30 Cdo 517/2011
Datum rozhodnutí: 26.04.2012
Dotčené předpisy: § 11násl. o. s. ř., § 243 odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 517/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce MUDr. D. R., zastoupeného JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, proti žalované obchodní společnosti Ringier Axel Springer CZ, a.s. (dříve RINGIER ČR, a.s.), se sídlem v Praze 7, Komunardů 1584/42, IČO 40766713, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7/1289, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 107/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č.j. 1 Co 140/2010-182, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované k rukám její zástupkyně JUDr. Heleny Chaloupkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7/1289 částku 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2010, č.j. 37 C 107/2009-149, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobci, České tiskové kanceláři a zveřejnila na třetí straně časopisu Reflex omluvu ve znění uvedeném ve výroku, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zveřejnila na vlastní náklady v deníku MF Dnes na straně A2 a v deníku Lidové noviny na straně 2 omluvu ve znění uvedeném ve výroku a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2010, č.j. 1 Co 140/2010-182, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud věc posoudil podle § 11násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, neboť uveřejněná karikatura žalobce měla reálný základ v jeho jednání a je přiměřená sledovanému cíli. Dovodil, že z toho důvodu není namístě poskytnout žalobci požadovanou satisfakci. Odvolací soud konkrétně především poukázal na to, že soud prvního stupně při rozhodování podle § 11 násl. obč. zák. vycházel z toho, že žalobce se cítil dotčen jednak zveřejněním jeho fotografie na obálce časopisu Reflex č. 6 ze dne 5. 2. 2009, jehož vydavatelkou je žalovaná, upravené do podoby fašistického diktátora A. H., a jednak zveřejněním výroků Z. Š. o žalobci v článku Arbeit macht Rath" v témže čísle označeného časopisu. Na základě široce provedeného dokazování dospěl k závěru, že označené zpodobení žalobce, připomínající A. H., jež je jeho karikaturou, vykazuje reálný základ v jeho jednání. U veřejnosti je osoba A. H. spjata mj. i s takovými negativními rysy politika, jako je populismus, autoritářství, manipulace s občany a demagogie, a uvedenou karikaturou žalovaná fakticky vyslovuje a upozorňuje, že obdobné rysy nebo některé z nich jsou rozpoznatelné u žalobce. Navíc adekvátnosti užití karikatury svědčí i časový kontext, když byla žalovanou zveřejněna krátce poté, co žalobce kladně referoval o činnosti A. H., jak plyne z obsahu jeho rozhovoru zveřejněném v deníku Lidové noviny dne 24. l. 2009, kde v části diskuse týkající se způsobu řešení aktuální hospodářské krize žalobce uvádí, že je třeba nastartovat spotřebu a dává příklad Karla IV., který" stavěl hladovou zeď, americké prezidenty, kteří prudce zvedli důchody a dávky v nezaměstnanosti, aby ,,lidi ekonomiku roztočili", a v tomto kontextu poukazuje na to, že A. H. řešil hospodářskou krizi tak, že začal zbrojit, čímž nastartoval ekonomiku. Tím, že žalobce dával příklady hodné následování, jak byla v minulosti řešena hospodářská krize, a přitom osobu A. H. zařadil mezi další uvedené osobnosti, které vzbuzují ve veřejnosti neutrální, resp. kladné emoce, jak je tomu zejména u české veřejnosti u významného a ctěného panovníka Karla IV., mohl u veřejnosti vyvolat dojem, že některé kroky A. H. byly správné a že některé aspekty politiky nacistického Německa (byt' jen v hospodářské sféře) jsou následováníhodné. Uvedený výrok proto označuje za nezodpovědný, s tím, že je navíc zřejmé, že je podstatný rozdíl v tom, když o určitých historických faktech, týkajících se i hospodářského vývoje, neutrálně referují historici či ekonomové v rámci zkoumání minulosti, současnosti a potažmo budoucnosti, a když o těchto faktech neuváženě bez souvislostí referují politici v touze ospravedlnit či vysvětlil své aktuální snahy nebo činy. Cílem označené karikatury je upozornit veřejnost na nežádoucí chování žalobce coby politika nadaného významnou pravomocí, který se i do budoucna uchází o přízeň voličů. Tomuto cíli odpovídá v dané věci forma i obsah této karikatury, jež je sice vůči žalobci velmi tvrdá a nevybíravá, avšak její ztvárnění není natolik neslušné, že by již samo o sobě bylo ve smyslu teorie intenzivního excesu nepřípustné. Nebylo shledáno, že by žalobce byl zpodoben tak, že by byla ponížena jeho elementární lidská důstojnost, že by bylo jakkoli zasaženo do samotné intimity jeho osobnosti či že by jinak byly překročeny meze dobrých mravů společnosti. Zdůraznil že podstatným znakem karikatury je nadsázka a takto je také ve veřejnosti chápána. To značí, že po shlédnutí předmětné karikatury nelze nabýt dojmu, že žalobce je masový vrah či válečný zločinec" Ostatně o tom, že užití podoby A. H. v karikatuře soudobých politiků není v evropském či severoamerickém kontextu tabu svědčí, že také jiní vrcholní politici v zahraničí byli takto karikováni. O značená karikatura jednoznačně vykazuje reálný základ a je přiměřená sledovanému cíli, takže jejím uveřejněním nemohlo být neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud současně připomněl, že týž závěr učinil soud prvního stupně i ohledně výroků Z. Š., které podle jeho zjištění proneseny byly. Odvolací soud uzavřel, že se žalovaná nedopustila neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných § 11 násl. obč. zák. neboť uveřejněná karikatura žalobce má reálný základ v jeho jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 28. prosince 2010 včasné dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je přesvědčen, že v předmětné věci jde o právní otázku, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, neboť otázka karikatury českého občana a politika tak, aby zjevně připomínal na titulní straně časopisu podobu A. H., nebyla dosud podle názoru dovolatele v českém soudnictví projednávána. Dále se dovolatel domnívá, že došlo při rozhodování odvolacího soudu k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces podle článku 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod a k nerespektování některých nálezů Ústavního soudu. Toto pochybení spatřuje v tom, že odvolací soud nijak nereagoval na jeho odvolací námitky a místo věcné reakce odkázal na podrobné a výstižné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že soud je povinen své rozhodnutí náležitě vyložit a vypořádat se se všemi argumenty a námitkami strany. Pokud k tomu nedojde, jde nepochybně o porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatel dále očekává, že dovolací soud se vyjádří k otázce, zda v demokratickém právním státě je přípustné, aby politik demokratické strany byl na titulní stránce celostátně vydávaného časopisu zobrazen tak, aby jeho podoba zjevně připomínala podobu A. H. K tomu nastiňuje tři alternativní teze:
1) Karikatura politika tak, aby připomínal podobu A. H., je v demokratickém právním státě bez dalšího přípustná.
2) Karikatura politika tak, aby zjevně připomínal podobu A. H., není v demokratickém právním státě přípustná, neboť přesahuje přípustné meze novinářské svobody a zasahuje vždy do práva na ochranu osobnosti, nejde-li o politika fašistického.
3) karikatura některých politiků není v demokratickém právním státě přípustná, zatímco karikatura jiných politiků přípustná je a to podle toho, jak jejich politické smýšlení a jednání zhodnotí soud.
Podle názoru dovolatele se oba soudy ztotožnili se třetí alternativou. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že podle jejího názoru nejsou dány důvody přípustnosti dovolání a navrhla jeho odmítnutí případně zamítnutí.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále připomíná, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona (se současným konstatováním, že nálezem Ústavního soudu sp.zn. Pl ÚS 29/2011 bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností až od 31. prosince 2012), neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., protože napadený rozsudek neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, resp. nebyl zde předpoklad, že by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Dovolací soud připomíná obecně známou a zdůrazňovanou skutečnost (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04), že k problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro informace" nebo myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41).
Současně je nutno vycházet ze zásady, že svoboda projevu není ovšem bezbřehá; je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny. Ústavní soud se k této problematice vyjádřil např. ve svém nálezu IV. ÚS 154/97 (sv. 10, č. 17) a konstatoval, že při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým.
V již zmíněném nálezu ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04, Ústavní soud připomněl, že karikatura náleží do podmnožiny hodnotících soudů, jedná se o jiný způsob kritiky, jež svým terčem činí určitý charakterový rys, tělesnou vlastnost, čin konkrétní karikované osoby, na který pomocí ironie a nadsázky upozorňuje a tímto způsobem kritizuje. Umění karikaturisty není v tom být přiměřený a nestranný, ale právě v tom, že je ostrý a jednostranný (srov. Herczeg, J.: Meze svobody projevu, Nakladatelství Orac, Praha 2004, s. 71). Stejně jako kritika, je karikatura hodnocena jak podle svého obsahu, tak podle formy, jíž je na určitou skutečnost upozorňováno. Pro karikaturu je typické, že zveličuje, přehání a ironizuje , a proto nezbytným předpokladem pro bezchybné právní posouzení je odstranění satirického hávu, do nějž se halí; vlastní informace i karikatura musí spočívat na reálném základě, byť minimálním. Vzhledem k tomu, že karikatura používá výrazových prostředků sobě vlastních, je třeba na způsob, jimž se vyjadřuje, nahlížet shovívavěji, nelze však připustit, aby zcela zjevně přesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky, t.j., aby se jednalo o tzv. intenzívní exces (srovnej např. též rozsudek NS ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1109/2005, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách NS ČR www.nsoud.cz).
Základem rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci žaloby na ochranu osobnosti jsou konkrétní skutková zjištění, přičemž právní posouzení je v souladu s jinak četnou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit. Nejde tedy o případ, kdy by bývala byla řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejsou zde proto skutečnosti, které by eventuálně odůvodňovaly závěr o možné přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s odst. 3 téhož ustanovení. Pokud dovolací námitky dovolatele fakticky směřují též k dovolacím důvodům podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř., pak k okolnostem v rámci nich uváděným se podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží.
Za tohoto stavu proto bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, když v dovolacím řízení vznikly žalované náklady spojené se zastoupením advokátkou, spočívající v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč (srovnej § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátce v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2000 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u žalované 4.050,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 4.860,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. dubna 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu