30 Cdo 5054/2009
Datum rozhodnutí: 17.10.2011
Dotčené předpisy: § 22 předpisu č. 35/1965Sb., § 27 předpisu č. 35/1965Sb.




30 Cdo 5054/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce akad. mal. M. C. , zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované Zoologické zahradě hlavního města Prahy, IČO 00064459, se sídlem v Praze 7, U Trojského zámku 3/120, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Kladská 5, o uložení povinnosti zdržet se jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 180/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2009, č.j. 3 Co 16/2009-86, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7 listopadu 2008, č.j. 37 C 180/2007-60, zamítl žalobu, aby se žalovaná zdržela užití autorského díla logotypu ZOO Praha, obsahujícího stylizovaný nápis ZOO, pod tímto nápisem vyobrazení stylizované hlavy koně Przewalského z levého bočního pohledu a pod tímto vyobrazením stylizovaný nápis Praha, to vše ohraničené nepravidelným čtvercovým rámečkem, vytvořeného žalobcem na základě smlouvy o vytvoření díla, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 1.6.1998 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli podle § 27 v té době platného zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých ve znění pozdějších předpisů (dále jen autorský zákon) dne 1. června 1998 smlouvu o vytvoření díla, jejímž předmětem bylo vytvoření logotypu ZOO Praha. Dílo bylo žalobcem vytvořeno, žalované předáno a žalovaná zaplatila žalobci odměnu ve výši 50.000,- Kč. Žalobce dne 28. listopadu 2006 smlouvu vypověděl a ta podle jeho mínění zanikla v souladu s ustanovení § 582 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) ke dni 31. března 2007. Žalobce tvrdí, že žalovaná nezískala oprávnění k veřejnému šíření díla podle ustanovení § 22 autorského zákona, neboť smlouva ze dne 1. června 1998 neobsahovala náležitosti smlouvy o šíření díla podle ustanovení § 22 odst. 3 autorského zákona.
Soud prvního stupně konstatoval, že předmětná smlouva obsahuje veškeré náležitosti požadované ustanovením § 22 odst. 3 autorského zákona, není neplatná ani v části, kde je stanoveno užití a šíření díla a proto neshledal možnost smlouvu vypovědět. Uvedl, že smlouva nadále trvá a žalovaná užívá své dílo oprávněně.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že je žalovaná povinna zdržet se do dvou měsíců od právní moci rozsudku užití autorského díla logotypu ZOO Praha, obsahujícího stylizovaný nápis ZOO, pod tímto nápisem vyobrazení stylizované hlavy koně Przewalského z levého bočního pohledu a pod tímto vyobrazením stylizovaný nápis Praha, to vše ohraničené nepravidelným čtvercovým rámečkem, vytvořeného žalobcem na základě smlouvy o vytvoření díla uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 1.6.1998 a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že účastníci si nesjednali platně smlouvu o šíření díla ve smyslu tehdy platného autorského zákona, neboť smlouva o šíření díla musela stanovit způsob a rozsah šíření díla, čas, kdy se tak stane, autorskou odměnu, součinnost autora, dobu, na kterou je smlouva sjednána a závazek uživatele, že šíření díla provede na svůj účet. Dne 1. června 1998 tak nebyla mezi účastníky uzavřena smlouva o šíření díla, neboť ujednání ze dne 1.6.1998 všechny obligatorní náležitosti smlouvy o šíření díla neobsahuje. Především ve smlouvě nebyla sjednána odměna podle § 13 odst. 1 autorského práva, na níž má autor právo při každém užití díla. Odvolací soud proto uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaná dílo stále šíří, byť v omezené míře, je žaloba podaná podle ustanovení § 32 autorského práva zcela namístě.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 23. října 2009 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dne 20. listopadu 2009 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a podává je z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť se domnívá, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná má za to, že odvolací soud nesprávně zhodnotil otázku platnosti smlouvy po právní stránce. Podle názoru žalované nelze neplatnost smlouvy vyslovovat z důvodu absolutního formalismu, když tento formalismus vychází pouze z výkladu a nemá oporu v zákoně. Odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu I. ÚS 625/2003, ve kterém se uvádí, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Vadu řízení spatřuje v tom, že povinnost stanovená napadeným rozsudkem zdržet se užití díla je formulována obecně, přestože žalovaná užívá v mnoha případech dílo jako součást jiných souborných či spojených děl, do kterých logotyp zařadil v následujících letech sám žalobce. Takové užití pak nemá nic společného s předmětnou smlouvou. Odstraňování logotypu ze souborných a spojených děl by navíc bylo zásahem do osobnostních práv autora podle ustanovení § 11 odst. 3 stávajícího autorského zákona. Dále se soud nezabýval ani otázkou zájmu třetích osob ve smyslu ustanovení § 40 odst. 2 autorského zákona. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání (v dané věci je však dovolatelka výslovně namítá). Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Pokud dovolatelka ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 27 výše zmíněného autorského zákona smlouvou o vytvoření díla se zavazuje autor vytvořit pro objednatele za odměnu literární, vědecké nebo umělecké dílo a uděluje svolení, aby objednatel díla užil k účelu smlouvou vymezenému (odst. 1). Autor je povinen vytvořit dílo osobně ve stanovené lhůtě. Není-li dohodnuto jinak, vznikne autorovi nárok na sjednanou odměnu odevzdáním díla (odst. 2). Má-li dílo vady, které brání, aby mohlo být díla užito k účelu smlouvou stanovenému, může objednatel od smlouvy odstoupit. Jsou-li vady odstranitelné, může objednatel od smlouvy odstoupit jen tehdy, jestliže autor vady neodstraní v přiměřené lhůtě, kterou mu objednatel k tomu účelu poskytl (odst. 3). Ustanovení § 23 odst. 2 platí obdobně pro smlouvu o vytvoření díla (odst. 4).
Podle ustanovení § 22 citovaného zákona smlouvou o šíření díla uděluje autor právnické nebo fyzické osobě za odměnu svolení šířit své dílo; podmínky šíření díla mohou obsahovat i hromadné smlouvy (odst. 1). Smlouvami o šíření díla jsou zejména smlouva nakladatelská, smlouva o veřejném provozování díla, smlouvy o šíření díla půjčováním nebo pronájmem rozmnoženin díla, smlouva o šíření snímků zvukového záznamu díla a smlouva o vysílání díla rozhlasem nebo televizí (odst. 2). Smlouva o šíření díla musí stanovit způsob a rozsah šíření díla, čas, kdy se tak stane, autorskou odměnu, součinnost autora, dobu, na kterou je smlouva sjednána a závazek uživatele, že šíření díla provede na svůj účet (odst. 3). Pokud Ministerstvo kultury nestanoví jinak, musí být smlouva o šíření díla sjednána písemně (odst. 4).
Bylo již uvedeno výše, že odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal úvahu, že účastníci si dne 1. června 1998 nesjednali platně smlouvu o šíření díla ve smyslu tehdy platného autorského zákona, neboť ujednání v ní obsažené neobsahuje všechny obligatorní náležitosti smlouvy o šíření díla. Tento závěr odvolacího soudu je podle dovolacího soudu přiléhavý a správný.
Je třeba zdůraznit, že smlouva o vytvoření díla (§ 27 odst. 1 autorského zákona, na který se ostatně výslovně odvolává i samotná smlouva účastníků) není svou povahou (současně) smlouvou o šíření díla (§ 22 citovaného zákona). Na rozdíl od smluv o šíření díla není smlouva o vytvoření díla smlouvou zavazující, nýbrž smlouvou jen opravňující. V tomto směru je třeba tuto samostatnou smlouvu (tj. smlouvu o vytvoření díla) odlišovat od smlouvy o šíření díla . Objednatel tak má pouze právo (nikoliv povinnost jak je tomu u smlouvy o šíření díla) dílo zmíněným způsobem užít (tj. smlouva vytvoření díla takto vymezuje hranice, v jejichž rámci může být dílo užíváno). Objednatel tedy takto získává touto smlouvou právo užít díla jen k takovému účelu, který byl smlouvou stanoven (je pak pochopitelné, že pojem a obsah termínu užívat dílo není totožný s termínem dílo šířit).
Ze skutečnosti, že smlouva o vytvoření díla nemá sama povahu smlouvy o šíření díla, vyplývá, že pro ni ani z hlediska obsahu, ani z hlediska formy neplatí náležitosti stanovené pro smlouvy o šíření díla. Pouze v případech, kdy by účel vymezený smlouvou spočíval v jeho užití šířením, šlo by o smlouvu smíšenou (kombinovanou), která by musela vyhovovat i náležitostem smluv o šíření díla, a to jak z hlediska obsahu, tak i z hlediska formy (§ 22 odst. 3 a 4) jinak by byla neplatnou ( srovnej např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. listopadu 1973, sp.zn. 3 Cz 62/73). Obligatorními náležitostmi smlouvy o vytvoření díla jsou vymezení (individualizace) díla, které má být vytvořeno, vymezení účelu, k němuž má být díla užito a stanovení autorské odměny - jde o smlouvu úplatnou (srovnej publikaci Autorský zákon a předpisy souvisící, komentář, Karel Knap, PANORAMA-Praha 1982, str. 118 a 119).
Naproti tomu smlouvu o šíření díla vymezuje zákon jako smlouvu, jíž autor uděluje organizaci za odměnu svolení šířit své dílo. Úplatnost je tedy přímo pojmovým znakem smlouvy o šíření díla.
Pojem šíření díla zákon blíže nevymezuje. Je tedy nutno vymezení tohoto pojmu dovodit z celého obsahu a pojetí zákona. Z výpočtu smluv o šíření díla, obsaženém v § 22 odst. 2, vyplývá především, že zákon neomezuje pojem šíření jen na šíření prostřednictvím hmotných rozmnoženin (jako některé zákony zahraniční), nýbrž že jej užívá ve smyslu širším (tj. včetně šíření rozhlasem, televizí, filmem, reprodukcí zvukových snímků aj.). Pojem šíření je tedy širší než pojem vydání, jímž se rozumí jen takové šíření, jež se uskutečňuje prostřednictvím hmotných rozmnoženi (srov. § 10 odst. 2 a poznámky k němu). Rovněž jde o pojem širší než pojem uveřejnění ve smyslu § 10 odst. 1 (tj. tzv. prvého uveřejnění), u něhož pojmovým znakem je zpřístupnění díla okruhu osob individuálně neurčených, zatímco šířením může být i zpřístupnění díla okruhu osob individuálně určených. Za použití tohoto odlišení lze se zřetelem k zásadám, které došly výrazu v ustanoveních § 15 odst. 2 písm. a) a § 17 odst. 1 dospět k závěru, že šířením díla je každé zpřístupnění díla (ať ve formě hmotných rozmnoženin či ve formě nehmotné) okruhu osob, přesahujícímu rámec osobního soukromí fyzické osoby (tj. rodiny a s ní spjatého okruhu osobních přátel), nebo rámec vnitřní potřeby určité organizace.
Výpočet smluv o šíření díla, uvedený § 22 odst. 2, je jen příkladmý. Kromě vypočtených smluv sem náležejí i další smlouvy vyhovující pojmovým znakům v zákoně uvedeným, jako např. smlouva o veřejném vystavení díla nebo o veřejném přednášení. Nepatří sem však ani smlouva o jiném užití díla (§ 28), ani smlouva o vytvoření díla (§ 27). Je-li uzavřena smlouva o šíření díla, které má být na základě smlouvy teprve vytvořeno, jde o smíšenou smlouvu o šíření díla a o vytvoření díla, která musí splňovat náležitosti těchto obou smluv, a to jak obsahových náležitostí, tak i z hlediska náležitosti formy vzhledem k písemné formě předepsané pro smlouvy o šíření díla v § 22 odst. 4. Nedostatek některé z kogentně stanovených náležitostí má za následek neplatnost smlouvy (srovnej publikaci Autorský zákon a předpisy souvisící, komentář, Karel Knap, PANORAMA-Praha 1982, str. 98 a 99).
Je zřejmé, že na rozdílů od soudu prvního stupně, odvolací soud plně vyšel s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým zjištěním z výše vyložených zásad, a dovodil tak, že předmětná smlouva ze dne 1. června 1998 případně současně nevyhovuje zákonným předpokladům smlouvy o šíření díla, neboť nenaplňuje veškeré zákonné předpoklady spojované s takovou smlouvou. Proto je správný a zákonu odpovídající závěr odvolacího soudu, že za situace, kdy není dán žádný právní titul svědčící žalované pro užívání díla žalobce, jeví se žaloba, jíž žalobce uplatňuje nárok, aby rušení autorského práva bylo zakázáno, jako důvodná. V této souvislosti je pak zřejmé, že dovolatelka ve svém dovolání, pokud vytýká, že odvolací soud údajně otázku platnosti smlouvy po právní stránce nesprávně zhodnotil, zcela fatálně nerozlišuje právě mezi oběma smluvními typy, o nichž byl podán výklad výše. Nepřípadný je proto z tohoto důvodu i její odkaz na nález Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 625/03. Přehlíží totiž skutečnost, že uzavření smlouvy o vytvoření díla, ještě samo o sobě neznamená, že byla současně též platně uzavřena i smlouva o šíření díla, když pro to, aby se tak skutečně stalo, musí být naplněny i obligatorní náležitosti smlouvy o šíření díla.
Dovolatelce se tedy nepodařilo správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci samé zpochybnit; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto podané dovolání podle ustanovení § 234b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovaná nemá na náhradu těchto nákladů nárok, zatímco žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. října 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu