30 Cdo 5173/2008
Datum rozhodnutí: 27.05.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.





30 Cdo 5173/2008



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně

Ing. J. B.,
zastoupené JUDr. Františkem Listíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Nad Spáleným mlýnem 12/621, proti žalovanému
PhDr. V. Ž.,
zastoupenému Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, o ochranu osobnosti,

vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 125/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2008, č.j. 1 Co 40/2008-288
,
takto:




I. Dovolání žalobkyně
se odmítá
.

II. Žádný z účastníků
nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:

(§ 243 odst. 2 o.s.ř.):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2007, č.j. 34 C 125/2004-235, výrokem I. zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel nepřiměřených tvrzení a kritiky žalobkyně, že zradila a podrazila hnutí Nezávislí, že zaměstnávala svého manžela jako svoji sekretářku (asistenta), že kritizovala M. T. za to, že zaměstnával svoji manželku jako senátní tajemnici, že žalobkyně společně s manželem byli povoláni na základě politické objednávky k tomu, aby žalovaného vypudili z hnutí Nezávislí, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaslat žalobkyni písemnou omluvu za své výroky, které poskytl v rozhovorech deníkům Lidové noviny, Právo a Blesk ve znění uvedeném v tomto výroku, výroky III. a IV. zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zajistit vlastním jménem a na vlastní náklady v denících Lidové noviny a Právo uveřejnění omluvy ve znění uvedených v těchto výrocích. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č.j. 1 Co 40/2008-288, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil ve výroku ve věci samé a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah žalovaného do práv žalobkyně chráněných ustanovením § 11 násl. občanského zákoníku (dále jen

o.z. ). Výroky žalovaného o zradě a podrazu žalobkyně na hnutí Nezávislí posoudil jako hodnocení žalovaného, uvedené v době probíhajícího politického boje mezi účastníky, pro něž měl žalovaný reálný podklad v tehdejším postoji žalobkyně k hnutí Nezávislí. Ani údaj o tom, že žalobkyně zaměstnává svého manžela jako sekretářku nepovažoval odvolací soud za neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv, když výraz sekretářka není urážející a je třeba ho posuzovat za negativní hodnocení a přípustnou nadsázku ze strany žalovaného. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že (sice) nebylo prokázáno, že by žalobkyně veřejně kritizovala M. T., avšak současně dospěl k závěru, že tento nepravdivý výrok (s přihlédnutím

k soudem popsaným okolnostem) nebyl natolik závažný, aby žalobkyni dehonestoval. Rovněž tvrzení, že žalobkyně společně se svým manželem byli povoláni na základě společenské objednávky k tomu, aby žalovaného vypudili z hnutí Nezávislí, nepředstavovalo podle názoru odvolacího soudu neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně vzhledem k tomu, že žalovaný je vyslovil v době, kdy účastníci proti sobě stáli jako političtí protivníci a každý z nich měl zájem o vedoucí pozici v tomto hnutí. Konečně pak uvedl, že za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně nelze považovat ani tvrzení, že manželka žalovaného, K. Ž., v tehdejší funkci volebního zmocněnce, chtěla žalobkyni bezprostředně před volbami do Evropského parlamentu vyškrtnout z volební kandidátky hnutí Nezávislí, když pravdivost tohoto tvrzení nebyla prokázána. Vzhledem k uvedeným skutečnostem odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně a v důsledku toho ani odpovědnost žalovaného podle § 13 o.z.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 29. srpna 2008 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí napadá z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního významu považuje jednak charakteristiku politika jako osoby veřejně činné, protože osobu politika jako osoby veřejně činné je třeba odlišit od jiných veřejně činných osob, a přípustnost kritiky jednání takovéto osoby na základě nepravdivých či zkreslených informací tvořících ucelený řetězec vedoucí k závěru o nepřípustnosti takového cíle kritiky. Domnívá se, že výroky pronesené ve velmi úzkém časovém horizontu v různých médiích s cílem dehonestovat a pošpinit morální kredit žalobkyně vrcholové političky, i když izolovaně vzaty nemusejí splňovat podmínky nepřiměřené kritiky, ve své celistvosti a komplementaritě mohou již takovou nepřiměřenou kritikou být. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání podáno nebylo.

Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 11 násl. o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, z níž vyplývá, že rozlišení různých osob veřejně činných z hlediska prezentace údajů o nich a kritiky jich se týkající spočívá v tom, že prezentace údajů o těchto osobách a jejich případná kritika musí souviset s veřejnou činností, kterou tyto osoby vykonávají; rozhodnutí odpovídá i judikatuře zabývající se kritérii pro hodnocení přiměřenosti nebo nepřiměřenosti kritiky (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 2007, sp.zn.30 Cdo 3263/2006). Proto je třeba za tohoto stavu se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu (který z výše vyložených zásad vycházel), že není dán předpoklad odpovědnosti žalovaného podle ustanovení § 13 o.z. Dovolací soud současně připomíná, že úvahy odvolacího soudu přiléhavě reagovaly na žalobkyní dovozované útoky proti jejímu právu na ochranu osobnosti v souvislosti s nimiž požadovala též konkrétní formu morální satisfakce. Proto úvahy obsažené v dovolání o potencionálním významu tvrzeného uceleného řetězení kritiky, která by měla vést k závěru o nepřípustnosti takové kritiky, nejsou pro danou věc právně významné. Z uvedeného důvodu tedy není možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. května 2010



JUDr. Pavel

Pavlík, v. r.

předseda senátu