % na základě kritéria složitosti řízení a o 50 % z důvodu jednání žalobce v souvisejícím řízení, kterým do značné míry přispěl k průtahům v tomto řízení a které měly přímo účinky (vzhledem k přerušení řízení) na délku trvání posuzovaného řízení. Jelikož posuzované řízení bylo ve věci pracovněprávní, odvolací soud zvýšil částku na základě kritéria významu řízení pro žalobce, avšak s ohledem na okolnosti případu a charakter uplatněného nároku pouze o 5 %. Od takto vypočtené částky odvolací soud odečetl částku 67 000 Kč, kterou žalobce již obdržel jako odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou souvisejícího řízení. Dospěl tudíž k výsledné částce 30 312 Kč. Jelikož jde o nižší částku, než které se žalobci již od žalované dostalo, žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, navíc se jedná o otázku, která má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Následně dovolatel vymezuje tři otázky: 1) Za jakých okolností a jakým způsobem lze snížit základní částku zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, zda je tak možné učinit libovolně bez bližšího odůvodnění, anebo zda je tak možné učinit pouze výjimečně za přesně stanovených podmínek. 2) Zda je možné základní částku zadostiučinění snížit pro chování účastníka řízení v jiném než posuzovaném řízení. 3) Zda vypočtená výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku určitého řízení může být ponížena o částku, kterou poškozený od státu obdržel jako odškodnění za nepřiměřenou délku jiného řízení, které s posuzovaným řízením nesouvisí a ve kterém jde o naprosto jiný nárok. Ve vztahu ke všem otázkám dovolatel uvádí, že jde o otázky zásadního právního významu. Ve vztahu k první otázce uvádí, že je judikaturou řešena rozdílně. Ve vztahu k ostatním otázkám se samostatně jejich přípustností nezabývá. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ohledně první otázky dovolatel v části V bodě 1 dovolání namítá, že odvolací soud řádně neodůvodnil, proč vyšel právě z částky 15 000 Kč a proč snižoval právě o daná procenta. Pod body 2 a 3 uvádí námitky vztahující se k dalším dvěma otázkám. Pod bodem 4 namítá nepřiměřenou výši přiznaného zadostiučinění a pod bodem 5 namítá nesprávné právní posouzení soudu prvního stupně, na něž odvolací soud odkázal. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolací soud předně podotýká, že po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. již přípustnost dovolání nezakládá zásadní právní význam řešené otázky.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Dovolatel přípustnost dovolání konkrétně vymezuje pouze ve vztahu k první otázce, u níž uvádí, že tato otázka má být judikaturou řešena rozdílně. Nepoukazuje však na žádná konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž by daná otázka byla řešena rozdílně.
U dalších dvou otázek není z dovolání seznatelné, který předpoklad přípustnosti dovolání považuje dovolatel za splněný. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posledních dvou bodech dovolání se dovolatel jeho přípustností nikterak nezabývá. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou ( ) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.
Právě kýženého účelu mohlo být dosaženo v dané věci, neboť Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že částka 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení je částkou základní, ze které je třeba vycházet vždy a pouze výjimečně uvažovat o použití jiné základní sazby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Dále dovolací soud opakovaně připomíná, že posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. K otázce přiměřené výše zadostiučinění v případě souběhu dvou či více řízení se Nejvyšší soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, přičemž napadené rozhodnutí je v souladu se závěry tohoto rozhodnutí.
Dovolání tak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 3. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu