30 Cdo 5111/2009
Datum rozhodnutí: 26.10.2011
Dotčené předpisy: § 19b odst. 3 obč. zák.




30 Cdo 5111/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D., v právní věci žalobce Vodárenská společnost Táborsko, s.r.o., se sídlem v Táboře, Kosova 2894, IČO 26069539, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Hostivicích Chýně, Západní č. 449, proti žalovanému Ing. L. S. , zastoupenému JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická č. 445, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 243/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. července 2009, č.j. 3 Cmo 14/2009-81, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného částku 18.120,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Aleše Janů, advokáta se sídlem v Táboře, Čelkovická č. 445.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. srpna 2008, č.j. 13 Cm 243/2008-52, uložil s přihlédnutím ustanovení § 19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku žalovanému zveřejnit na vlastní náklady formou placené inzerce v deníku Táborsko omluvu ve znění: Omluva společnosti Vodárenská společnost Táborsko, s.r.o. Dne 17. října 2007 byl v týdeníku Táborsko č. 42/2007 uveřejněn na straně 5 pod názvem L. Suchánek: Města dluží přeplatky mnou poskytnutý rozhovor, v němž mimo jiné tvrdím, že za léta 2005 a 2006 nebyly v rozporu se zákonem vráceny mimo jiné i společností Vodárenská společnost Táborsko, s.r.o., přeplatky odběratelům za vodné a stočné, čímž se mimo jiné i tato společnost bezdůvodně obohatila. Tato tvrzení jsem dále opakoval a rozvedl v článku v Týdeníku Táborsko ze dne 5. prosince 2007, jak byl uveřejněn pod názvem Zastupitel vyzývá: Chtějte přeplatky za vodu. Tato moje tvrzení jsou nepravdivá, neboť taková povinnost za léta 2005 a 2006 neexistovala a v soudním řízení bylo prokázáno, že se společnost bezdůvodně neobohatila, ani za roky předcházející. Tímto se za zveřejnění nepravdivé informace a poškozeni dobrého jména této společnosti omlouvám, L. S. (výrok I.). Výrokem II. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy, přičemž výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Uvedené rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil především tím, že žalobce v řízení prokázal, že žalovaný neoprávněně zasáhl do dobré pověsti žalobce jak předpokládá § 19b odst. 3 obč.zák. tím, že v článcích uveřejněných v Týdeníku Táborsko nepřímo obvinil žalobce z bezdůvodného obohacení na úkor odběratelů tím, že žalobce (mimo jiné) nevracel odběratelům přeplatky za vodné a stočné. Lze přisvědčit žalobci, jehož dobrá pověst nebyla v řízení zpochybněna, že tuto svoji povinnost v letech 2005 a 2006 žalobce neměl, neboť pokud dříve vyplývala z ustanovení § 36 odst 5 zák.č. 274/2006 Sb. ve znění do 14.3.2006 (vlastník vodovodu nebo kanalizace je povinen každoročně nejpozději do 30.6. zveřejnit úplné informace o celkovém vyúčtování všech položek, které v uplynulém roce do vodného a stočného kalkuloval a jejich skutečnost porovnat s položkami v pravidlech pro stanovení výše vodného a stočného pro daný rok. Vykázaný rozdíl je oprávněn vyúčtovat, přeplatek je povinen vrátit), pak pro rok 2005 a 2006 již tato povinnost neexistovala. Námitka žalovaného, že povinnost vracet přeplatky pro rok 2005 ještě existovala, neboť novela zákona se datuje až rokem 2006, s ohledem na povinnost žalobce zveřejnit úplnou kalkulaci do 30.6.2006 (kalkulace za rok 2005), na základě které měl být teprve vykázaný rozdíl vyúčtování nebo přeplatek vrácen, není důvodná, neboť v době jejího zveřejnění již tuto povinnost žalobce neměl. To také bylo, jak vyplývá z dopisu Ministerstva zemědělství ČR z 5. 12. 2006, smyslem novelizace zákona 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu. Složitost a nákladnost případného vrácení přeplatků pak vyplývá i z výpovědi svědka M. a svědka P., kteří oba shodně a dle názoru soudu velmi logicky vysvětlili nákladnost vrácení přeplatků, která by následně zatížila náklady konečného odběratele, tedy toho, komu měl být přeplatek vrácen. Z tohoto důvodu a i s ohledem na provedenou novelu zákona má soud za to, že se žalobce choval jako řádný hospodář i v období před rokem 2005, kdy mu povinnost vracet přeplatek, byť povinnost bez sankce, ukládal zákon. Oba svědci také shodně potvrdili, že se žalobce na úkor odběratelů bezdůvodně nemohl obohatit, neboť pokud nevracel přeplatky, pak současně nevybíral ani nedoplatek (s ohledem na již shora zmíněnou problematiku vyúčtování jednotlivých odběratelů). Pokud tedy žalovaný ve svých článcích uváděl, že za léta 2005 a 2006 nebyly v rozporu se zákonem vráceny přeplatky za vodné a stočné, čímž se společnost žalobce bezdůvodně obohatila, pak tato tvrzení žalovaného jsou nepravdivá a lze mít za to, že jimi bylo zasaženo do dobré pověsti žalobce (v Týdeníku Táborsko 42/2007 byli v horní části článku jmenovitě uvedení i všichni dřívější a současní jednatelé žalobce). Cílem článku tedy bylo poškodit žalobce a jeho představitele, k čemuž také, jak vyplývá z výpovědi svědka M., u veřejnosti došlo, na články reagovala i Policie ČR, kdy svědek M. jako představitel žalobce byl předvolán k podání vysvětlení, zda nedošlo ke spáchání trestného činu. S tímto odůvodněním také soud ve věci rozhodl tak, že přiznal žalobci omluvu ve znění žalobního petitu a zároveň rozhodl i o částečném přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 50.000,-Kč. Pokud soud rozhodl o nemajetkové újmě v této výši, pak především s ohledem na zvolené termíny žalovaným (v rozhodnutí označeny kurzívou), které naznačují jakási zásadní pochybení žalobce, pohybujícího se na hranici zákona, a skutečnost, že oba články zřejmě posloužily žalovanému i jako sebeprezentace zastupitele města Tábor, v jednom případě i s fotografií žalovaného.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. července 2009, č.j. 3 Cmo 14/2009-81, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) změnil tak, že žalobu na uložení povinnosti žalovanému zveřejnit omluvu a zaplatit částku 50.000,- Kč zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a opravil záhlaví přezkoumávaného rozsudku.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce své nároky uplatnil z titulu ochrany před neoprávněným zásahem do dobré pověsti právnické osoby ve smyslu ustanovení § 19b odst. 3 obč. zák. Projevem zásahu do jeho dobré pověsti přitom mělo být jednání žalovaného spočívající v tom, že měl o žalobci uvést, že v letech 2005 a 2006 neplnil svou zákonnou povinnost vracet přeplatky na vodném a stočném svým odběratelům a na jejich úkor se bezdůvodně obohatil. Předně je třeba uvést, že předpokladem úspěšného uplatnění nároků v daném případě byla existence dobré pověsti žalobce, existence neoprávněného zásahu do ní, trvání závadného stavu ke dni rozhodování soudu a vznik nemajetkové újmy na straně žalobce jako nepříznivého důsledku neoprávněného zásahu do dobré pověsti (neboť přiměřené zadostiučinění, ať již v morální nebo v peněžité formě, je prostředkem nápravy vzniklé nemajetkové újmy). Pokud jde o posouzení existence dobré pověsti žalobce, pak je potřeba uvést, že dobrá pověst právnické osoby patří k několika osobním právům, která jsou právnickým osobám přiznávána. V souladu s obecně uznávanou presumpcí poctivosti jednání subjektů práva se předpokládá rovněž, že právnická osoba má dobrou pověst do té doby, dokud není proveden úspěšně důkaz opaku. Je proto třeba jako nedůvodnou odmítnout námitku žalovaného, že důkazní břemeno ve vztahu k existenci dobré pověsti tíží žalobce, neboť právě s ohledem na presumpci dobré pověsti právnické osoby je na žalovaném, aby prokázal, že žalobce dobrou pověst nemá. V projednávané věci neexistence dobré pověsti žalobce prokázána nebyla. Zbývalo posoudit, zda do dobré pověsti žalovaný svým jednáním zasáhl. Pokud jde o tvrzený zásah do dobré pověsti žalobce, je třeba uvést, že sama skutečnost, že oba žalobcem specifikované články v týdeníku Táborsko byly uveřejněny a že v nich byla uvedena žalobcem označená sdělení, ani nebyla mezi účastníky sporná, obsah obou novinových článků byl nadto předmětem dokazování v řízení před soudem prvního stupně a tento skutkový stav nedoznal změn ani po zopakování dokazování novinovými články v řízení před soudem odvolacím. Sporné bylo, resp. obrana žalovaného spočívala jednak v tom, že nebylo prokázáno, že jde o přepis jím výslovně uvedených sdělení a dále v tom, že v článcích uveřejněná sdělení nejsou způsobilá zasáhnout do dobré pověsti žalobce, neboť jde o tvrzení pravdivá. Pokud jde o otázku autentičnosti uveřejněných sdělení, ta je pro rozhodnutí ve věci zcela irelevantní, neboť podle názoru odvolacího soudu byly jak úvahy účastníků, tak úvahy soudu prvního stupně při hodnocení povahy žalobcem vytýkaného jednání žalovaného vedeny od počátku nesprávným směrem, žalobě tak, jak byla vymezena, nebylo možné vůbec vyhovět. Pokud se totiž jak účastníci řízení, tak soud prvního stupně, při hodnocení povahy vytýkaného jednání (posuzování pravdivosti zveřejněných informací o tom, že žalobce neplní svou zákonnou povinnost vracet přeplatky na vodném a stočném svým odběratelům a na jejich úkor se bezdůvodně obohatit) zaměřili na to, jak je otázka vracení přeplatků na vodném a stočném upravena zákonem (zák. č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů), a to v tom směru, zda tento zákon ukládá vlastníkovi vodovodu nebo kanalizace přeplatky na vodném a stočném odběratelům vrátit či nikoliv, pak pominuli zcela elementární právo každého, kdo zaplatí více, než činí jeho povinnost, na vrácení přeplatku a tomu odpovídající povinnost tento přeplatek vrátit, která stíhá toho, kdo přijal větší plnění, než mu po právu náleží. Zásada, že nikdo se nemá bezdůvodně obohacovat na úkor jiného, je jednou ze základních zásad občanského práva a její vyjádření obsahuje ust. § 451 obč. zák. Nevrácení přeplatků (i přeplatků na vodném a stočném) bylo by rovněž možné považovat za porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, tedy za zásah do práva vlastnit majetek. Pro rozhodnutí v dané věci tedy je podstatné nikoli to, zda zákon ukládal žalobci povinnost přeplatky vrátit, ale zda bylo zákonem výslovně stanoveno, že žalobce povinnost vrátit přeplatky na vodném a stočném nemá, tedy zda byl žalobce zákonem zbaven obecné povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. Takové výslovné ustanovení zák. č. 274/2001 Sb. neobsahoval a neobsahuje. Nelze než uzavřít, že žalobce povinnost vrátit přeplatky na vodném a stočném má, a to bez ohledu na administrativní, ekonomickou či jinou náročnost s tím související. Pokud tedy žalovaný měl v předmětných článcích o žalobci uvést, že neplnil svou povinnost vracet přeplatky na vodném a stočném, a na úkor odběratelů se tak obohatil, jde o tvrzení pravdivé. Pravdivé tvrzení pak nemůže být způsobilým zásahem do dobré pověsti žalobce.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobce dne 14. září 2009 a týž den nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 12. listopadu 2009 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Uvádí především, že odvolací soud tvrdí, že v dané věci je podstatné nikoli to, zda zákon ukládá žalobci přeplatky vrátit, ale zda bylo zákonem výslovně stanoveno, že žalobce povinnost přeplatky na vodném a stočném vrátit nemá, přičemž, protože takovéto ustanovení neexistuje tuto povinnost má, a to bez ohledu na administrativní, ekonomickou či jinou náročnost s tím související. Dovolatel tento názor pokládá za nesprávný. Poukazuje na vývoj právní úpravy plateb vodného a stočného. Uzavírá pak, že v daném případě není dána žádná ze skutkových podstat pro vznik bezdůvodného obohacení. Jestliže tak byl žalobce (ale i další osoby) označen za osobu, která se na úkor svých zákazníků neoprávněným způsobem bezdůvodně obohacuje. nelze takové stanovisko za žádných okolností přijmout.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednáni a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný, který se s napadeným rozsudkem ztotožnil. Proto navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto a požádal o přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání je v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dále uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal ve výroku (ve výrocích) ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je třeba pokládat za správné, takže podané dovolání není v tomto smyslu důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak ze spisu nevyplývá, že by jimi bylo řízení poznamenáno.
Podle ustanovení § 19b občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) při neoprávněném použití názvu právnické osoby je možné se domáhat u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho užívání a odstranil závadný stav; je možné se též domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích (odst. 2). Odstavec 2 (zmíněného ustanovení) platí přiměřeně i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby (odst. 3 citovaného ustanovení ).
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby je v zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp.zn. 28 Cdo 1375/2002).
V souladu s obecně uznávanou presumpcí poctivosti jednání subjektů práva se předpokládá, že právnická osoba má dobrou pověst do té doby, dokud není proveden úspěšně důkaz opaku. Z toho lze usuzovat, že obdobně je hodnocena i neoprávněnost zásahu do dobré pověsti právnické osoby. Dobrou pověst má právnická osoba od svého vzniku po celou dobu trvání její existence. Má osobní povahu, sleduje osud právnické osoby a přechází s podstatou právnické osoby na právního nástupce (srovnej např. Kolektiv: Komentář k Zákonu Občanský zákoník, KWK-Komentáře Wolters Kluver ČR, a.s., 2009).
Dobrou pověst právnické osoby (která je podnikatelem) je třeba hodnotit zejména podle jejího chování v obchodních vztazích. Pokud (např.) neplnila svoje závazky v uvedených vztazích řádně a včas, popřípadě pouze výjimečně dostála včas svým povinnostem, nelze dospět k závěru, že by požívala dobré pověsti. Podobný je i názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 30 Cdo 842/2004, který konstatoval, že úroveň pověsti právnické osoby je v řízení o ochranu této pověsti třeba posoudit především podle chování právnické osoby, která je podnikatelem, v obchodních vztazích. V případě zásahu do dobré pověsti právnické osoby lze požadovat mimo jiné i satisfakci, a to i v peněžní formě (viz např. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 630/99).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti právnické osoby podle § 19b odst. 3 obč. zák. musí být (obdobně jako je tomu v případě ochrany osobnosti fyzických osob podle ustanovení § 11 násl. obč. zák., neboť tímto způsobem je právnickým osobám poskytnuta v oboru soukromého práva ochrana blížící se ochraně práv fyzických osob na ochranu jejich osobnosti obdobně srovnej např. Švestka, Jehlička, Škárová, Spáčil a kol.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání , C.H.BECK 2006, str. 179) jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu upínající se k porušení práva právnické osoby na dobrou pověst, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu.
Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za újmu na pověsti právnické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah proti ní skutečně také vyvolala.
Bylo věcí soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda sporné výroky žalovaného dosahují takové intenzity, že skutečně zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda jsou situaci přiměřené.
Při zkoumání této otázky bylo třeba v prvé řadě především odlišit, zda se jednalo o skutková tvrzení, nebo hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší.
Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do posuzovaného práva právnické osoby, pokud tento údaj není např. podán tak, že zkresluje skutečnost.
Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do práv právnické osoby je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení dané osoby.
K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se např. vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu sp.zn. I.ÚS 156/99, podle něhož v těchto případech k zásahu do práva sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (analogicky srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 2007, č.j. 30 Cdo 2951/2006- 137).
Je třeba trvat na tom, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367).
Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení práva na dobrou pověst právnické osoby, a to právě v kontextu se svobodou projevu, resp. s právem kritiky a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. V případech, kdy informace jsou šířeny např. tiskem, nelze obecně odhlížet od určitých specifik spojených s činností veřejných sdělovacích prostředků určených pro informování nejširší veřejnosti (analogicky srovnej např. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2006, č.j. 30 Cdo 1490/2006-89).
Ústavní soud ve zmíněném nálezu především připomíná, že k problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro informace" nebo myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk (ale dlužno podotknout, že tyto úvahy jsou nepochybně platné současně i pro ostatní veřejné sdělovací prostředky - dále jen tisk ). Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.
Jinak řečeno, český právní řád zaručuje v článku 17 Listiny základních práv a svobod v rámci svobody projevu a vyjadřování názorů jakýmkoliv způsobem (slovem, písmem, tiskem, obrazem, karikaturou či jinak) každému i právo na kritiku. Kritika jako součást svobody projevu i široké veřejné informovanosti tak tvoří významný nástroj míry a kvality demokracie ve společnosti. Výkon práva na kritiku je jedním z důležitých předpokladů pro vytváření celkového ovzduší vysoké náročnosti ve společnosti, pro potřebnou konfrontaci názorů, soutěživost, informovanost, pro nesmiřitelnost k negativním společenským jevům a nešvarům, apod., tedy pro všestranný svobodný rozvoj osobnosti fyzické osoby, právě tak jako pro rozvoj demokracie v celé společnosti.
Na druhé straně však platí, že i svoboda projevu, včetně svobody pronášet kritiku (tj. hodnotící úsudky, které mají nutně vždy subjektivní povahu) mají v demokratické společnosti své meze (srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol. Ochrana osobnosti Linde Praha, a.s., 2004, str. 159).
Aplikováno na posuzovaný případ uplatněného nároku podle ustanovení § 19b odst. 3 obč.zák. z průběhu řízení vyplývá, že sporné výroky žalovaného byly součástí novinových článků (z nichž první z nich byl veden formou rozhovoru s redaktorkou L. K.), jejichž předmětem bylo zcela přehledně téma širšího legitimního společenského zájmu. Z jejich obsahu (prezentovaného již v narativní části rozsudku soudu prvního stupně) vyplývá, že obsahují především hodnotové soudy žalovaného týkající se otázky vracení přeplatků vodného a stočného odběratelům. Skutečností pak je pravdivé tvrzení, že odběratelům takovéto přeplatky vraceny v dotčeném období nebyly, přičemž žalovaný dovozoval neoprávněnost takovéhoto postupu. I když se pak (i) odvolací soud výslovně zaměřil především na posuzování otázky, zda žalobce tehdy byl či nebyl povinen přeplatky na vodném a stočném odběratelům vracet, je jeho rozhodnutí třeba posuzovat jako věcně správné (na rozdíl, od jím změněného rozsudku soudu prvního stupně, jehož zobecněním by bylo faktické vyloučení možnosti kritiky a prezentovat své názory, a to i v případě společensky exponovaných témat odpovídající výše vyloženým zásadám; zarážející skutkově nijak nepodložené je např. konstatování soudu prvního stupně, že oba články posloužily žalovanému jako sebeprezentace zastupitele města Tábor; to, že byl jeden z článků opatřen i fotografií žalovaného pak samozřejmě nejde na jeho vrub, ale je výsledkem činnosti vydavatele periodika).
Z uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] v napadeném výroku ve věci samé správný, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 14.800,- Kč [srov. § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4., § 8, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 15.100,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 18.120,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný
prostředek.
V Brně 26. října 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu