30 Cdo 5115/2016
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 5115/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) P. P. , a b) D. P. , obou zastoupených Václavem Petráskem, advokátem se sídlem ve Zlíně, J. A. Bati 5637, proti žalovaným 1) M. P. , 2) Z. P. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/708, o určení vlastnictví, vedené u Okresního ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 158/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 12. července 2016, č. j. 60 Co 216/2014-329, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Horáka, advokáta se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/708.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobců (dále též dovolatelé ) proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále již odvolací soud ), kterým byl ve věci samé (ve výroku o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví žalobců k označené bytové jednotce) potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále již soud prvního stupně ) ze dne 23. května 2016, č. j. 36 C 158/2014-316 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 23. května 2016, č. j. 36 C 158/2014-316), změněn výrok o náhradě nákladů prvoinstančního řízení a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Je tomu tak z toho důvodu, že dovolatelé (jak se podává z obsahu jejich dovolání) zpochybňují skutková zjištění, z nichž odvolací soud, resp. oba soudy vycházely při rozhodování, tedy uplatňují předpoklad přípustnosti dovolání mimo rozsah předvídaný v § 237 o. s. ř.
V situaci, kdy dovolací soud je při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vázán skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, a která dovolací soud v řízení o dovolání nemůže jakkoliv revidovat (k tomu srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.), nelze na podkladě takto dovolateli předkládané (jiné) skutkové verze případu a z ní dovolateli vyvozeného odlišného právního posouzení věci, jímž konfrontují právně kvalifikační závěr, který v dané věci učinil v napadeném rozsudku odvolací soud, přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit.
Jak je zřejmé z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud při posuzování otázky nemo plus iuris ve zjištěných skutkových poměrech této věci vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu (především ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/12), jakož i (vzhledem k předchozímu kasačnímu rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016) z již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž dovolateli uplatněná skutková a z ní pak vyvozená právní polemika nemohla přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit Jinými slovy řečeno (jakkoliv dovolací soud chápe nelehkou situaci dovolatelů) skutkový stav, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a z nějž při rozhodování vycházel také odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru (jestliže nebyly v daném případě zjištěny žádné právně významné skutkové okolnosti, které by podle ustálené judikatury Ústavního soudu měly vést k závěru o nepřípustnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka prostřednictvím skutkové podstaty, jak byla vyložena v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/12).
K případným (jiným) vadám řízení, vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, nebylo možné přihlédnout (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady dovolacího řízení žalovaných (kteří se prostřednictvím svého advokáta k podanému dovolání relevantně písemně vyjádřili) v dané věci sestávají z odměny jejich advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené podle § 9 dst. 4 písm. b) (spor se týkal určení vlastnického práva k bytové jednotce, kde za tarifní hodnotu se v daném případě považuje částka 50.000,- Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011). Tomu - vzhledem k zastupování dvou osob (§ 12 odst. 4 cit. vyhl.) - odpovídá (podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 4.960,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, jde o částku 5.260,- Kč; s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení žalovaných 6.364,60 Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč jsou žalobce povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, k rukám advokáta, který žalované v tomto dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu