30 Cdo 5138/2009
Datum rozhodnutí: 24.03.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 5138/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně B. Š. , zastoupené Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská 21, proti žalovaným 1) I. P., a 2) L. P., zastoupeným JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 16 C 203/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2009, č.j. 8 Co 314/2009-102, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Dobrovolného, advokáta se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):


Krajský soud v Ostravě (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně pobočky ve Valašském Meziříčí (dále již soud prvního stupně ) ze dne 11. února 2009, č.j. 16 C 203/2004-75, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli povinni vyklidit v rozsudku specifikované nemovitosti, a žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalovaným určené náklady řízení. Odvolací soud cit. rozsudkem dále změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech (prvoinstančního) řízení způsobem obsaženým ve druhém výrokovém odstavci svého rozsudku a v rámci jeho třetího výrokového odstavce uložil rovněž žalobkyni povinnost nahradit žalovaným specifikované náklady odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) téhož zákonného ustanovení (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Konkrétně nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje (ve stručnosti shrnuto z její dovolací argumentace) v tom, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud posuzovaly v tomto řízení jako předběžnou otázku neplatnosti kupní smlouvy, tj. nabývacího titulu žalobkyně k předmětným nemovitostem. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud ) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření se zcela ztotožnili se závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Navrhli, aby dovolání dovolatelky bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dospěl poté k závěru, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) ani podle písm. b) o.s.ř., přičemž nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Při posuzování této věci odvolací soud nevybočil z mezí konstantní judikatury, podle které v řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smluv (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/99, publikovaný též v systému ASPI). Přitom závěr o skutkovém stavu věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a převzat odvolacím soudem, a z nějž musel vycházet i Nejvyšší soud, neboť při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nelze uplatnit dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 (založený na tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), umožňoval odvolacímu soudu učinit závěr o neplatnosti předmětné kupní smlouvy v rámci řešené předběžné otázky, zda dovolatelkou tvrzené vlastnické právo k předmětným nemovitostem (a tedy aktivní věcná legitimace pro uplatnění nároku vůči žalovaným o vyklizení předmětných nemovitostí) svědčí či nikoliv. Nelze proto uzavřít, že by rozhodnutí odvolací soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci (že by předmětná právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem) a byl tak založen dovolací důvod ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Dovolatelkou dále uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Z uvedeného důvodu může Nejvyšší soud přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). V této věci ovšem taková otázka (procesněprávního charakteru) dovolatelkou nastolena nebyla.
Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení mají žalovaní vůči dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) v částce 1.950,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 15, § 7 písm. d), snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky na polovinu a o dalších 50% podle § 18 odst. 1, a zvýšená o 30% za zastupování dvou osob podle § 19a cit. vyhlášky], a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., vše navýšeno o 20% (tj. o částku 450,- Kč) DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.700,- Kč. Dovolatelka byla zavázána k náhradě nákladů řízení k rukám advokáta žalovaných v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně 24. března 2010

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu