30 Cdo 5166/2007
Datum rozhodnutí: 22.10.2009
Dotčené předpisy:





30 Cdo 5166/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) P. O., a b) J. O., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) A. S., a 2) J. A., oběma zastoupeným advokátem, o 83.338,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 88/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. července 2007, č. j. 27 Co 289/2007-319, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. července 2007, č. j.


27 Co 289/2007-319, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se vůči každému ze žalovaných domáhali žalobou zaplacení částky 115.200,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. V průběhu řízení vzali žalobu zpět co do částky 9.600,- Kč ve vztahu k druhému žalovanému. Žalobci jsou vlastníky domu čp. 78 a pozemku č.p. 1229/8, 1230/1 a 1228 vše v k.ú. J., obec J., zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 589. Smlouvou ze dne 29.3. 1996 bylo zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy přes pozemek čp. 1229/8 ve prospěch dílny a truhlárny na pozemku čp. 1229/7, jejímiž vlastníky jsou mimo jiné i žalovaní. Bezdůvodné obohacení měli žalovaní získat tím, že neoprávněně užívají pozemek při své výdělečné činnosti pro příjezd k více nemovitostem.


Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 27. února 2004, č. j. 9 C 88/2003-132, zamítl žalobu, aby každému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 115.200,- Kč s 5% úrokem z prodlení od 21. srpna 2003 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení (vůči druhému žalovanému byla žalovaná částka omezena o 9.600,- Kč). Soud vyšel ze zjištění, že manželé F. a P. S. koupili kupní smlouvou ze dne 27. března 1996 pozemek parc. č. 1229/7 v k. ú. J. a na něm stojící budovy dílny a truhlárny. Prodávající Z. d. J. v likvidaci touto smlouvou zároveň zřídilo věcné břemeno, a to právo chůze a jízdy k budovám a stavbám, a to k dílně postavené na pozemku st. 1229/7, kolně postavené na pozemku st. 1229/26 a stodoly na pozemku 122/9 a dále k pozemkům 1229/7, st. 1229/26, st. 1229/25, 1229/23, 1229/33 ve směru tam i zpět v nezbytném rozsahu v jakoukoli dobu bez časového omezení nejkratším směrem přes pozemek parc. č. 1229/8 v k. ú. J. (který byl v té době v jeho vlastnictví) s tím, že vlastník tohoto pozemku je povinen dohodnuté věcné břemeno, které je vyznačeno na geometrickém plánu č. 343-340/95 vyhotoveném 1. února 1996, trpět. Manželé S. používají dílnu a truhlárnu ke své podnikatelské činnosti - autodopravě. Společně s nimi podniká na základě smlouvy o sdružení ze dne 30. března 1998 A. S., J. S., J. A. a H. A.; předmětem sdružení je provozování silniční motorové nákladní dopravy. Darovací smlouvou ze dne 18. února 2002 darovali manželé S. J. A., H. A., A. S., J. S., .I. S. a S. S., každému jednu ideální desetinu budovy truhlárny a dílny, postavených na pozemku parc. č. 1229/7 v J. Žalobci kupní smlouvou ze dne 27. dubna 1998 koupili mimo jiné pozemek parc. č. 1229/8, zatížený věcným břemenem, s jehož obsahem byli seznámeni a srozuměni. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že vlastníci dílny a truhlárny, kterými jsou i žalovaní, zneužívají věcné břemeno ve prospěch jiných nemovitostí, a že tak žalovaní užívají pozemek bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 občanského zákoníku - dále jen o.z. ).


Krajský soud v Praze (poté co žalobci vzali v průběhu odvolacího řízení žalobu zpět ve vztahu k prvnímu žalovanému co do částky 57.600,- Kč a ve vztahu k druhému žalovanému co do částky 52.800,- Kč) rozsudkem ze dne 1. července 2004, č. j. 27 Co 237/2004-157, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve vztahu k prvnímu žalovanému, zrušil co do částky 57.600,- Kč s 5% úrokem od 21. 8. 2003 do zaplacení a řízení zastavil; pokud soud prvního stupně rozhodl o částce 57.600,- Kč, věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k druhému žalovanému tento výrok rovněž zrušil co do 52.800,- Kč s 5% úrokem od 21. 8. 2003 do zaplacení a řízení zastavil, a v žalované částce 52.800,- Kč věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, ve kterém se soud prvního stupně měl zabývat nejen tím, zda žalovaní užívali zatížený pozemek ve prospěch cesty k truhlárně a dílně na pozemku č.par. 1229/7, ale také tím, zda jej takto užívali jen v nezbytném rozsahu.


Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 16. listopadu 2004, č.j. 9 C 88/2003-265, přerušil řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání ve věci sp. zn.


5 C 133/2001 a ve věci 5 C 149/2001.


Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 23. ledna 2007, č.j. 9 C 88/2003-279, výrokem I. připustil změnu žaloby tak, že žalovaní 1, 2 jsou povinni zaplatit společně žalobcům za období od 21. 8. 2001 do 10. 12. 2006 částku 83.338,- Kč tak, že prvý žalovaný částku 41.847,- Kč a druhý žalovaný částku 41.491,- Kč s úroky z prodlení od podání žaloby do zaplacení, výrokem II. řízení zastavil do částky 27.062,- Kč, výrokem III. vyzval žalobce ke specifikaci výše úroků z prodlení a výrokem IV. rozhodl o pokračování v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 9C 88/2003. Výrokem V. a VI. rozhodl o vyloučení zdržovacích žalob k samostatnému řízení.


Při jednání dne 13. března 2007 žalobci upřesnili výši úroků tak, že požadovali zaplacení 2% úroku z prodlení od 21. 8. 2003 v celkové částce 31.230,- Kč a dále do zaplacení a ve výši 9,5% z prodlení od 13. 12. 2006 ve výši 52.108,- a dále do zaplacení v téže výši.


Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15. března 2007, č.j. 9 C 88/2003-293, výrokem I. zastavil řízení co do částky 45.713,- Kč s 2% úrokem z prodlení


od 21. srpna 2003 do zaplacení ve vztahu k prvnímu žalovanému a co do částky 41.269,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 21. srpna 2003 do zaplacení ve vztahu k druhému žalovanému. Výrokem II. uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobcům částku 7.267,- Kč, a to z částky 3.649,- Kč s 2% úrokem od 21. srpna 2003 do zaplacení, z částky 3.618,- Kč ve výši 9,25 % od 13. 12. 2006 do 31. prosince 2006, od 1. ledna 2007 ve výši 9,5%, a dále ve výši repo sazby stanovení ČNB každé kalendářní pololetí zvýšené o 7% bodů do zaplacení, a druhému žalovanému 6.969,- Kč s 2% úrokem z částky 3.351,- Kč od 21. srpna 2003 do zaplacení, z částky 3.618,-Kč ve výši 9,25% od 13. prosince 2006, od 1. ledna 2007 ve výši 9,5% a dále ve výši repo sazby stanovení ČNB každé kalendářní pololetí zvýšené o 7% bodů do zaplacení.. Výrokem III. zamítl návrh zaplacení 0,25% úroku z prodlení od 13. prosince 2006 do 31. prosince 2006 z částky 3.618,- Kč proti oběma žalovaným. Výrokem IV. zamítl žalobu co do částky 34.580,- Kč s příslušenstvím proti prvnímu žalovanému a co do částky 34.522,- Kč s příslušenstvím proti druhému žalovanému. Výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní se na úkor žalobců částečně bezdůvodně obohacují, neboť užívají pozemek č. 1229/8 pro příjezd a chůzi ke stavbám na pozemku par. č. 1229/7 k truhlárně a dílně a rovněž k jiným budovám a pozemkům, což neodpovídá smlouvě o zřízení věcného břemene. Výše bezdůvodného obohacení odpovídá výši obvyklého, tedy tržního nájemného v daném místě a čase a pro účely daného řízení byla určena znaleckým posudkem vypracovaným V. F. a V. K. ve výši 7,- Kč za 1 m² ročně. Soud nepřiznal žalobcům náklady na opravu a údržbu pozemku, neboť tito neprokázali žádným způsobem vznik této škody.


K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. července 2007, č. j. 27 Co 289/2007-319, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že ve vztahu k prvnímu žalovanému co do částky 7.267,- Kč s příslušenstvím a ve vztahu k druhému žalovanému co do částky 6.969,- Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud napadené rozhodnutí odůvodnil především konstatováním, že předmětem řízení před tím, než soud prvního stupně vydal napadený rozsudek, byla ve vztahu k prvnímu žalovanému částka 41.847,- Kč s úroky z prodlení, ve vztahu k druhému žalovanému pak částka 41.491,- Kč s úroky z prodlení. Poukázal na to, že soud prvního stupně rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem ve vztahu k prvnímu žalovanému celkem o částce 87.560,- Kč spolu s úroky z prodlení (o částce 45.713,- Kč řízení zastavil, co do částky 7.267,- Kč žalobě vyhověl a o částce 34.580,- Kč rozhodl zamítavě), ve vztahu k druhému žalovanému rozhodl celkem o částce 82.760,- Kč (když ohledně částky 41.269,- Kč řízení zastavil, co do částky 6.969,- Kč žalobě vyhověl a co do částky 34.522,- Kč rozhodl zamítavě). Odvolací soud současně odkázal na ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. s tím, že soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Pokud zákonné důvody k překročení nároku žalobců nejsou splněny, pak v rozsahu, v jakém byl nárok překročen, nejsou dány podmínky řízení. Poté zdůraznil, že žalobci uplatňují nárok z bezdůvodného obohacení (když žalovaní měli v období od 21. srpna 2001 do 17. února 2002 užívat k přejezdům a přechodům jejich pozemek č. parc. 1229/8 v KÚ J. bez právního důvodu a


od 18. února 2002 nad rámec oprávnění z věcného břemene), takže nejde o řízení,


ve kterém by byl soud oprávněn překročit rozsah žaloby. K překročení došlo jak v jistině, tak v příslušenství. Uzavřel, že proto v napadeném výroku II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil s odkazem na ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. a § 221 odst. 1 písm. c) téhož zákona, protože podle něj nebyly dány podmínky, za kterých by soud o částce 7.267,- Kč a 6.969,- Kč s příslušenstvím mohl rozhodovat.


Rozsudek odvolacího soudu byl žalobcům doručen dne 19. září 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 19. října 2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a odkazují fakticky na dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Domnívají se, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením občanského soudního řádu, když nevyzval předsedu senátu soudu prvního stupně k opravě chybného výroku napadeného rozsudku podle § 164 o.s.ř., když se jednalo zjevně o chybu v počtech. Namísto toho sám rozhodl a odebral tak žalobcům možnost soudní ochrany. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.


K dovolání se vyjádřili žalovaní a navrhli jeho odmítnutí pro nepřípustnost.


Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem, stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.


Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplyne z pozdějších úvah, právě takováto vada ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. mimo jiné posuzované řízení poznamenala.


Z citovaného ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání, lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání ve věci přípustné. Tento předpoklad je v posuzované věci splněn, ač napadené rozhodnutí do určité míry může vzbuzovat pochybnosti o charakteru jeho procesního zakotvení.


Odvolací soud ve věci rozhodl rozsudkem s výslovným závěrem obsaženým v jeho výroku, že rozsudek soudu prvního stupně mění. Tato užitá dikce výroku odpovídá rozhodnutí podle ustanovení § 220 o.s.ř., čemuž odpovídá i jeho zvolená podoba jako rozsudku (§ 220 odst. 1 o.s.ř.). Jak však vyplývá z tohoto výroku uvedená změna rozsudku soudu prvního stupně má spočívat v jeho zrušení ve vymezeném rozsahu a v zastavení řízení, což na druhé straně odpovídá rozhodnutí podle ustanovení § 219a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 221 odst. 1 písm. c) téhož zákona, u nějž by se však uplatnila forma usnesení (srovnej již zmíněné ustanovení § 223 o.s.ř.). Přes tuto nejasnost však lze uzavřít, že dovolání je v označené věci přípustné, a to buď ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nebo podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) téhož zákona.


Dovolací soud poté uváděné rozhodnutí Krajského soudu v Praze přezkoumal v jeho výroku I. v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že je nelze klasifikovat jako správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).


Podle ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud


v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů, a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.


Jak se uvádí např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp.zn. II. ÚS 289/06, má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek "výchovy


k zachování zákona... k úctě k právům spoluobčanů" (§ 1 o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí, ve vztahu k zmíněnému účelu, odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1); obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).


I pokud se odhlédne od skutečnosti, že odvolací soud si dostatečně neujasnil formu a způsob rozhodnutí ve věci, je třeba poukázat na to, že v průběhu řízení došlo


ze strany žalobců k řadě úprav žaloby pokud se týče výše uplatněného nároku. Jak však již bylo uvedeno, odvolací soud napadené rozhodnutí odůvodnil konstatováním, že předmětem řízení před tím, než soud prvního stupně vydal napadený rozsudek, byla


ve vztahu k prvnímu žalovanému částka 41.847,- Kč s úroky z prodlení, ve vztahu k druhému žalovanému pak částka 41.491,- Kč s úroky z prodlení, přičemž poukázal na to, že soud prvního stupně rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem ve vztahu k prvnímu žalovanému celkem o částce 87.560,- Kč spolu s úroky z prodlení (o částce 45.713,- Kč řízení zastavil, co do částky 7.267,- Kč žalobě vyhověl a o částce 34.580,- Kč rozhodl zamítavě), ve vztahu k druhému žalovanému rozhodl celkem o částce 82.760,- Kč (když ohledně částky 41.269,- Kč řízení zastavil, co do částky 6.969,- Kč žalobě vyhověl a co do částky 34.522,- Kč rozhodl zamítavě). Odvolací soud však nikterak přehledně nevysvětlil (resp. touto okolností se v napadeném rozsudku nezabývá vůbec), jak dospěl k závěru, že předmětem řízení před tím, než soud prvního stupně vydal napadený rozsudek, byla právě ve vztahu k prvnímu žalovanému částka 41.847,- Kč s úroky z prodlení, ve vztahu k druhému žalovanému pak částka 41.491,- Kč s úroky z prodlení, když nadto podle obsahu spisu lze mít zásadě pochybnosti o tomto závěru. Je proto třeba mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné (§ 157 odst. 2 o.s.ř ve spojení s § 211 téhož zákona).


Řízení u odvolacího soudu bylo tedy zatíženo vadou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu


k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).


Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí


o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 22. října 2009


JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.


předseda senátu