30 Cdo 5109/2008
Datum rozhodnutí: 18.11.2010
Dotčené předpisy: § 42a obč. zák.




30 Cdo 5109/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce R. S., zastoupeného Mgr. Vlastislavem Kubiczkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Smetanovo nám. 1, proti žalované Mgr. I. N., zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci 1, 1. máje 398, o určení neúčinnosti smlouvy o vypořádání zúženého společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 81/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 2008, č.j. 57 Co 10/2008-114, takto:


I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. srpna 2007, č.j. 40 C 81/2006 82, kterým bylo určeno, že smlouva o vypořádání zúženého společného jmění manželů ohledně věcí, které byly vyloučeny ze společného jmění manželů, uzavřená dne 16.9.2005, na základě které byly do výlučného vlastnictví žalované převedeny ve výroku označené nemovitosti, movité věci, akcie, jiné cenné papíry a obchodní podíly, je vůči žalobci právně neúčinná, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že Z. N. dne 16. 9. 2005 v T., okres F.-M., poté, co nabyl dne 31. 8. 2005 právní moci rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 13 C 73/2005, ze dne 26. 7. 2005, kterým bylo zúženo společné jmění manželů, tedy posledně jmenovaného a žalované, uzavřel se žalovanou smlouvu o vypořádání společného jmění manželů ohledně věcí, které byly vyloučeny ze společného jmění manželů, ačkoli mu bylo známo, že na základě směnečných platebních rozkazů Krajského soudu v Ostravě ve věcech sp. zn. 3 Sm 50/2005, 3 Sm 51/2005 a 3 Sm 52/2005, které nabyly právní moci dne 26. 4. 2005, je povinen uhradit žalobci dlužnou částku, přesto touto smlouvou převedl veškerý movitý a nemovitý majetek, ze kterého by bylo možné uhradit dluh vůči žalobci, do výlučného vlastnictví žalované, čímž zabránil uspokojení pohledávek, které vůči němu žalobce měl. Ztotožnil se i s právním hodnocením soudu prvního stupně, že v projednávané věci byly splněny předpoklady odporovatelnosti dotčeného právního úkonu podle ustanovení § 42a občanského zákoníku s tím, že žalované jako osobě blízké dlužníkovi se nepodařilo prokázat vynaložení náležité pečlivosti k rozpoznání dlužníkova úmyslu zkrátit věřitele.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Dovolací důvody spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Zejména namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že při vypořádání SJM, obdržel její manžel částku 1.500.000,- Kč a připadla mu též pohledávka za R. Z. ve výši 1.047.600,- Kč, takže žalobce má možnost uspokojit svou pohledávku z tohoto majetku dlužníka. Namítá také, že učinění rozdílu mezi osobami dlužníku blízkými a věřitelem manželova dlužníka je v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Konečně se domnívá, že její manžel ve skutečnosti žalobci nic nedluží, protože svůj dluh vůči němu již uhradil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.6.2005, sp. zn. 30 Cdo 955/2005, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, číslo sešitu 21, ročník 2005, str. 803) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam. Jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, neboť se vztahuje jen na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně 18. listopadu 2010

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu