30 Cdo 5130/2016
Datum rozhodnutí: 19.04.2017
Dotčené předpisy: § 13 odst. 2 obč. zák., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 5130/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce R. M. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně Žabovřeskách, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované České televizi , IČO 00027383, se sídlem v Praze 4 - Kavčí hory, Na hřebenech II 1132/4, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 175/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2016, č.j. 22 Co 129/2016-163, takto:

I. Dovolání žalované proti výrokům I., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu se odmítá .
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobci částku 4.114 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Brože, advokáta se sídlem v Brně Žabovřeskách, Marie Steyskalové 767/62.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobce se proti žalované domáhal odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 3.000.000 Kč. Tato újma mu měla vzniknout tím, že žalovaná jako producent celovečerního filmu Krutá nevěra , který byl poprvé odvysílán v roce 2012 a je stále k zhlédnutí v archivu ČT1, a je prezentován tak, že byl natočen podle skutečné události. Ve filmu představuje negativně vykreslenou fiktivní společnost ARMYPOL vlastněnou jejím ředitelem. Žalobce je přitom vlastníkem společnosti ArmyPol, s.r.o., takže veřejnost by si jej mohla spojovat s negativně vykreslenou postavou v odvysílaném pořadu.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. ledna 2016, č.j. 16 C 175/2014-127, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 100.000 Kč, výrokem II. žalobu ve zbytku zamítl a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále též odvolací soud ) rozsudkem ze dne 26. května 2016, č.j. 22 Co 129/2016-163, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (výrok I.), zatímco výrok II. v rozsahu částky 2.500.000 Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II.), v rozsahu částky 250.000 Kč ho změnil tak, že žalované uložil povinnost tuto částku žalobci zaplatit (výrok III.) a v rozsahu částky 150.000 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok IV.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek za odvolání (výroky V. a VI.).
Odvolací soud uvedl, že při posouzení věci v souvislosti se zásahem v období let 2012 a 2013 vyšel ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ). Při posuzování zásahu za období od 1. ledna 2014 aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z. ). Odvolací soud poukázal na skutečnost, že ustanovení obou těchto zákoníků týkající se ochrany osobnosti jsou prakticky totožná. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že opakovaným zveřejněním filmu prostřednictvím televizního vysílání a na internetu žalovaná způsobila žalobci újmu na jeho osobnostních právech, za niž je žalobci třeba poskytnout odškodnění. Za přiměřené zadostiučinění odvolací soud pokládal částku 350.000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též dovolatelka ) dne 14. října 2016 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí podle § 241a odst. 1 o.s.ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesdílí názor odvolacího soudu, že ustanovení obč. zák. a o.z. vztahující se k ochraně osobnosti jsou prakticky totožná a je přesvědčena, že pokud odvolací soud aplikoval v projednávané věci ustanovení § 13 obč. zák., pak jej v rozporu s dosavadní judikaturou nesprávně vyložil a dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Poté poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp.zn. 30 Cdo 2887/2010 a ze dne 11. září 2008, sp.zn. 30 Cdo 1228/2007 a upozorňuje, že žalobce se nedomáhal morálního zadostiučinění, ale finanční satisfakce. Dovolatelka dále činí spornou správnost skutkových zjištění, která vzal odvolací soud za základ svého rozhodnutí. Navrhuje proto, aby o dovolání bylo rozhodnuto tak, že se tento rozsudek Městského soudu v Praze ve výrocích I., III., IV. a V. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby Nejvyšší soud rozhodnutí dovolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá.
Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce. Poukazuje na to, že žalovaná vymezuje přípustnost dovolání zcela obecně, aniž by přesvědčivým způsobem doložila, v jakém směru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Na tom nic nemění ani to, že žalovaná odkazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, neboť závěry odvolacího soudu v rozporu s touto ustálenou judikaturou nejsou. Navrhuje proto, aby dovolání žalované bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .
Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje.
V předmětné věci sice dovolatelka obšírně popsala, v čem nesouhlasí s odvolacím soudem, ale fakticky zákonu odpovídajícím způsobem nijak nevymezila otázku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na které současně napadené rozhodnutí závisí. Nespokojenost dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu přitom sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, a to i přes to, že v něm odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by však výrazněji precizovala, v čem by se od nich napadené rozhodnutí odchylovalo (východisko zřejmě spatřuje ve vlastním skutkovém náhledu na projednávanou věc).
Ani z formálního, resp. ani z obsahového hlediska nelze přisvědčit dovolatelce, že by odvolací soud judikaturu dovolacího soudu nesprávně vyložil. Své rozhodnutí precizně odůvodnil odkazy na několik dané právní problematice odpovídajících rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu a věc posoudil v souladu s předestřenou dosavadní judikatorní praxí.
Pro úplnost je třeba dále připomenout, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 13 obč. zák., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalované dáno není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016).
Dovolací soud též konstatuje, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není přípustné, neboť dovolatelka ve vztahu k tomuto výroku neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně něj neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Protože z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Zástupci žalobce dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 3.400 Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobce tak činí 4.114 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. dubna 2017

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu