30 Cdo 510/2004
Datum rozhodnutí: 31.05.2005
Dotčené předpisy: § 131 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 510/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce H. m. O., a. s., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) I. s. r. o., zastoupenému advokátem a 2) I. R. spol. s r. o., zastoupenému advokátem,

o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 14 C 120/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě

ze dne 2. října 2003, č. j. 15 Co 365/2002-329, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.10.2003, č. j. 15 Co 365/2002-329, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11.3.2002, č. j. 14 C 120/2001-214, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem objektu bydlení č. p. 369 na stavební parcele st. č. 328 a pozemku zastavená plocha st. č. 328 o výměře 549 m2 zapsaných

na LV č. 627 pro katastrální území O., obec O.,

u Katastrálního úřadu v O. Ve vztahu k prvnímu žalovanému tak rozhodl

se závěrem, že žalobci se nepodařilo prokázat, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, když podle výpisu z katastru nemovitostí na LV 627 pro kat. úz. O., obec O., nebyl tento žalovaný v období řízení

o žalobě jako vlastník nemovitostí zapsán. Ve vztahu k druhému žalovanému soud žalobu zamítl v podstatě s odůvodněním, že žádný z důkazů provedených v řízení

ve vztahu ke smlouvě o zprostředkování ze dne 5.6.1998, smlouvě o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 4.2.1999, smlouvě o spolupráci ze dne 18.12.1998, kupní smlouvě ze dne 4.2.1999 a kupní smlouvě ze dne 25.5.2000 ani výpovědi svědků, zejména Ing. M. L., předsedy představenstva žalobce v období od 7.5.1998 do 20.7.1999, o okolnostech uzavření uvedených smluv, netvoří skutková zjištění,

na jejich podkladě by bylo možno učinit právní závěr o absolutní neplatnosti těchto smluv, resp. relativní neplatnosti smlouvy o spolupráci (§ 37 odst. 1, § 39, § 49a obč. zák.). V odůvodnění rozsudku se zabýval hodnocením jednotlivých důkazů, včetně výpovědi svědka Ing. M. L., který jednal za žalobce při uzavírání označených smluv, a hodnocením jednotlivých smluv, které samy o sobě

a ve vzájemných souvislostech byly významné pro uzavření kupní smlouvy ze dne 25.5.2000, jež je nabývacím titulem vlastnictví označených nemovitostí druhým žalovaným.

V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce vyslovil nesouhlas

se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ve věci a uvedl důvody, které k tomu vedly. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.10.2003, č.j.

15 Co 365/20002-329, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci a určil, že žalobce je vlastníkem nemovitosti a to objektu bydlení čp. 369 na stav. parc. 328

a pozemku zastav. plocha st. č. 328 o výměře 549 m2 zapsaných na LV č. 627 pro kat. úz. O., obec O., u Katastrálního úřadu v O., změnil jej

ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oproti soudu prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva k označeným nemovitostem ve vztahu k oběma žalovaným, když druhý žalovaný dovozuje své vlastnické právo až z kupní smlouvy ze dne 25.5.2000, kterou uzavřel s prvním žalovaným, takže pro posouzení platnosti tohoto závazkového vztahu je třeba hodnotit i platnost předchozích závazkových vztahů, tedy i smlouvy mezi žalobcem a prvním žalovaným ze dne 4.2.1999. Při rozhodování o věci vycházel odvolací soud zejména z obsahu smluv, jak byly v rozsudku soudu prvního stupně konkretizovány, a dále opakoval výslech Ing. M. L., kterého vyslechl podle ust. § 131 o.s.ř., když konstatoval, že Ing. L. byl v období od 7.5.1998 do 20.7.1999 předsedou představenstva žalobce a předmětem výslechu byly úkony a jednání jmenovaného, které činil jako předseda představenstva žalobce. Ve vztahu ke smlouvě

o zprostředkování ze dne 5.6.1998, uzavřené žalobcem s prvním žalovaným, jejímž předmětem byl závazek prvního žalovaného vyvíjet činnost k tomu, aby žalobce jako zájemce měl příležitost uzavřít smlouvu týkající se spolupráce při prodeji masných výrobků na území Ruska, s dohodnutou provizí 10,000.000,.- Kč, podle odvolacího soudu z výpovědi Ing. L. před Krajským soudem vyplývá, že provize byla dohodnuta s ohledem na cenu nemovitostí, které jsou předmětem řízení. Kromě sjednání obchodu s ruským partnerem měl Ing. M. L. zájem i na tom, aby nemovitosti byly vyvedeny z vlastnictví žalobce a aby on následně mohl realizovat své zástavní právo, jež na nemovitostech vázlo částkou ve výši 6,000.000,- Kč. K okolnostem,

za kterých byla uzavřena kupní smlouva ze dne 4.2.1999, Ing. L. odvolacímu soudu uvedl , že jako předseda představenstva smlouvu podepsal, přičemž důvodem byla skutečnost, že nebylo možno realizovat prodej zástavy (předmětných nemovitostí) přímo do jeho vlastnictví, a proto byl dohodnut s jednatelem prvního žalovaného, že tento žalovaný mu nemovitosti prodá, jakmile je získá do vlastnictví. S ohledem

na okolnosti, za nichž byla dne 4.2.1999 uzavřena smlouva označená jako kupní, odvolací soud konstatoval, že nelze jednoznačně dovodit, že projevy vůle účastníků smlouvy směřovaly k uzavření kupní smlouvy, tedy k převodu vlastnického práva či k zajištění tvrzeného závazku ze smlouvy o zprostředkování ze dne 5.6.1998.

Pro nejasnost textu smlouvy, která nedovoluje jednoznačně určit, k jakému výsledku směřovaly projevy vůle účastníků smlouvy, shledal odvolací soud smlouvu žalobce s druhým žalovaným ze dne 4.2.1999, označenou jako smlouva kupní, neplatnou

ve smyslu ust. § 37 odst. 1 o.s.ř. pro neurčitost. V dalším pak argumentoval ve prospěch závěru o absolutní neplatnosti smlouvy prvního žalovaného se druhým žalovaným

ze dne 25.5.2000.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní. Jako dovolací důvody uplatnili vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

(§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a nesprávné právní posouzení věci podle ust. § 241

odst. 2 písm. b) o.s.ř.; oba dovolací důvody obsáhle odůvodnili.

Dovolací soud shledal, že včasná dovolání obou žalovaných jsou přípustná

(§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), splňují formální i obsahové náležitosti dovolání ve smyslu ust. § 241a odst. 1 o.s.ř. a jsou způsobilá projednání dovolacím soudem.

Dovolací soud posuzoval předně opodstatněnost dovolacího důvodu ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., uplatněného v dovolání obou žalovaných, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Druhý žalovaný v této souvislosti vytkl odvolacímu soudu postup při výslechu Ing. M. L., s důsledky promítajícími se do skutkových zjištění a právních závěrů ve věci. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud jmenovaného vyslechl k okolnostem uzavírání jednotlivých smluv nikoli jako svědka podle ust. § 126 o.s.ř., ale jako fyzickou osobu podle ust. § 131 o.s.ř. za stavu, kdy jmenovaný již statutárním orgánem žalobce nebyl.

Soud prvního stupně podložil závěry o skutkovém stavu věci m. j. zjištěními učiněnými z výpovědi Ing. M. L. jako svědka podle ust. § 126 o.s.ř. Jestliže § 126 odst. 4 o.s.ř. výslovně stanoví, že fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), může být vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle ust. § 131 o.s.ř., pak je tím pro soud provádějící dokazování závazně upraven způsob provedení důkazu ve vztahu k fyzické osobě, jejíž uvažovaný vztah k právnické osobě trvá. Jednoznačné znění ust. § 126 odst. 4 o.s.ř. neumožňuje jeho rozšiřující výklad i na fyzické osoby, které sice byly v postavení statutárního orgánu (členem tohoto orgánu), ale v době provedení výslechu již jimi nejsou. Rozšiřující výklad ust. § 126 odst. 4 o.s.ř. nelze přijmout nejen jeho gramatickým výkladem, ale ani výkladem logickým, když okolnost, rozhodná

pro způsob provedení důkazu výslechem fyzické osoby, odpadla.

Podle ust. § 213 odst. 1 o.s.ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Může dokazování opakovat nebo je i doplnit

za předpokladů uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení. Jestliže odvolací soud pro své rozhodnutí nepřevzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a považoval

za potřebné opakovat důkaz výslechem Ing. M. L., ale podle ust. § 131 o.s.ř. (§ 126 odst. 4 o.s.ř.), aniž pro takový procesní postup byly předpoklady, je opodstatněn závěr, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dotýká se totiž jednoho z důkazů, který má pro závěry

o okolnostech uzavření označených smluv a pro právní posouzení jejich žalobcem tvrzené absolutní, resp. relativní neplatnosti právních úkonů (§ 35, § 37, § 39, § 49a obč. zák.) zásadní význam.

Dovolací soud shledal, že dovolací důvod ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. byl žalovanými uplatněn právem a dovolání žalovaných shledal důvodnými.

Za stavu, kdy řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle ust. § 243b odst. 2 věta

za středníkem zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3,

§ 243d odst. 1 o.s.ř., čl. II bod 3 zák. č. 59/2005 Sb.).

Oprávněnost dovolání z hlediska dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2

za tohoto procesního stavu dovolací soud již neposuzoval.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. května 2005

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu