30 Cdo 511/2006
Datum rozhodnutí: 29.08.2006
Dotčené předpisy: § 497 předpisu č. 40/1964Sb., § 517 předpisu č. 40/1964Sb., § 48 předpisu č. 40/1964Sb., § 520 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 511/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce A. P., s. r. o., A. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. S. I., s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.

18 C 94/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

12. července 2005, č. j. 21 Co 153/2005 - 331, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.064,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení

na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 7. 2005, č. j. 21 Co 153/2005 - 331, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2004, č. j. 18 C 94/98 - 250, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí ve výroku rozsudku specifikovaných, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel

ze zjištění, že žalobce jako prodávající uzavřel dne 30. 1. 1998 se žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za podmínek ve smlouvě dohodnutých. Podmínky úhrady kupní ceny byly sjednány v čl. III. tak, že 1. část kupní ceny ve výši 12,000.000,- Kč bude zaplacena bankovním převodem připsáním na účet prodávajícího ke dni podpisu této smlouvy; zbývající část kupní ceny ve výši 125,696.000,- Kč plus úroková ztráta dle čl. II., bod 6. této smlouvy bude zaplacena prostřednictvím neodvolatelného dokumentárního akreditivu otevřeného na náklady kupujícího ve výši 125,696.000,- Kč + propočet úrokové ztráty dle přílohy č. 6 smlouvy nejpozději 14 dnů ode dne nabytí právní moci územního rozhodnutí pro zamýšlenou výstavbu na předmětných pozemcích, ne však později než 30. 9. 1998; tento akreditiv bude otevřen nejméně do 28. 2. 1999 . V čl. V. bod 7 smlouvy se kupující zavázal zajistit vydání územního rozhodnutí a jeho pravomocnost nejpozději do 30. 9. 1998,

a prodávající se zavázal udělit kupujícímu ke dni podpisu této smlouvy plnou moc k jednáním s příslušnými orgány pro získání územního rozhodnutí týkajícího se převáděných nemovitostí touto smlouvou pro zamýšlený projekt kupujícího a dále se zavázal poskytnout kupujícímu součinnost při projednávání podmínek pro vydání územního rozhodnutí s příslušnými orgány . Dále účastníci v čl. V. bodu 8 smlouvy ujednali, že otevření neodvolatelného akreditivu je základní podmínkou pro podání návrhu na vklad nemovitostí specifikovaných touto smlouvou do katastru nemovitostí ve prospěch kupujícího; v případě, že kupující neotevře neodvolatelný akreditiv

ve smyslu článku III., bodu 2b) nejpozději do 30. 9. 1998, čímž nedojde ke splnění podmínek kupní smlouvy, je prodávající oprávněn od této smlouvy odstoupit

a v takovém případě se kupujícímu zaplacená částka 12,000.000,- Kč nevrací a zůstává prodávajícímu . Návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podal dne 20. 3. 1998 žalovaný a vklad byl povolen s právními účinky ke dni 20. 3. 1998. Dále bylo zjištěno, že dopisem statutárních zástupců žalobce ze dne 5. 10. 1998, jimi vlastnoručně podepsaným, doručeným žalovanému dne 7. 10. 1998, žalobce od kupní smlouvy v souladu s čl. V. bod 8 a 5 smlouvy odstoupil, neboť žalovaný v dohodnuté lhůtě neotevřel neodvolatelný dokumentární akreditiv (což bylo mezi účastníky nesporné), a dále z důvodu porušení smlouvy ze strany žalovaného tím, že podal návrh na vklad do katastru nemovitostí v rozporu s čl. III., bodem 2 písm b) smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který byl vázán právním názorem odvolacího soudu v usnesení ze 13. 1. 2004, č. j. 21 Co 452/2001 - 198, jímž byl zrušen dřívější vyhovující rozsudek městského soudu ze dne 29. 1. 2001, č. j.

18 C 94/98 - 148, že ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, a shodně s ním dospěl k závěru, že v důsledku účinného odstoupení žalobce od kupní smlouvy učiněného v souladu s ujednáním v této smlouvě (§ 48 odst. 1 obč. zák.), byla kupní smlouva zrušena s účinky od počátku

(§ 48 odst. 2 obč. zák.) a obnoven původní stav, takže žalobce se důvodně domáhá určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Protože mezi účastníky nebylo sjednáno odstupné podle § 497 obč. zák., byl žalobce oprávněn od smlouvy odstoupit, i když žalovaný na kupní cenu částečně po uzavření smlouvy plnil. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku žalovaného, že se ve smyslu ust. § 520 obč. zák. nemohl jako dlužník ocitnout v prodlení, když žalobci nabídl plnění ve výši 50,000.000,- Kč

v hotovosti, neboť takováto nabídka nebyla v souladu s ujednáním v kupní smlouvě,

a nejednalo se tedy o řádně a včas nabídnuté plnění, nýbrž o návrh na změnu již dohodnutých podmínek splatnosti kupní ceny, k níž mezi účastníky nedošlo. Nesprávný je i názor žalovaného, že žalobce mohl od kupní smlouvy odstoupit teprve poté, co by žalovanému jako dlužníkovi poskytl dodatečnou přiměřenou lhůtu k plnění (§ 517

odst. 1 obč. zák.), neboť v daném případě žalobce od smlouvy odstoupil na základě ujednání obsaženého ve smlouvě a nikoliv ze zákonného důvodu uvedeného v tomto ustanovení. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že odstoupení od kupní smlouvy žalobcem je neplatné (§ 39 obč. zák.) pro v rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) z důvodu, že žalobce měl v době uzavření kupní smlouvy vědět o stavební uzávěře na území předmětných nemovitostí, neboť tato okolnost v řízení nebyla prokázána (viz též čl. V. bod 1 kupní smlouvy, v němž kupující mimo jiné konstatuje, že se osobně informoval a obdržel písemné vyjádření Magistrátu města B. ze dne

10. 12. 1997 k využití pozemků v areálu prodávajícího), nehledě již na to, že to byl právě žalovaný, který v rozporu s ujednáními ve smlouvě podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Tvrzením žalovaného, že žalobce měl nějakým způsobem spolupůsobit k vydání stavební uzávěry a že mu neposkytl součinnost k dosažení vydání územního rozhodnutí , se odvolací soud nezabýval, neboť tato tvrzení byla uplatněna až v odvolání, tedy poté, co účastníci byli v souladu s ust.

§ 119a o. s. ř. poučeni o povinnosti uvést všechna rozhodná tvrzení před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud též jako nedůvodnou odmítl námitku žalovaného o podjatosti soudce Městského soudu v B. Mgr. M. R., který

v dané věci rozhodoval, neboť tato námitka byla podána opožděně a je zjevně neopodstatněná, stejně jako námitka o podjatosti soudců rozhodujících v odvolacím řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, doplněné podáním doručeným soudu prvního stupně dne 1. 12. 2005, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v otázce možnosti odstoupení od smlouvy, posouzení odstoupení od smlouvy žalobcem z hlediska dobrých mravů, k výkladu ust.

§ 517 a ust. § 520 obč. zák., ve výkladu důvodnosti námitky podjatosti a možnosti uplatňování nových tvrzení a důkazů v opakovaném řízení před soudem prvního stupně po zrušení předchozího rozsudku odvolacím soudem . Oproti odvolacímu soudu

a v souladu s jeho názorem vysloveným v prvním zrušujícím usnesení má za to, že ust.

§ 497 obč. zák. dopadá na danou věc přinejmenším za použití analogie , takže okolnost, že na kupní cenu bylo plněno po podpisu smlouvy, znemožnila žalobci platně od kupní smlouvy odstoupit. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že žalobce

od smlouvy odstoupil platně, když nepostupoval podle kogentního ust. § 517 obč. zák., tj. před odstoupením od smlouvy jej na tuto možnost neupozornil . Rovněž ust. § 520 obč. zák. je kogentní povahy a vyplývá z něho, že k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme, nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Podle názoru dovolatele je řádným plněním i částečné plnění 50,000.000,- Kč v hotovosti, které nabídl před lhůtou splatnosti, přičemž toto plnění je téhož druhu, jak bylo dohodnuto (tj. peněžité plnění), nicméně pochází z jiných zdrojů, než jak bylo dohodnuto. Protože toto plnění nebylo žalobcem přijato, nemohl se žalovaný dostat do prodlení, a proto nebylo možno platně od smlouvy odstoupit. Dále poukazuje na to, že vyhlášením stavební uzávěry dne 12. 3. 1998 došlo k zásadní změně poměrů, za nichž byla smlouva uzavírána, a bylo tedy zřejmé, že nelze dosáhnout vydání územního rozhodnutí tak, aby mohl být v dohodnutém termínu otevřen bankovní akreditiv, a proto návrh žalovaného na změnu dohodnutých platebních podmínek byl zcela legitimní. Naopak nepřijetí tohoto návrhu ze strany žalobce a trvání na původně dohodnutých platebních podmínkách, které se v důsledku změny poměrů staly nesplnitelnými, lze chápat jako nedostatek součinnosti a jednání v rozporu s dobrými mravy ze strany žalobce, neboť při získávání potřebných rozhodnutí ve stavebním řízení zůstal nečinný, resp. vyvíjel všechny kroky pro to, aby příslušná územní rozhodnutí nebyla vydána . Žalovaným navržené důkazy v tomto směru však nebyly provedeny a to ani k jeho tvrzení, že žalobce ještě před uzavřením smlouvy o připravované stavební uzávěře věděl. Okolnost, že toto tvrzení žalovaného přednesené v jeho závěrečném návrhu při jednání u městského soudu dne 15. 10. 2004 není zachyceno v protokole, souvisí s jeho námitkou podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval. Tyto skutečnosti by měly být brány v úvahu i při posouzení platnosti odstoupení od smlouvy z hlediska dobrých mravů ve smyslu ust. § 3 obč. zák., stejně jako skutečnost, že žalovaný jako držitel v dobré víře investoval do nemovitostí od podpisu smlouvy do ledna 2005 částku 16,452.910,- Kč. Dále žalovaný namítá, že občanský soudní řád neobsahuje zákaz uvádění nových skutečností a vznášení námitky podjatosti před okresním soudem, pokud jde o opakované jednání před tímto soudem po zrušení jeho předchozího rozhodnutí . Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém velmi podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnil

s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, event. zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou

k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam

[písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.

Žalovaný v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dřívější rozsudek soudu prvního stupně, jímž určovací žalobě bylo vyhověno, byl usnesením odvolacího soudu zrušen

a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, avšak soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)

a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva

a povinnosti.

Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatel nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázal, že žalobce již v době uzavření předmětné kupní smlouvy věděl o probíhajícím řízení o stavební uzávěře, a dovozuje opačný skutkový závěr, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou této jeho námitky je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stav věci a s hodnocením provedených důkazů. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle

§ 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však neslouží k řešení právních otázek, ale

k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť

ve vztahu k této námitce není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Námitka týkající se provádění dalších důkazů (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) se týká postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle ust.

§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] dále uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pokud dovolatel namítá, že na danou věc - přinejmenším za použití analogie - dopadá ust. § 497 obč. zák. (podle kterého každý z účastníků si může vymínit odstoupení od smlouvy a sjednat pro ten případ odstupné; kdo smlouvu splní alespoň zčásti nebo přijme třeba jen částečné plnění, nemůže již od smlouvy odstoupit, ani poskytne-li odstupné), je třeba uvést, že toto ustanovení upravuje případy, kdy si účastník vymínil odstoupení od smlouvy a sjednal pro ten případ odstupné. Pouze

v těchto případech lze aplikovat druhou větu tohoto ustanovení o nemožnosti odstoupení od smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdo 1213/96, publikovaný v časopisu Právní rozhledy č. 7/1998). V posuzované věci však účastníci uzavřeli ve smyslu ust. § 48 odst. 1 obč. zák. dohodu o možnosti odstoupení od smlouvy v případě naplnění skutečností předpokládaných ve smlouvě, nesjednali však dohodu ve smyslu ust. § 497 obč. zák. Je tedy zřejmé, že právní názor odvolacího soudu, podle kterého toto ustanovení na daný případ aplikovat nelze, je

v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.

Podle § 517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je

v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jednotlivých plnění.

Námitka dovolatele, že žalobce mohl od kupní smlouvy odstoupit až poté, co mu ve smyslu ust. § 517 odst. 1 obč. zák. poskytl dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění jeho závazku z kupní smlouvy, není správná již z toho důvodu, že toto ustanovení se uplatní pouze v případě, kdy účastníci neupravili ve smlouvě možnost odstoupení

z důvodu prodlení dlužníka jinak. V předmětné kupní smlouvě účastníci v čl. V. bodu 8 ujednali, že neotevře-li kupující neodvolatelný akreditiv nejpozději do 30. 9. 1998, je prodávající oprávněn od smlouvy odstoupit a v takovém případě se kupujícímu zaplacená částka 12,000.000,- Kč nevrací a zůstává prodávajícímu. Toto ujednání není totožné se zněním ust. § 517 obč. zák., neboť ve smlouvě jako podmínka odstoupení

od smlouvy není uvedeno, že věřitel má právo od smlouvy odstoupit, jestliže dlužník nesplní dluh ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté; podmínkou

pro odstoupení od smlouvy je jen neotevření neodvolatelného akreditivu kupujícím nejpozději do 30. 9. 1998. Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dovodil, že žalobce byl oprávněn od kupní smlouvy odstoupit

na základě uvedeného ujednání ve smlouvě obsaženého v souladu s ujednáním

ve smlouvě podle ust. § 48 odst. 1 obč. zák.

Podle § 520 obč. zák. k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou

ke splnění dluhu.

Názor dovolatele, že žalobce neodstoupil od kupní smlouvy platně z důvodu, že žalovaný se nedostal do prodlení, když mu včas nabídl částečné peněžité plnění částky 50,000.000,- Kč v hotovosti, je rovněž nesprávný. Jestliže bylo v kupní smlouvě účastníky dohodnuto, že zbývající část kupní ceny ve výši 125,696.000,- Kč bude uhrazena prostřednictvím neodvolatelného dokumentárního akreditivu otevřeného v této výši na náklady kupujícího nejpozději 14 dnů ode dne nabytí právní moci územního rozhodnutí, ne však později než 30. 9. 1998, a že akreditiv měl být otevřen nejméně

do 28. 2. 1999, pak je zřejmé, že nabídka částečného plnění v uvedené výši v hotovosti nebyla v souladu se smluvním ujednáním ve smlouvě, nýbrž se jednalo o návrh změny podmínek splatnosti zbytku kupní ceny, k níž by byla zapotřebí písemná forma takového právního úkonu účastníků (§ 40 odst. 2 obč. zák.). Ostatně i žalovaný v dovolání uvedl, že žalobce tento jeho návrh na změnu dohodnutých platebních podmínek, která podle žalovaného byla legitimní, nepřijal a trval na původně dohodnutých platebních podmínkách. Protože tedy ze strany žalovaného se nejednalo o včas a řádně nabídnuté plnění v souladu s ujednáním o splatnosti kupní ceny, které by nebylo žalobcem přijato, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný názor, když obranu žalovaného v tomto směru nepovažoval za důvodnou. O nesoučinnosti žalobce ve smyslu ust. § 520 obč. zák. ani o jednání v rozporu s dobrými mravy z jeho strany uvažovat nelze, neboť nebyl povinen přistoupit na navrhovanou změnu kupní smlouvy ohledně ujednání o splatnosti dohodnuté kupní ceny.

Pokud jde o námitku žalovaného týkající se posouzení platnosti odstoupení žalobce od předmětné kupní smlouvy z hlediska dobrých mravů ve smyslu ust. § 3 obč. zák., Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, ev. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1419/2003) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázkou, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Protože tvrzením žalovaného v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že žalobce při získávání potřebných rozhodnutí ve stavebním řízení zůstal nečinný, resp. že vyvíjel všechny kroky pro to, aby příslušná územní rozhodnutí nebyla vydána ,

se odvolací soud nezabýval z důvodu, že bylo uplatněno až poté, co účastníci byli

v souladu s ust. § 119a o. s. ř. poučeni o povinnosti uvést všechna rozhodná tvrzení

před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně, nemohl k tomuto tvrzení při svém rozhodnutí přihlédnout ani dovolací soud, neboť v odvolacím řízení šlo o novou skutečnost (§ 205a o. s. ř.), která nebyla tvrzena před soudem prvního stupně a kterou tudíž ani v dovolacím řízení uplatnit nelze (§ 243a odst. 2 věta druhá o. s. ř.), neboť účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Okolnost, že žalovaný investoval do nemovitostí od podpisu kupní smlouvy

do ledna 2005 částku 16,452.910,- Kč, nemá na posouzení dané věci z hlediska hmotného práva význam.

Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Z tohoto důvodu nelze při dovolacím přezkumu přihlížet ani

k namítaným vadám řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), jímž je vyhrazen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a které samy o sobě přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají. Stejně tak je tomu i se zmatečností vadou uvedenou v ust. § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., spočívající v tom, že pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první,

a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce má s ohledem

na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 5 písm. b), a snížená podle § 14

odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka

(po zaokrouhlení) 489, 30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.064,30 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2006

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu