30 Cdo 5167/2016
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 5167/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně HEXA PLUS, a. s. v likvidaci , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 30, identifikační číslo osoby 45274827, zastoupené Mgr. Ondřejem Mikulášem, advokátem MP Legal, advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované K & V a. s. , se sídlem v Praze 1, Týnská 21, identifikační číslo osoby 452 40 400, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o určení vlastnického práva a vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 666/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2015, č. j. 12 Co 241/2015-312, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) předesílá, že v předmětné věci vydal dne 4. září 2014, pod sp. zn. 30 Cdo 998/2014 (všechna zde označené rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) rozsudek, jímž zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (dále již odvolací soud ) ze dne 9. listopadu 2010, č. j. 12 Co 359/2010-226, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále již soud prvního stupně ) ze dne 16. března 2010, č. j. 4 C 666/2006-203, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem k této kasaci bylo (ve stručnosti vyjádřeno) to, že oba soudy při posuzování obsahu (v rozhodnutí označené) listiny nejprve dospěly k závěru, že jde o plnou moc, přičemž na jiném místě zase dovodily, že jde o pověření k jednání. Vznikly tedy pochybnosti o skutkovém zjištění a v návaznosti na to o relevanci právního posouzení ve vztahu k jednání právního předchůdce žalobkyně v souvislosti s uzavřením předmětné kupní smlouvy ohledně převodu žalobou dotčeného nemovitého majetku. Dovolací soud pak připomenul svou judikaturu vztahující se k materii jednání jménem společnosti s tím, aby se soud prvního stupně v dalším řízení zabýval těmito zásadně významnými okolnostmi a zohlednil je v meritorním rozhodnutí.
Soud prvního stupně následně v rozsudku ze dne 20. ledna 2015, č. j. 4 C 666/2006-273, zamítl předmětné žaloby (na určení vlastnictví a na vyklizení předmětných nemovitostí) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Po provedeném řízení vyložil obsah právního úkonu z 29. 7. 1996 tak, že byť je úkon nazván plnou mocí , podle svého obsahu, účelu i smyslu byl písemným pověřením členky představenstva k jednání a podepisování jak je výslovně uvedeno jménem společnosti , což odpovídá stanovám i tomu, jak tedy to chápali účastníci a zainteresované orgány. Soud dále vycházel ze zjištění, že podle stanov prodávající společnosti (čl. 29, 30 Stanov) při zastupování společnosti vůči třetím osobám a při podepisování za společnost je oprávněn samostatně jednat jeden člen představenstva, který byl písemně představenstvem pověřen. Nejde tedy o situaci, že by dle stanov byli k jednání jménem společnosti oprávněni jednat nejméně dva členové představenstva společně. Dále prvoinstanční soud v rámci svého právního posouzení věci vyložil, že stanoví-li stanovy možnost, aby k samostatnému jednání byl představenstvem pověřen jeden člen představenstva, je logické a jedině možné, že tento člen představenstva, který je pověřován, nemůže vystupovat na straně představenstva, neboť by tak pověřoval sám sebe, a k takovému úkonu jsou tedy povolání všichni zbývající členové představenstva. S ohledem na shora uvedené byla, dle názoru soudu, kupní smlouva za stranu prodávající uzavřena oprávněným subjektem. Kromě toho soud prvního stupně vyložil i další důvody, proč nebylo možné podaným žalobám vyhovět (rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., vydržení vlastnického práva).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 8. prosince 2015, č. j. 12 Co 241/2015-312, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, když se - vyjma závěrů o rozporu s dobrými mravy a vydržení - ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně hodnotil listinu ze dne 29. 7. 1996 označenou jako plná moc podle jejího obsahu a uzavřel, že se jednalo o písemné pověření členky představenstva Ing. E. K. k jednání a podepisování jménem společnosti...
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalobkyně (dále též dovolatelka ), které však není jak bude rozvedeno níže ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Z obsahu podaného dovolání (uplatněného dovolacího důvodu a vymezených předpokladů přípustnosti dovolání) je zřejmé, že dovolatelka primárně zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, a na podkladě své skutkové verze (vycházející z jiného hodnocení obsahu předmětné listiny připojené ke kupní smlouvě ze dne 18. února 1997) dospívá k jinému právnímu názoru, jímž oponuje právnímu posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně). Taková dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání nezakládá, neboť způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. je toliko nesprávné právní posouzení věci, nikoliv nesprávně zjištěný skutkový stav věci, který v dovolacím řízení nelze (nijak) revidovat (k tomu srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.).
K dovolací argumentaci žalobkyně zpochybňující odvolacím soudem, resp. oběma soudy učiněné závěry ohledně jednání Ing. E. K. při uzavírání předmětné kupní smlouvy, Nejvyšší soud připomíná, že již ve svém rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, uzavřel, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Citované závěry mutatis mutandis dopadají i na jednostranné právní úkony, a lze je vztáhnout i pro tuto věc potud, pokud dovolatelka brojí proti závěrům, které odvolací soud (oba soudy) učinil(y) při hodnocení shora uvedené listiny tvořící součást předmětné kupní smlouvy. Znamená to tedy, že jestliže dovolatelka vychází z jiného skutkového závěru, než ze kterého při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, pak právní argumentace, kterou v oponentuře s právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu předkládá v podaném dovolání, představuje pouhou právní polemiku, která přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (též s ohledem na nepoužitelnost uplatněné judikatury, jež se vztahuje k jinému skutkovému základu) nezakládá. Jinými slovy vyjádřeno, skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak je vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho rozsudku, přičemž dovolatelkou vedená právní polemika s odvolacím soudem vychází z jiných skutkových zjištění, k nimž při posuzování přípustnosti dovolání nelze (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem) přihlížet.
Nebyly přitom zjištěny ani žádné defekty z hlediska práva dovolatelky na spravedlivý proces, když pochybnosti, které původně vedly dovolací soud k vydání kasačního rozhodnutí (viz poznámky shora), byly v dalším řízení rozptýleny tím, že soud prvního stupně, resp. odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil právně významné okolnosti případu, které jej následně vedly k formulaci právně kvalifikačního závěru o platnosti předmětné kupní smlouvy, tedy učiněného majetkového transferu právní předchůdkyní dovolatelky.
Nepřípustnost dovolání pak ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vylučuje přihlížet k případným (jiným) vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2017


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu