30 Cdo 520/2003
Datum rozhodnutí: 10.02.2004
Dotčené předpisy: § 228 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 520/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Ing. J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ Mgr. O. Č. a 2/ Ing. J. K., oběma zastoupeným advokátem, o obnovu řízení ve věci ochrany osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 35 C 26/2001,

o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2002,

č. j. 1 Co 108/2002-40, t a k t o :

Unesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2002, č. j. 1 Co 108/2002-40, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne

12. března 2002, č. j. 35 C 26/2001-21, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. března 2002 pod č. j. 35 C 26/2001-21 rozhodl tak, že "obnova řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 29 C 3/98 se zamítá". Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jak vyplývá

z odůvodnění tohoto rozhodnutí, soud prvního stupně věc posuzoval jako žalobu na obnovu řízení podle ustanovení § 228 násl. občanského soudního řádu (dále jen

"o. s. ř.") ve znění účinném od 1. ledna 2001 po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.

O odvolání žalobce pak rozhodl Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne

12. listopadu 2002 pod č. j. 1 Co 108/2002-40, kterým toto usnesení podle ustanovení

§ 219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud se v tomto případě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že zde nejsou dány předpoklady pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 násl. o. s. ř. v již uvedeném znění.

Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 8. ledna 2003, přičemž téhož dne bylo doručeno žalobci.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal žalobce (dále jen dovolatel) dne 6. února 2003 včasné dovolání, z jehož obsahu vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (a stejně tak rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se vyjádřili žalovaní písemným podáním (č. l. 50 spisu), v němž se s napadeným rozhodnutím ztotožnili.

Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel ze skutečnosti, že - jak již bylo zmíněno - soudy obou stupňů ve věci aplikovaly o. s. ř. ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Proto s přihlédnutím k ustanovení části 12., hlavě prvé, bodu 17. uvedené novely, jíž byl změněn občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle znění uvedeného procesního předpisu účinného od 1. ledna 2001.

Dovolací soud uvážil, že dovolání v této věci bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání je založena podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a odst. 2

o. s. ř., s přihlédnutím k § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona.

Dovolací soud poté přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Praze

v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§ 243b odst. 2

o. s. ř.).

Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

Podle části 12., hlavy prvé, bodu 16. zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (dále opět jen "o. s. ř."), návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pojmem "dosavadní právní předpisy" je tak třeba rozumět i o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000.

V souzeném případě podání žalobce, jímž se domáhal obnovy řízení, se vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. dubna 1998, č. j. 29 C 3/98-19, ve spojení

s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 1999, č. j. 1 Co 97/98-38, - tedy rozhodnutím vydaným před nabytím účinnosti zmíněné novely. Bylo proto třeba v řízení o tomto podání postupovat podle dosavadních právních předpisů, a aplikovat tak příslušná ustanovení o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000 (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2003 sp. zn. 25 Cdo 511/2003). Soudy obou stupňů však v řízení, v němž se žalobce domáhal obnovy řízení, postupovaly podle znění uvedeného procesního předpisu účinného po jeho novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proto takto při posouzení daného návrhu na věc aplikovaly nesprávný procesní předpis. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tedy nelze

z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.), což je třeba vztáhnout i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí (včetně jemu předcházejícího usnesení soudu prvního stupně) zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. února 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu