30 Cdo 510/2015
Datum rozhodnutí: 29.07.2015
Dotčené předpisy: § 5 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



30 Cdo 510/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. R. , zastoupeného Mgr. Davidem Frankem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 16, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 400.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 19 C 297/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 58 Co 411/2012-86, ve znění opravného usnesení ze dne 15. září 2014, č.j. 58 Co 411/2012-156, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :

Žalobce se na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), domáhal zaplacení částky 300.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2007, kterým mu nebyl ustanoven zástupce, a které bylo následně Nejvyšším správním soudem jako nezákonné zrušeno, čímž měl utrpět újmu spočívající v odnětí přístupu k soudu, a dále částky 100.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nesprávném úředním postupu, resp. v průtazích v označeném řízení, když byl nucen ve věci podat dvě kasační stížnosti.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. června 2012, č.j. 19 C 297/2011-60, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nejsou naplněny předpoklady odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, a to především skutečnost vydání nezákonného rozhodnutí, když žalobci následně v řízení zástupce ustanoven byl a dále nebyla prokázána příčinná souvislost mezi délkou řízení a tvrzenou nemajetkovou újmou, když se žalobce sám se svými podáními podílel na celkové délce řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze 15. listopadu 2012, č. j. 58 Co 411/2012-86, ve znění opravného usnesení ze dne 15. září 2014, č.j. 58 Co 411/2012-156, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3843/2013, konstatoval, že za nezákonné ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Není tak splněna podmínka odpovědnosti žalované, a to existence nezákonného rozhodnutí. Ve vztahu ke druhému žalobnímu požadavku uvedl, že v předmětném řízení lze vystopovat v určitých obdobích nečinnost soudu, takové průtahy se podílejí na celkové době dosud neskončeného řízení a nejsou tolerovatelné. Na druhou stranu je nutno vzít v úvahu, že jde o řízení ve správním soudnictví, s nímž judikatura obecně nespojuje zvýšený zájem pro stěžovatele a dostatečnou satisfakcí tak je konstatování porušení práva. Protože žalovaná ve svém stanovisku ze dne 3. června 2010 konstatovala porušení práva, odvolací soud neměnil rozsudek soudu prvního stupně tak, aby tuto formu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu uvedl ve výroku svého rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce, nezastoupený advokátem, dne 4. února 2013 vlastnoručně sepsané dovolání, doplněné podáním soudem ustanoveného zástupce ze dne 4. prosince 2014. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel obsáhle opakuje důvody, pro které se domáhá finanční satisfakce, poukazuje na průběh řízení o jeho žádosti o ustanovení zástupce, jakož i na řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Zdůrazňuje, že díky pochybením Krajského soudu v Ostravě došlo k průtahům ve věci, takže není dodnes vyřešena. V tom také spatřuje naplnění odpovědnosti podle ustanovení § 13 OdpŠk. Odvolací soud podle něj sice na rozdíl od soudu prvního stupně uznává pochybení Krajského soudu v Ostravě, avšak v důsledku chybné aplikace právních norem dochází k závěru, že žalobce nárok na náhradu škody nemá. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá z hlediska uplatňovaných důvodů dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věta první o.s.ř. je dovolací soud nejen vázán uplatněným dovolacím důvodem, nýbrž i tím, jak jej dovolatel obsahově svými dovolacími námitkami vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní jen ty právní otázky, jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v čas. Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Dovolatel ovšem v podaném dovolání žádnou hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tedy i přípustnost dovolání, nevymezil.
Odvolací soud přitom rozhodl a věc posoudil ve smyslu ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 3437/2011, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 3331/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 2259/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 25 Cdo 3671/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 375/2015).
Námitky žalobce, v nichž vytýká rozsudku odvolacího soudu neúplnost skutkových zjištění a nesprávnost právních závěrů na jejich podkladě učiněných, představují skutkovou a právní polemiku s právním názorem odvolacího soudu. Uvedené námitky však ve skutečnosti zpochybňují rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska provádění a hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění (skutkového stavu) a svědčí o tom, že žalobce uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř., který v tomto případně uplatnit nelze a dovolací soud se jím tak nemůže zabývat, neboť jde o dovolací důvod spojovaný toliko s přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.), což se na daný případ nevztahuje.
Lze tedy uzavřít, že z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích námitek nelze usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o námitky, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podané dovolání pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o.s.ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobce v řízení nebyl úspěšný a žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. července 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu